Pod Severkou

Z poslední doby

Vidím, že poslední příspěvek jsem psala někdy na podzim. A od té doby jsem na blog neměla kapacitu, ani časovou, ani jinou. V realitě všedních dní se k tomu nějak nedokážu dokopat 🙂 Asi to tak má být, blog jsem psala pilně během prvních pár let, ale v poslední době asi už jeho čas odzvonil. Je to na jednu stranu škoda, protože teď bylo skvělé se probírat staršími příspěvky a vzpomínat na všechny ty zážitky, kterých se nám tu ve Finsku dostalo. Tenhle blog byl taky mým pojítkem s okolním světem a když teď v poslední době utichnul, i ty vazby s ostatníma lidma se ztenčily. Snad se ještě úplně nepřetrhnuly.

Asi je to odraz náročnosti posledních měsíců. Obecně se máme fajn, život plyne bez větších problémů, koronu jsme zatím zvládli bez nákazy. Ville pracuje z domu, já pracuju z pekárny, Emil chodí do školky. Kolotoč všedních dní se točí zběsilým tempem. Nějak to shrnout do rozumně dlouhého příspěvku se jeví jako nadlidský úkol. Ale tak aspoň nástin.

Na přelomu roku nám všem začal nový život. Ville se po rodičovském volnu vrátil do práce, což znamená, že stále od začátku pandemie pracuje z obýváku. Ukázalo se, že takhle to v jejich firmě může docela dobře fungovat a myslím, že návrat do kanceláře jen tak nenastane, nebo aspoň ne v takovém měřítku, jak bylo zvykem před covidem.

Emilek začal v lednu chodit do školky a díky své společenské a zvídavé povaze je tam ve svém živlu. Neměl problém se začlenit mezi ostatní děti a nikdy neprotestoval, že by do školky nechtěl jít. Se školkou jsme velmi spokojení, a jen žasneme, co všechno tam kutí, vyrábí a zažívají. Personál je příjemný a profesionální, mají pravidelný režim, dobré jídlo. I snídani tam dostanou ráno, takže doma není nutné nic chystat. Emil se vzbudí, chvíli si pohraje doma, oblékne se a už jdou. Většinou ho ráno vodí Ville a vyzvedávám já, ale záleží to hlavně na mých směnách, takže podle situace. Tenhle první půlrok tam byl každý den od 8 do 15, ale od podzimu bude bývat ještě tak o hodinu dýl.

No a jak je to se mnou 🙂 Já toho měla za posledního půl roku víc než dost. V lednu a únoru jsem absolvovala první stáž v pekárně. Bylo to ale celkem netradiční místo, kde hodně dělali i s masem a jejich hlavním artiklem byl tzv. Masový piroh – těsto na housku, které obsahuje poměrně dost cukru, se naplní masovo-rýžovou směsí a smaží se to v horkém oleji podobně jako kobliha. Hotový výrobek pak putuje často do různých stánků s rychlým občerstvením. Tohle byla super zkušenost, i když díky tomu masu jsem si tady někdy připadala spíš jako učnicí na řeznici, což v rodině máme žejo, děda řezník by byl možná potěšen 😀

V březnu jsem pak naskočila hned do další stáže, a to do jedné luxusnější pekárničky v centru města, kde zas dělali výborné kvasové chleby , ale i buchty a všelijaké dorty a zákusky. Tam jsem se naučila spoustu věcí, ale tempo bylo kolikrát vražedné. Po šichtě jsem byla dost vyřízená a pak rovnou do školky pro dítě a kolotoč pokračuje odpoledne, nákup, vaření, hraní, spaní. Ufff.

No a od konce konce května jsem začala tentokrát už placenou brigádu v pekárně Fazer, kterého v Česku spíš znáte jako výrobce čokolády a bonbonů – například Geisha je od nich 🙂 Takže do školy jsem vlastně vůbec nezavítala od začátku roku a vlastně ani nebylo kam do školy jít, protože od listopadu do dubna byla výuka v distančním módu. A ve Fazeru je tempo opět zběsilé, co naplat. Je to taková pekárna jako součást obrovského supermarketu, takže výrobky skládáme rovnou do polic toho obchodu a je jasné, že o zákazníky není nouze a chlebů, baget a buchet se za pracovní směnu upečou hrozná kvanta. Za chvíli mám 2 měsíce za sebou a za tuhle dobu jsem dělala kromě pomocných prací typu balení, skládání na plech atd i přímo míchání těst a tvarování výrobků. Nikdy předtím bych ale neveřila, jak fyzicky náročná práce pekaře je. Přiznám se, že už jsem kolikrát měla velké pochybnosti, zda toto můžu dlouhodobě zvládat. Obrovské stroje míchají třeba 60 kg určitého těsta, ale pak je přímo na člověku to těsto z díže rukama vytáhnout, naporcovat do menších nádob a něco z toho vyrobit. A takových těst se za den dělá třeba 10 nebo i více. Je to pro mě nové, tím pádem jsem pomalejší než ostřílení borci, trvá mi to delší dobu a neustále mám pocit, že bojuju s časem 😀 Ale tohle si určitě ještě víc sedne a pokud se naučím i dbát na to, abych se aspoň jednou za směnu pořádně najedla, bude to určitě lepší 😛 Tahle práce mě naučila hodně, to beze sporu, a je to super zkušenost v renovované pekárně, jsou tam milí lidi a taky je zajímavé být v víc v kontaktu se zákazníkama, kteří jsou ve většině případů milí a občas vykládají nějaké zábavné historky. Na druhou stranu se ale kvůli práci nedostanu v létě do Česka, což mě mrzí hodně moc. Nemám nárok na dovolenou a smlouva mi končí na konci srpna, takže nejbližší možnost navštívit valašské kopečky je až v září. Už je to rok, co jsem viděla rodinu. Rok co moji rodiče neviděli vnoučka. Už loni, když jsme odjížděli z valašské dovolené sem na sever, se mi tak strašně nechtělo a děsilo mě, jak zvládneme zimu s koronavirem na krku. A taky jsem měla pravdu, zima to byla opravdu náročná. Absence sociálních kontaktů, karantény, splín, tma.. Naštěstí aspoň počasí bylo opravdu vydařené, ryze zimní, že jsem chodívala běžkovat i bruslit přímo za barák, to zas byl balzám na duši.

No ale obecně už delší dobu bojuju s pocitem, že za chvíli pět let tady na severu už stačí, už to chce změnu, už chci své blízké mít blíže, nechci už být pořád tady v maličkém bytě jen my tři, stále stejný kolotoč práce, povinnosti, vyšťavenost. Takhle to zní dost pesimisticky, ale mám zrovna potřebu se tohohle nějak vypsat aspoň trochu 🙂 Ale zase léto v Helsinkách je jinak parádní, máme tu už týdny krásné letní počasí, nádhernou přírodu, moře, ostrovy, lodě, lidi jsou tu k sobě slušní, pro Emilka je k dispozici kvalitní školka, korona je teď v normě, tak se dá i něco zažívat, pokud na to má člověk zrovna energii. A ještě rok tu budeme, protože chci dokončit školu v termínu, což by mělo být příští rok v červnu, kdy budu mít vše hotové. Pak ale už doufám, že nastane nová etapa, blíž mým bližním :))

Bylo by super psát sem trochu více častěji, třeba jen kratší zpravodajství a pár fotek, ale určitě by mi to pomohlo zahnat aspoň trochu pocit určité vykořeněnosti. Uvidíme, zda se mi to podaří, a nebo zda tento blog spíš bude sloužit jako archiv vzpomínek z minulosti. Tak zatím se mějte všichni a brzy snad na viděnou 🙂

Pekařské začátky

Minule jste se stručně dozvěděli o mém převratu na pracovním poli a skutečnosti, že se ”půjdu učit na pekařku”. Dnes mám za sebou první studijní měsíc, takže sem s prvními dojmy 😊

V prvé řadě je potřeba říct, že se nejedná o žádný rekvalifikační kurz, nýbrž o plnohodnotný dvouletý středoškolský výuční obor pekař-cukrář zahrnující 180 kreditů, a to jak z praktických, tak i z teoretických předmětů. Má forma studia je ovšem večerní, takže zahrnuje určité specifika a hodí se tak právě pro lidi, kteří například před den chodí do práce. Výuka je od pondělí do čtvrtka oficiálně od 16 do 21 hodin, ale zatím jsme vždy končili krapet dřív. Myslím ale, že až začneme s náročnějším pečením, večery se snadno můžou natáhnout.

Teoretické předměty v případě nás, “večerních” studentů, probíhají většinou formou samostudia. Celkem se jedná o 16 kurzů za celkem 35 kreditů. Seznam čítá např finštinu (v mém případe pro cizince), angličtinu, umění, digitální dovednosti, matiku, fyziku a chemii, společenský základ, podnikání nebo tělocvik. Oujéé návrat na základku! 😀

Je na každém z nás domluvit si individuálně s každým učitelem, jak jeho předmět budeme plnit. V naší skupině dvaceti studentů je spousta takových, kteří absolvovali finské gymnázium nebo i vysokou školu. Pokud jejich diplomy nejsou starší než 5 let (v případě gymnázia 15 let), teoretické předměty se jim většinou automaticky uznají, takže si tuto část ušetří. Pak je ve skupině část lidí přistěhovalců, jako jsem já, jejichž diplomy či školní výkazy nejdou přímo uznat. Pokud však člověk má vědomosti například z matiky či angličtiny, může se s vyučujícím domluvit, že dorazí pouze na test a nemusí absolvovat žádnou výuku. Já takhle absolvovala minulý týden právě tu angličtinu, kde krátký pohovor na obecná témata stačil k získání tří kreditů. Některé předměty však vyžadují práce mnohem víc. Například nad jedním kurzem společenskovědního základu jsem strávila o hodně víc času plněním různých úkolů z oblasti práva, mediální gramotnosti, záležitostí kolem hypoték a půjček, investování, voleb či plánování domácího rozpočtu. Na dvoukreditový předmět jsem teda tolik práce a tak obšírné spektrum témat nečekala, ale na druhou stranu proč ne, jsou to všechno věci, co se do života hodí.

Tolik k teorii. A pak je samozřejmě to hlavní, co vás nejvíc zajímá, čili pečení samotné. Na to připadá zbývajících 145 kreditů. Velká část probíhá tak, že pár týdnů pečeme ve škole a pak zamíříme zkušenosti zúročit přímo někam do pekárny na neplacenou praxi. Po pár týdnech praxe se na nás přijde do práce podívat náš učitel a ohodnotí naše dovednosti přímo na place a tím uzavře celý teoretický předmět. Takže velká orientace na pracovní život. První taková praxe mě čeká hned v lednu. Už se moc těším! Je to taková malá pekárna s dlouhou historií ne tak daleko od centra Helsinek. Teď nezbývá než doufat, že do plánů neblahým způsobem nezasáhne korona 😛

Za studium musíme splnit tři povinné praxe a pak ještě další v závislosti na volitelných předmětech. Jako volitelný předmět si člověk může zvolit například práci v prodejně pekárny, balení výrobků a rozvoz, podnikání, specializované cukrářské práce nebo lze absolvovat i mezinárodní stáž. Celkově mám z toho všecho skvělý pocit, protože člověk má do velké míry flexibilitu v tom, jak a kde studium absolvuje a pokud se opravdu chce naučit hodně věcí, má možnost se domluvit s učitelem či s nějakým zaměstnavatelem na různých projektech. Je super, že na teoretických předmětech nemusím sedět, ale můžu si je svým tempem plnit doma, odevzdávat úkoly a přijít jen na zkoušku. Učitelé působí velmi příjemně a hlavně jsou to odborníci na slovo vzatí, od nichž se toho člověk naučí opravdu moc.

Zkrátka po prvním měsíci mám pocit, že bláznivé rozhodnutí opustit teplé a dobře placené místečko v kanclu za vidinou práce, která mě možná bude, ale stejně tak i možná nebude bavit, bylo rozhodně správné. Teď je samozřejmě ještě brzo na vyvozování převratných závěrů, ale i tak jsem nadšená z toho, že se učím nové věci, pracuju rukama, vidím (a chutnám) po každém dnu hmatatelné výsledky práce. A taky z toho, že po roce a půl na “mateřské” mám konečně i další věci na práci a jiný život, než ten v roli matky 😉

A co vás zajisté taky zajímá je, z čeho jako teda žijeme, když chlap je doma s dítětem a já ve škole???? 😀 Inu, do detailů tu zabíhat nebudu, ale aspoň nastíním, že ve finsku má student, který nevydělává, nárok na podporu ve výši kolem 250 eur, pokud je rodičem, tak o stovku víc. Husté, školné se tu neplatí, a stát ještě platí mně za to, že studuju. Navíc to není nijak omezené věkem. A propo, na studentské slevy máte ve Finsku nárok vždy, když jste studentem “na hlavní poměr”. Věk v tom nehraje roli. No, dále Ville pobírá rodičovský příspěvek. Další část našeho rozpočtu tvoří úspory z dřívějška. A nakonec, páč ani jeden z nás není aktuálně v práci, máme nárok na solidní příspěvek na bydlení, který pokryje překvapivě velkou část nájmu. V kombinaci s miniaturním bydlením, absencí auta a šetřivým způsobem života tohle na žití stačí. Navíc to není na věky, ale počítám s tím, že nějaké peníze za nedlouho taky začnu i vydělávat 😊

Takže chvála finskému blahobytu a vzhůru za sny a novými dovednostmi. V dnešní době a hlavně v budoucnosti těžko lidi budou dělat stejnou práci celý život, takže more is more a co se v “mládí” naučíš, pak jako když najdeš, nebo jak to bylo 😉

Letní shrnutí

Je to už víc než čtyři měsíce od posledního zápisu, tak je čas na menší zpravodajství 😊 Naposledy jsme slavili první narozeniny a vyhlíželi léto, dnes už nás stíhá podzim, dítě nám venku utíká do útyhodných vzdáleností a brzo ho budu muset taky objednat k holiči. A taky si rychlým tempem rozšiřuje slovní zásobu. Zatím převažuje jazyk český a do repertoáru patří kromě názvů členů domácnosti (dokonce i na mámu se už dostalo), jídla, zvuků celé zvířecí farmy i takové perly jako babo (bagr) či ampa (lampa). Jsem sama překvapená, že už v tomto věku se Emil tak má k mluvení. Rozumí věci v obou jazycích a ve finštině taky něco breptne. Jazykové poměry se však určitě změní za pár měsíců, až nastoupí do školky. K tomu se pak tady vrátím 😊

Jinak hlavní náplň léta se nesla v českému duchu. Navzdory koroně jsme všichni tři strávili celkem šest týdnů v Česku, z toho drtivou většinu v Brumově na Valašsku. A tentokrát to byla opravdu Dovolená s velkým D. Konečně jsem měla pocit pořádného odpočinku, za což vděčíme hlavně dvěma faktorům. Zaprvé byl pobyt konečně dostatečně dlouhý, tudíž se nescvrkl na kalendář nacpaný k prasknutí setkáními s celou rodinu a přáteli, a byl čas taky prostě jen tak být, chodit na zmrzlinu a jezdit na kole. A za druhé jsme měli k dispozici pořád nějaké hlídače. Babička a děda se opravdu činili, po práci si každý den vzali Emilka do parády a my měli leháro. Stejně tak teta Pája se se synovcem pořádně vyřádila. Tímto všem moc děkujeme, opravdu si toho moc ceníme. Protože ať si říká kdo chce co chce, rodiče mají svaté právo se občas věnovat jen sami sobě, bez nutnosti neustále hlídat, kde si potomek vybíjí svoji nikdy nekončící energii.

Do pobytu se toho vešla spousta, pár dní v Praze i v Brně (včetně seznámení s novou pidineteří Josefínkou, která se narodila na konci července), menší výlety na kole či autem do blízkého okolí Brumova, setkání se spoustou milých lidí, a take nespočet návštěv hospůdek, kaváren a zmrzlináren. Největší žůžo bylo, že v těchto zařízeních na mé rodné hroudě dávno vědí, že se vyplatí disponovat dětským hřištěm nebo aspoň pískovištěm 😉 Zdá se to jako blbost, ale fakt jsme byli nadšení, když jsme mohli Emilka vypustit hrabat se v písku a v relativním klidu si vypít pivo/kávu. To tu ve Finsku vůbec neexistuje, přece nebudete dítě brát na místa, kde se pije pivo no ne??? 😀 To trochu zveličuju, ale něco na tom bude. Do hospod jako takových, kde se chodí na pivo, se děti ve Finsku neberou. Na druhou stranu jsem ale nabyla dojmu, že do restaurací a kaváren je tady zcela normální přijít s dítětem a v životě by se na vás nikdo nedovolil podívat divně, narozdíl například od Prahy, kde se na nás hned druhý den po příletu dívali jako na zjevení, když jsme se v době obědového shodnu do poniku opovážili přijít s kočárkem. Ale to by bylo obecně na samostatný článek, tak to třeba někdy později.

Taky bych v souvislosti s cestováním pochopitelně neměla vynechat info ohledně korony a cestování z a do Finska, ale to je taky na dlouhé povídání. Určitě se k tomu ještě vrátím, ale teď aspoň můžu říct, že už desátý den trávíme v karanténě po příletu ze zahraničí a ještě čtyři dny v izolaci budem. Chodíme pouze ven do přírody a k nikomu se nepřibližujeme. Finové si z toho nedělají prdel no. Ale s tím jsme už do Česka jeli, že po návratu dva týdny budeme muset vydržet doma. Ale rozhodně to za to stálo a neměnila bych ani za nic. Nevidět rodinu celé léto a kdoví kdy příště, to by pro mě bylo nepředstavitelné. Na druhou stranu nechceme nikoho ohrozit, tak karanténu bereme vážně.

dav

dav

dav

dav

A jak jsme si vlastně mohli dovolit tak dlouho “dovolenkovat”? Tak tady teď vypustím další bomby. Od začátku května jsme prakticky oba dva s Villem doma. Nejprve čerpal své dovolené v práci on a já dojížděla rodičák. Pak jsme se na začátku června vyměnili, Ville nastoupil na rodičák a já si čerpala víc jak měsíc dovolené. Teď jsem chvíli nezaměstnaná, ale od 21. září nastupuju do školy 😊 A Ville do konce roku setrvá doma s Emilkem a do práce se vrátí v lednu, kdy dítě nastoupí do školky. Takže tak ve zkratce. Díky tomuto uspořádání byl čas nejen na šest týdnů v Česku, ale i na následnou karanténu. A i velkou část května a června jsme strávili zase u Villeho rodičů. Pro mě osobně tohle všechno znamenalo opravdové vydechnutí. Péči o dítě si dělíme napůl a střídáme se tak, aby ten druhý měl čas si zajít sám zaběhat/na kolo/na procházku. Konečně se cítím víc odpočatá. Každý druhý den si můžu pospat, když s Emilkem vstane Ville a obstará pro něj snídani atd. Začla jsem taky mnohem lépe spát. Konečně známka větší vnitřní pohody. Tak snad mi to vydrží i po návratu do školních lavic. A co že to jdu studovat? Tak to je další perla, aby toho všeho nebylo málo. Po letech strávených prací v kanclu jsem se rozhodla následovat svoji intuici a jít se učit na pekařku – cukrářku. Nedělám si srandu 😀 Došla jsem k názoru, že za život má člověk zkusit různé věci, takže vyzkoušíme a uvidíme. Třeba z toho bude práce, co mě konečně bude i trochu bavit, a nebo taky ne a uznám, že v kanclu to byla vetší pohodička. Uvidíme! Hlavní je se toho nebát 😉 Tak brzy zase ahoj!

dav

dav

dav

dav

První narozeniny

Dneska Emil slaví jeden rok 😊 Respektive hlavní párty se odehrála včera, dnes už jen přijímáme blahopřání ze všech stran. První rok za námi, konec kojeneckého věku a vstup do toho batolecího. Emil sice ještě nechápe, proč nám v obýváku visí nafukovací balonky a proč měl včera ke svačině dort, zato jeho máma je celá v sentimentální náladě. Furt se mi vybavují vzpomínky na to, co se dělo před rokem, na odjezd do porodnice a toho malého špunta, kterého jsme si odtamtud odvezli. Jako by to bylo včera! A přitom už mezitím uplynulo 366 dní (protože přestupný rok :D).

Nemůžu se ubránit zamyšlení, co všechno se za tu dobu událo, čím vším jsme si prošli, co všechno se Emil naučil, jak moc vyrostl. Ať to zní jako sebevětší klišé, narození dítěte je opravdu jeden největších zázraků v lidském životě, ne-li přímo ten největší. Nepřestává mě fascinovat lidské tělo, které je schopno vyprodukovat svoji minikopii. A za pár týdnů se už tváří jako by se vlastně ani nic tak velkého nestalo, i když jinak se v životě rodičů změnilo úplně všechno 😊

Z malého uzlíčku, co na nás neuměl ani zaostřit pohled, se postupem času stal kluk, který už chápe různé věci, něco nám pořád vykládá svým vlastním jazykem, s oporou už chodí, stojí, všude leze, všechno ho zajímá. Má 12 zubů, začínají mu růst konečně vlasy a vypadá napůl jako já, napůl jako Ville. V určitých směrech je to s ním neuvěřitelně jednoduché. Od dvou měsíců usíná večer sám v postýlce, od půl roku spí celou noc, výborně jí, nemá problém se zabavit s kýmkoli (tety na hlídání, babičky, dědové a další). Zatím neměl stavy, že by vyžadoval jenom maminku. S tatínkem jsou jedna ruka. Teď je největší sranda, jak nás napodobuje. Třeba si jakože umývá ruce, což u nás vidí v době korony xkrát denně. Mává a tleská, na vše ukazuje a všecko komentuje. Od mala zvládá levou zadní cestování, má rád, když se kolem něco děje. Je to naše zlatíčko.

Tohle všechno je hrozně fajn, na druhou stranu však pro nás byl uplynulý rok neskutečně náročný. I když jsem se snažila dopředu připravit na to, že život se porodem změní, nedokázala jsem si představit, že to bude změna až tak velká. V prvních týdnech po porodu není jako dřív vůbec nic a i po roce je zbytečné čekat, že některé věci se vrátí do starých kolejí. Najednou je tu další člověk, který se bez vás neobejde a vy taky musíte být neustále s ním. Tohle mě stálo dost psychických sil. Byla jsem to já, kdo v noci vstával, kojil, byl pak vzhůru kolikrát i hodiny, moc toho nenaspal. Ten kdo pak musel zvládnout den, zatímco byl Ville v práci. Ville sice přes léto měl spousta volna a vydatně se na všem podílel, za což si ho strašně moc vážím. Je nejlepší taťka, navíc narozdíl ode mě kliďas, co zvládá řvoucí dítě s přehledem a grácií. Od začátku byl úplně u všeho, ale to kojení a noční bdění jsem vzala na sebe. A každou noc s odchodem na kutě jsem se už dopředu bála, jak to dnes zase bude probíhat, jak se vyspím a jak zvládnu následující den. A obecně, furt stres jak co zvládnu. Všecko je tak nové, nevíte o ničem nic. Vše si člověk musí nějak prožít, prošlapat cestičku a zvykat si.

Po letních a otcovských dovolených Ville začal zase naplno makat a všechno tak nějak zůstalo na mě. Záviděla jsem všem ženským, co mají chlapa doma z práce ve čtyři odpoledne. Nebo babičky na blízku. Někdy jsem si připadala hrozně sama. Tisíckrát denně o všem rozhodovat, co si obleče ven, co mu dám najíst, kdy ho dát spát, jak do toho zakomponovat ještě aspon trochu nějakého svého života. Někdy jsem prostě jen chtěla, aby to někdo rozhodl za mě. Stále mívám dny, kdy na mě všechno padá a chce se mi ze všeho jen brečet. Bylo jich už o dost míň než v prvním půlroce po porodu, ale s příchodem koronakarantény se tyhle krize zase vrátily, protože jsem musela omezit sociální kontakty a aktivity, které mi pomáhaly zvládat bytí doma s miminem v nějaké rovnováze. Ale člověk si zvykne na vše a přizpůsobí se. A dítě taky vyroste! Navíc máme jaro, začíná být hezky, slunce svítí a před námi je léto, kdy budem oba doma a můžeme si čas s Emilkem lépe rozdělit.

Nejtěžší na tom všem pro mě asi bylo se smířit s tím, že času sama pro sebe mám tak málo. Teď už je to mnohem lepší a když jsem v sedmi měsícíh skončila s kojením, konečně se mi trochu ulevilo, když jsem mohla jít sama ven bez obav, jestli moje dítě mezitím nebude trpět hladem. A kojení jako takové – za mě jedna z nejhorších věcí. Bolest, počáteční obtíže s tím, že nevíte co a jak. Pak už to sice šlo jako po másle a Emil rostl jako z vody, ale já jsem pořád odpočítávala měsíce, jak dlouho to ještě dám. Je to těžké vysvětlit, prostě jsem nesnesla pocit, že je to jen na mě. Navíc hormony s kojením spojené ovlivnují spoustu věcí. Teprve po skončení kojení jsem se začala cítit zpátky ve svém vlastním těle. Zkrátka a dobře, pokud kdy bude nějaké příště, rozhodně zvážím, jak dlouho a pokud vůbec kojit. Každý má o tom právo rozhodnout sám a pokud to někomu nevyhovuje a způsobuje mu to úzkost nebo jiné psychické problémy, nemusí se do toho nutit. Naštěstí žijeme v zemi, kde se varianta “nekojím, protože nechci” normálně akceptuje.

No to už tady zase směřuju k děsivé litanii plné negativismu 😀 Prostě jsem tímhle vším chtěla říct, že novopečené matky to nemají jednoduché a zasluhují si velký respekt a taky hodně pomoci. Na druhou stranu mám dojem, že je pořád (obzvlášť pro nás perfekcionisty) těžké o tu pomoc žádat. Furt bojuju s takovým tím “to ještě prostě nějak zvládnu” dokud se ze všeho už fakt nehroutím. Naštěstí jsem uznala, že musím mít aspon nějaké chvíle sama pro sebe, jinak se z toho zblázním, a zařídila si jednou týdně hlídání. A při pobytech u jedné či druhé babičky se fakt snažíme vytřískat z toho nějaký ten čas pro sebe.

Abych to shrnula, období toho nejmenšího miminka jsem si moc neužila. K Emilkovi a sobě samé v roli rodiče jsem si vztah musela budovat dlouhé měsíce, ale teď mám opravdu pocit, že to rozhodně všechno stálo za to. A život taky není furt jenom o tom užívání, že jo 😉

V naší době jsme pořád zahlceni návody na to, jak být lepší. Já jsem došla k názoru, že se potřebuju naučit, jak dělat věci hůř. Jak se nesnažit být furt dokonalá. Jak se s některými věcmi smířit a nechat jim volný průběh. Akceptovat, že nemusí být vždy všechno jako podle příruček z poradny či knih o výchově, že je v pohodě dát dítěti kupované jídlo, nechat ho chvíli řvát, když zrovna prostě jsem na záchodě či potřebuju něco dodělat. Že je oukej svěřit dítě někomu jinému, abych si sama odpočinula. A mít doma bordel! (s tím se smířit pořád neumím :D) Myslím, že chvíle klidu, kdy dítě spí, se opravdu vyplatí zasvětit něčemu, u čeho si matka dáchne a nabere další dech. Seriály, lenošení, sport, kafíčko s přáteli. Chci se naučit být ještě víc “sobecká” a dát svoje potřeby a duševní klid na první místo, abych z dlouhodobého hlediska nápor na nervy lépe zvládala.

Tak milý Emilku. Jsi to nejlepší, co nás potkalo a jestli si tohle někdy budeš číst, věř, že tě máme rádi nejvíc na světě. Někdy to ale být rodičem není vůbec jednoduché, proto měj pro nás pochopení, až se ti jednou nebude líbit, jak jsme dělali to či ono. Vždycky pro tebe budeme chtít jen to nejlepší, ale jsme jenom chybující lidé a občas se i mistr tesař utne. Tak hodně štěstí a zdraví a hodně krásných zážitků do dalších let :*

Život za časů korony

Zdravíčko, přátelé! Tenhle pozdrav v dnešní době nabírá nových rozměrů. Koronavirus už se stal předmětem tolika zpráv, reportáží, tabulek, diskuzí, nadávek, dohadů a terorií, že se mu kdovíjak věnovat nechci, nicméně se mě občas ptáte, jak to tady máme, tak aspoň trochu situaci nastíním.

Ve Finsku je průběh zatím celkem umírněný. Díky restrikcím se nákazu podařil podstatně zpomalit a nových případů je každým dnem méně. Celkem je nakažených něco kolem 4 tisíc, úmrtí se eviduje kolem 140. Zavřené je téměř všechno, včetně hranic, ale například školky, obchody, benzínky, kadeřnictví a podobné věci fungují. A jak je to s těma ROUŠKAMA? Roušky povinné nejsou. V době, kdy v Čechách vypuklo rouškové šílenství a šicí stroje šly na dračku, tady se razilo heslo, že roušky stejně nefungují, pokud se neužívají správně. O možnosti je povinně nakázat všem tu nikdo ani neuvažoval. Natož pokud bylo známo, že stát takové množstí lidem zajistit nemůže. Dnes, o pár týdnů později, se názory na roušky stale různí, nicméně začínají se i objevovat hlasy, které by je lidem pohybujícím se venku doporučily. Lidí s rouškou na obličeji teď pár denně na ulici potkám, sama ji nenosím. Uvidíme, jak to bude dál. Každopádně je s rouškama spojen kolosální skandál, kdy Finsko objednalo miliony ochranných pomůcek z Číny, které se nakonec např. pro použití v nemocnici vůbec nehodily a spoustě lidí navíc způsobily alergickou reakci. Za tohle už padají první hlavy, ale pořádné vyšetřování se teprve rozjíždí.

Bezprecedentním opatřením bylo uzavření celého kraje kolem hlavního města na období 28.3-19.4. Sem spadají celé Helsinky, Vantaa a Espoo, ale i další obce v dosahu. Celkem oblast zahrnuje 1,7 milionu lidí, tedy třetinu obyvatel Finska, kteří nemohli opustit hranice kraje, aby nákazu neroznesli do malých obcí v ostatních částí Finska, kde by kapacita nemocnic v případě epidemie nestíhala. Zákaz se ale už zrušil minulý týden, takže teď bychom teoreticky mohli jet navštívit Villeho rodiče. Jelikož je jim ale už přes 70 let, mají být v “podmínkách odpovídající karanténě”, čili ještě s návštěvou zřejmě vyčkáme.

Samozřejmě, že celá situace bude mít i tady nesmírně rozsáhlé ekonomické dopady. Pro statisíce pracujících je reálnou hrozbou tzv. “odstavení” (lomautus), ke kterému se firmy mohou uchýlit v případě, že to jejich ekonomická situace vyžaduje. A to na dobu určitou či neurčitou. O takové záležitosti se ve firmě může rozhodnout v řádu dní a dotčení pracovníci pak mají nárok na podporu v nezaměstnanosti. V téhle chvíli je těžké předpovídat, jak se tahle stránka věci vyvine. Například letecká společnost Finnair musela omezit 90% letů a jednání o odstávkách se týkají všech 6000 zaměstnanců.

No, to jsem se zase rozepsala 😊 A jak se máme my? Zatím pořád celkem fajn. Jsou lepší a horší dny. Začátek byl pochopitelně náročný. Rodiny s dětmi vědí, o čem mluvím. My naštěstí nemusíme řešit výuku na dálku či to, jak skloubit práci z domu s péči o dítě, které náhle nemá kam jít do školy/školky. Ale i tak. Dny jsou skoro stejné, kolikrát nevím, který den v týdnu právě máme. Ty stejné činnosti ve stejný čas, jeden den za druhým. Jídlo, přebalování, hraní, spánek a furt dokola. Na druhou stranu pravidelný režim dítěte pomáhá zvládat jeden den za druhým. Opakují to všude, je důležité si najít v téhle krizi svoje rutiny a ty dodržovat. Těch my máme až až 😀 Většinu času doma v bytě na malém prostoru, jednou denně ven. Naštěstí je Emil ve věku, kdy mu k zabavení stačí zkoumání bytu, myčky, pračky, odpadkových košů a skříní s oblečením. A rodiče ještě jako parťáky na hraní celkem akceptuje😉

Je těžké vzdát se sociálního kontaktu, který je pro mnohé matky na mateřské jediným způsobem, jak si udržet duševní zdraví. Navíc až do minulého týdne venku byla hodně velká kosa, po opravdovém jaru ještě ani památky. Až včera se udělalo hodně krásně a teplota se vyšplhala na 15 stupňů! Hned má človek ze všeho lepší pocit. Ville pracuje už měsíc a půl z domu, jsme stále jako rodina spolu, což má své výhody i nevýhody 😀 Na to, že jsme fakt všichni tři prakticky furt spolu v obýváku, ještě jsme to nedopracovali do stádia ponorky, takže respekt.

Dny si snažíme zpříjemnit, jak se dá. Občas si objednáme dobré jídlo (restaurace jsou zavřené, ale domů dovážejí), jdeme si pro kávu s sebou (kavárny to stejné), buď společně všichni tři nebo jeden z dospělých sám (dítě jsme ještě samotné ven nepustili 😉) se jdeme projít, zaběhat si nebo se projet na kole. A tady tento týden nastala velká změna, protože jsme si konečně pořídili sportovní kočárek, o kterém jsme snili už v době, kdy Emil pobýval ještě v břichu. Ville má navíc tento týden volno (je odstaven), takže ideální chvíle pro podobné investice. Croozer se stal rychle novým členem domácnosti a jelikož jsme ho koupili z druhé ruky, nestál nás ani tak velký majlant. Zatím jsme ho stačili využít pro cyklistiku, ale hodí se na běhání, což vyzkoušíme ve velmi dohledné době. A nemůžeme si to vynachválit. Zrovna včera, během prvního opravdu jarního dne, jsme si zajeli na zmrzlinu, pořádně se provětrali, dali si do těla (teda aspon já, páč na mé kolo bylo prej jednodušší kočár přidělat, haha :D) a Emilek si dal hodinového šlofíka. Win win situace 😊

dav — První testovací den. Teplota venku 8 stupňů, slunce nesvítí.

dav — Ještě musíme mladému pánovi přikoupit helmu.

dav — Tak horko, že si dítě krátilo čas sundáváním ponožek. Ještě jsme mu nezvládli koupit boty 😀

Takže teď vzhůru do jara a léta! Snad časem i ta korona trochu poleví a aspoň v některých aspektech se vrátíme do jakž takže normálního života. Také se nám rýsují velké změny v domácnosti, páč Ville už se za pár chvil stane otcem na rodičovské 😊 A co já? To je zatím trochu tajemstvím, ale už brzy se dozvíte víc, takže zůstante naladěni. Snad se mi teď podaří i psát časteji než jednou za x měsíců 😀