Bez práce nejsou koláčky

Z mých předešlých příspěvků snadno získáte dojem, že pobyt zde jsou jen samé sauny,  vířivky a pečení holoubci zalétávající přímo do úst. No, má to tu i své stinné stránky. Kromě počasí, které je občas fakt na palici, je to hlavně hledání práce, které slabším jedincům může způsobit nejeden šedivý vlas. Takže jsem se rozhodla podělit se s vámi o své osobní zkušenosti s finským pracovním trhem. Takže se připravte na hodně čtení a málo obrázků 😉

Tak jako i jinde na světě, v hlavním městě je sehnat práci o poznání lehčí než někde v menších obcích. I tak tady sehnat práci o hodně těžší než v Česku (kde je v současné době míra nezaměstnanosti nejnižší v celé EU), takže na to, že firmy vám nabízejí samy práci, což se mi x krát stalo v Česku, tady můžete ihned zapomenout.

Naprosto esenciální vlastností aktivního uchazeče o zaměstnání je znalost finštiny. Čím plynulejší, tím líp. Odvážím se tvrdit, že bez finštiny si tu fakt neškrtnete. Představa, že se uchytíte v nějaké mezinárodní firmě, kde se mluví anglicky, je trochu naivní (i když třeba ne vyloučená, ale co jsem slyšela, radši s touhle variantou nepočítat). Musíte být schopní se domluvit finsky aspoň s kolegy a šéfem, když už ne přímo se zákazníky. V tomto mám tedy velkou výhodu oproti jiným cizincům v zemi, kterých je tu opravdu hodně. Tím pádem mohu vstupit na zdejší pracovní trh a sdílet jej s mnoha jinými konkurenty, disponujícími finským vzděláním a zkušenostmi z finských firem. Mojí další velkou výhodou je, že můj životopis zahrnuje práci pro finské dceřinné společnosti velkých mezinárodních firem a využití finštiny a angličtiny jako pracovního jazyka. Tím pádem jsem ke svému velkému překvapení dostala i šance na pohovory na práce v kanceláři, v což jsem před příjezdem sem neodvažovala doufat.

Svůj job search započala obesíláním takových pozic, které skýtaly možnost co nejdřívějšího nástupu do pracovního poměru. Holt žít tu bez příjmu není kdovíjaká zábava.

Nejprve jsem zvolila práci osobní asistentky pro staré lidi, a to jak přímo nějakému konkrétnímu člověku, který vyvěsil inzerát na internetu, tak i v rámci firem na tyto služby se specializujících. Pro toto povolání nemusíte disponovat finským vzděláním ani zkušenostmi, protože je-li ve Finsku v nějakých oborech nedostatek pracovníků, tak tohle je právě jeden z nich. Pozvánka na první pohovor přišla téměř hned, což mě pozitivně navnadilo. Co čert nechtěl, v jeho návštěvě mi zabránila střevní chřipka 😀 Asi osud.

Dále jsem se zaměřila, navzdory absentující pracovní zkušenosti, na práce servírek v restauracích a obsluh kaváren. Záleží na podniku, výučňák v oboru někdy chtějí, někdy ne. Životopis jsem poslala na hodně takových míst, ale pozvánky na pohovor přišly jen dvě. Jeden jsem absolvovala v jedné nejmenované personální agentuře, kde se slíbili ozvat během týdne, a od které přišla odpověď téměř po měsíci, že vybrali jiného kandidáta. Ovšem druhý z pohovorů se vyvinul slibně. Pozvali mě na slovíčko do korejské restaurace Korea House v centru Helsinek. Původně jsem se hlásila tak trochu ze srandy na pozici pomocnice v kuchyni (trocha těch tipů a triků, jak se připravuje Bibimbap a kimchi nemůže uškodit!), když ale korejský šéf uslyšel moji finštinu, nabídl mi rovnou pozici servírky. Tak začala moje kariéra zde! Do práce jsem mohla nastoupt okamžitě a rovnou na plac obsluhovat hosty. Celkem křest ohněm, zvlášť pro mě, které jsem korejská jídla ochutnala jen párkrát v životě. Všechny ty kimbapy a bulgogi a chobotnice a tofu polévky a korejské vodky se mi v hlavě slily v jeden beztvarý Eintopf. Ale člověk se naučí všemu, jen když chce. Musím říct, že tahle práce nebyla vůbec k zahození. Člověk přišel do kontaktu s různými lidmi, někdy s extrémně milými, jindy s o trochu méně 😉 Pracovní směna byla tak trochu sportovní aktivita, protože jsem během ní rozhodně ušla několik kilometrů. Bonusem bylo vynikající občerstvení v kuchyni a příjemná rodinná atmosféra v zákulisí. Podnik vlastní korejský manželský pár, pomáhají dva potomci, a celkem je zaměstnanců kolem 12. Většina je však studentů pracujících na částečný úvazek. Tím pádem i já jsem měla směny přibližně třikrát do týdne, a to večer od 17 do 22 h, případně v sobotu 14-22. To byla celkem nevýhoda pro člověka zvyklého na kancelaření od rána do odpoledne (večera :D)

Restauraci ale rozhodně doporučuji k návštěvě:

http://www.koreahouse.fi/menu.html

Pořád mi ale vrtalo hlavou, jestli bych se přece jen mohla uchytit v oboru, kterému jsem se věnovala dodnes. Zajímalo mě, co je pravdy na těch historkách, kdy i moji dobře finsky hovořící nefinští kamarádi tady čelili při hledání práce značným problémům. Posílala jsem životopisy dál a už se soustředila na pozice typu asistentka v kanceláři nebo účetní. A světe div se, pozvánky a pohovory chodily! Opět jsem zavítala do dvou personálních agentur, kde mě vyzpovídali a poslali můj životopis dál do nějaké firmy, kde zrovna hledali nové pracovníky. I když jsem několikrát uslyšela zápornou odpověď, tak jsem se nevzdávala. A hle – narazila jsem na inzerát jedné velké mezinárodní firmy, kde hledali juniorní účetní s nástupem téměř ihned. Pak to šlo jako po másle – telefonický pohovor v personálce, osobní pohovor v personálce, osobní pohovor přímo ve firmě a -olalá- dostala jsem práci! Začínám zítra, 8.2. Na 6 měsíců se mým pracovištěm stane Toyota Material Handling Finland. Takže uvidíme 🙂

Tak moje kariéra servírky došla svého konce, ale rozhodně to byla zajímavá zkušenost. Najíst se tam rozhodně půjdu 🙂

Pro doplnění opět pár tvrdých čísel. Tušila jsem, že hledání práce zde bude velká zábava, takže jsem si vedla podrobné záznamy o tom, kdy, kam a jak jsem životopis poslala. Vypadalo to takto:

IMAG2968

Paljumánie aneb relaxační víkend v Taavetti

Minulou sobotu jsme se vypravili na rodnou hroudu mé drahé polovičky, kde nám byl přislíben program přímo ideální na prohřátí zkřehlých svalů – Villeho rodinka si pronajala pojízdnou vyhřívanou káď s vodou, skvělou relaxační pomůcku 😀

Takže abych to trochu vysvětlila, říká se tomu palju a je to vlastně taková obdoba vířivky, ale bez víření. Palju je pro snadnou manipulovatelnost často umístěna na vlečce, a může tak například  bez problémů korzovat od jednoho zákazníka ke druhému.  V celé své kráse to vypadá takto:

IMAG2960

Kvalita fotek z mého mobilu je ovšem poněkud tristní, proto sem šoupnu ještě oficiální fotku přímo od propůjčovatele zařízení – farmy Musta Lammas v obci Luumäki, které snad decentní reklama nebude vadit 🙂

6444320944

Takže palju se skládá přímo z kádě hluboké asi metr s kapacitou 6-8 lidí. Na káď z venku přiléhají kamínka, ve kterých se zatopí a oheň zahřívá vodu napumpovanou do kádě. Existují i takové palju, kde komín z kamen ústí přímo do kádě a tato oblast je ohraničená tak, aby nemohlo dojít k popálení. Kdo bydlíte v Praze a chcete tuhle variantu vyzkoušet, doporučuji návštěvu sauny Lázní na lodi přímo na Vltavě, kde tuto exkluzivitu mají.

Počasí se nám tady navíc umoudřilo a vlády se opět ujala zima (asi jsem ji namotivovala svým předchozím článkem), takže sedět si v horké kádi a kochat se sněhem pokrytými stromečky a hvězdičkami na nebi je náramná romantika! 🙂 Takže náš sobotní program prakticky skládal z  pojídání, popíjení, sauny, kádě a dělání andělíčků ve sněhu.

Druhého dne jsme se ale rozhodli být aktivní a využít asi 10 cm sněhové pokrývky k oprášení běžek! Naposledy jsem se této aktivitě věnovala přesně před rokem taky ve Finsku, tak proč si to nezopakovat. Vydali jsme se na blízké zamrzlé jezero, které skýtalo rovnou plochu o velké výměře, tam jsme si přišli na své. Na led jsem se odvážila celkem bez problémů, když jsem viděla, jak po ledu jezdí auta 😉

Můj běžkařský styl patří rozhodně k těm nejvytříbenějším, jak je patrno z fotografie:

IMG-20170205-WA0004

Holt každý má svoje, ke zdejším běžkovacím zvykům očividně zase patří překonávání nejrůznějších překážek a uplatňování maskovacích technik, protože jeden nikdy neví!

IMAG2964

Sportovní výkon trval asi hodinu dvacet, čili na první letošní pokud to marné nebylo. Po něm následovala – jak jinak – sauna a losos na oběd. Parádička.  Pokud sníh ještě chvíli vydrží, musíme tohle rozhodně zopakovat!

Zimní radovánky?

Zatímco Česko svírá už několikátý týden Ladovská zima, naše počasí zde na severu věrně vystihuje tento výjev z nejdepresivnějšího dětského hřište, které jsem kdy viděla:

IMAG2954

Takovýchto dní jsme tu za uplynulý měsíc měli asi pětadvacet. Proto si teď pro potěchu duše připomenu doby, kdy tomu bylo jinak 🙂

Minulý víkend jsme se v neděli probudili do sluncem zalitého dopoledne! Vypravili jsme se na procházku na mořské pobřeží. K mému údivu jsme nakonec skončili na ledu uprostřed zamrzlého zálivu, ačkoli doby třeskutých mrazů čítající asi tři dny už dávno pominuly.

IMG-20170129-WA0001

Mohla jsem zde prozkoumat principy pro mě celkem dost fascinujícího rybaření v díře v ledu. Děr bylo v ledu víc než dost.

IMAG2940 – kopie

Empirickým měřením jsme prokázali tloušťku ledu, která mě celkem překvapila. Popravdě jsem měla strach na led lézt, ale výsledky pokusu mě celkem uklidnily, led byl tlustý minimálně 10 cm.

IMAG2938 – kopie

IMAG2939

Ve zkratce rybaření na ledu (onkiminen) funguje velmi laicky řečeno tak, že se do ledu velkým mechanickýcm vrtákem udělá díra asi o průměru 10-15 cm a pak se do ní spustí na poměrně malé udici vlasec s návnadou. Youtube nikdy nezklame, takže ukázku můžete zhlédnout tady:

https://www.youtube.com/watch?v=t9wii3byyHA

Hodně se takhle chytají okouni, ale jde ulovit i poměrně velké štiky, jen to chce trochu trpělivosti, než se ryba uráčí projít dírou, jak je patrné tady:

https://www.youtube.com/watch?v=0RbBbimxKEM

Dalším lákadlem na zamrzlé ledové ploše je to, čemu se česky zřejmě říká dálkové/nordické bruslení.  Stopy byly k nalezení i v místě naší procházky:

bla

Brusle jsou uzpůsobené pro překonávání velkých vzdáleností a mají nože dlouhé 40-50 cm. Pokud je stabilní led a ne úplně moc sněhu, může takhle člověk urazit fakt velkou štreku a solidně si zasportovat. Tohle zůstává na seznamu aktivit, které zde nutně musím jednou vyzkoušet. Povinnou výbavou pro tuto aktivitu jsou pak tzv. bezpečnostní bodce, které slouží jako opora pro vylezení z vody v případě, že se led proboří 😉 Pokud se navíc poštěstí, že voda zamrzne v době, kdy nefouká, ani nenapadne sníh, je pak zážitek přímo pohádkový. Tohle video je natočené ve Švédsku. Snad se jednou zadaří i tady 🙂

https://www.youtube.com/watch?v=oLjP6AhIt9g

Procházku jsme zakončili v příjemné kavárničce Regatta na pobřeží, která funguje každý den, a poskytuje možnost posedět si venku či vevnitř s šálkem čaje, zakousnoust buchtu či si opéct klobásu na venkovním ohništi s posezením. Slunná neděle k návštěvě přímo vybízela, čili na horký nápoj se musela vystát fronta.

IMAG2948 – kopie

Takže víc takových dní, prosím!

Óda na MHD

Zdejší MHD má zajisté nesporné kvality spočívající např. v odolnosti vůči nepříznivým povětrnostním podmínkám…možná…teda aspon ve srovnání s chaosem, který nastává v českých městech při prvních známkách příchodu zimy. ALE! Existují zde i určitá specifika, které jedince zvyklého na cestování sockou v Praze vyvádí z míry.

Pokud jste v Praze noví a nevíte ještě, co, kde a jak, a ocitnete se zrovna na zastávce MHD, vidíte tam v jízdním řádu čísla linek zastávku navštěvujících, jízdní řád s časy odjezdů, směr kam to jede a taky všechny zastávky, které na trase jsou, včetně vzdálenosti, v jaké od sebe jsou. Přijede např. tramvaj číslo XY, pokud to zrovna není číslo, které vám IDOS vyhodil jako vhodný spoj, podíváte se do jízdního řádu na zastávce, zda jede tam, kam potřebujete, a podle toho nastoupíte nebo ne.

To tady, to přijdete na zastávku a v jízdním řádu vidíte čísla linek a časy odjezdů. Toť vše. Plus je tam taková srandovní mapa se změtí barevných linek, které, přiznám se, nerozumím ani po několika pokusech z ní něco vyčíst. Takže pokud máte štěstí, přijede váš spoj, který vám poradil místní idos alias reittiopas. V tom okamžiku však začíná ta pravá zábava, protože si dopravní prostředek musíte napřed STOPNOUT. Čili ukázat řidiči znamení, že chcete nastoupit. Běžní smrtelníci mávají končetinami; ti co vlastní kartičku na MHD skvěle využijí její vytuněný obal ukrývající v sobě odrazku, aby řidič nikoho nepřehlédnul ve tmě:

IMAG2952

Takže stopnete, nastoupíte a jedete. Pokud máte tu smůlu, že se k zastávce řítí jiná linka, než se kterou jste počítali, a město prostě ještě neznáte, tak máte trochu utrum, bo z jízdního řádu nic nevyčtete. Takže stopovat či ne? Toť otázka.

Při výstupu opět stejný scénář, musíte si hlídat svoji zastávku a pak samozřejme zmáčknout tlačítko, že jako chcete opustit vozidlo. Takže prakticky všechny zastávky jsou na znamení (u metra to naštěstí neplatí).  Tramvaj přece jen zastavuje aspon v centru všude, páč přepravuje hodně lidí, ale při jízde autobusem někde v kotěhůlkách na okraji se nezmáčknutí signalizace může stát osudným.

Dnes jsem vyrazila na pracovní pohovor do Espoo, což je město přiléhajícím k Helsinkám, stejně jako Vantaa. Člověk by myslel, že se v tom v dopravě nebudou dělat rozdíly, ale ono ne – přkročíš hranici, zaplať dvojnásobek za lístek! V potu tváře v obchodním centru Kamppi, které má milion východů a zastávky MHD na všechny směry, jsem našla tu správnou, ze které odjíždí bus 154. Nasednu a ejhle, v buse není žádná tabule, která by informovala o příští stanici, natož hlášení. Zlatá Praha! 😀 Mít času habaděj, tak to neřeším, ale při cestě na pohovor je celkem důležité vědět, kdy zmáčknout to zatracené tlačítko. No, naštěstí jsem po úporném vyhlížení z okna vystoupila správně. Ale i tak! Můj muž toto vždy obhajuje tím, že  všichni ve Finsku mají v mobilech internet a všechny detaily si zjistí v nich. Já bez dat v mobilu jsem tu zjevně za exota, ok.

Něco ale můžu i pochválit – líbí se mi např. že v jízdním řádu na internetu je i informace o tom, kolik po cestě různými dopravními prostředky z místa A do místa B spálíte kalorií a vypustíte emisí do vzduchu. Praktické, že? 🙂

Snad ještě trochu faktických informací:

Měsíční kartička na MHD stojí v Helsinkách 54,70 e (asi 1500 Kč). Achjo, na roční pražskou LÍTAČKU za 3700 Kč si můžu nechat zajít chuť. A pokud bych náhodou tu práci v Espoo dostala, zaplatím za měsíc 106 e (necelé tři tisíce kč) za to, že budu jezdit „přes pole“ 😀

Obydlí a okolí

Včera se završil můj třetí týden zde a už brzo budeme slavit měsíc na nové adrese! Fáze zabydlování je bez pochyb za námi, takže je ten správný čas představit vám náš revír.  Pojmu to postupně od měřítka největšího k nejmešímu 😉

Kdyby někdo ještě nevěděl, tak bydlíme ve Finsku…Konkrétně v hlavním městě Helsinkách, a ještě konkrétněji v části Helsinek, která se jmenuje Meilahti. Čili asi takto:

helsinki

meilahti 2

pihlajatie 2

Modře je označena naše tramvajová zastávka, od které je to domů už jen co by kamenem dohodil.

Z hlediska dostupnosti je to poloha přímo skvělá. Z centra např. od hlavního vlakového nádraží se domů dostaneme do 15 minut tramvají č. 10 nebo autobusy různých čísel. Nájmy v Meilahti za dvoupokojový byt se pohybují přibližně kolem 800 EUR za měsíc, pokud člověku nevadí titěrná výměrně někde kolem 35-40 metrů čtverečných. My s tím rozhodně vyžijeme a navíc má maličký byt nespornou výhodu v tom, že není potřeba moc nábytku a úklid je hotov v cuku letu 🙂
Samozřejmě čím dál od centra, tím levnější ubytování. Vzhledem k rozlehlosti Helsinek však pak doba dojíždění do práce může být značná.

Takže k tomu okolí. Vzdušnou čarou 721 m od baráku směrem na jih máme Baltské moře! 🙂 Což je myslím dost atraktivní atribut pobytu zde. Jdete si zaběhat a stočíte to k pobřeží, všude hodně vody a zeleně, to zní fajn ne? Posledně jsme běželi přímo na ostrov Seurasaari, kde se nachází skanzen s dobovou dřevěnou architekturou a expozicemi vykreslujícími tradiční finský způsob života. Tak trochu rožnovský skanzen po finsku.  Pro představu video zde:

https://www.youtube.com/watch?v=cTaaxS8pfuo

Dál tu máme na dostřel například pomník Jeana Sibelia, nejslavnějšího finského skladatele, který žil v letech 1865-1957, a je autorem slavné skladby Finlandia. Pomník sám o sobě je dost pompézní, tvoří ho 600 ocelových trubek připomínajících varhany.  Povídání k pomníku v angličtině:  https://en.wikipedia.org/wiki/Sibelius_Monument_(Helsinki) a Sibeliova Finlandia k poslechu tady, doporučuji:

https://www.youtube.com/watch?v=F5zg_af9b8c

A co tu máme dál, no například takový Olympijský stadion, na kterém Emil Zátopek v roce 1952 získal tři zlaté medaile v běhu na tratích 5000 m, 10 000m a i na té maratonské (a jeho žena Dana zlato v hodu oštěpem).  Stadion byl původně postaven pro olympijské hry v roce 1940, které však byly kvůli druhé světové válce zrušeny. Stadion se her poté dočkal právě v roce 1952. Charakteristická je pro něj 72 metrů vysoká věž, která mi dost dobře slouží jako orientační bod při pohybu na našem ještě pořád trochu neznámém teritoriu. Kapacita stadionu je dnes kolem 40 tisíc diváků.  Krátké doplňující info dostupné zde:

https://www.kamsevydat.cz/helsinsky-olympijsky-stadion-olympijska-vez/

V těsné blízkosti je pak také fotbalový stadion Sonera a zimní stadion hokejistů HIFK Helsinky (Druhý klub Jokerit Helsinky pak hraje v později postavené Hartwall Aréně, která o nás taky není nijak daleko).

Za zmínku stojí také zábavní park Linnanmäki, ovšem jak známo, na horské dráhy a kolotoče naši rodinu holt neužije, tak si představu můžete udělat aspon virtuálně:

https://www.youtube.com/watch?v=rEkZQIXFk34

Zbývá ještě dodat, co se nachází v těsné blízkosti domu:

Hlady ani žízní rozhodně neumřeme. Marketů s jídlem je tu nedaleko hned několik. Do kebab/pizza/falafel restaurace je to asi 50 metrů z domu, do kavárny asi 40, do asijské restaurace asi 30 a co je hlavní, do pivnice Mullikka nabízející množství pivních lahůdek předevších z finských minipivovarů je to metrů asi 60. Jsem si naprosto jistá, že pro Villeho byla Mullikka hlavním kritériem při výběru bytu 😀

K okolí by to prozatím stačilo, tak ještě trochu k tomu příbytku.

Za prvé: máme opravdickou oficiální jmenovku na dveřích 🙂

IMAG2895

Za druhé, složení našeho obydlí je následující:

Obývák:

IMAG2849

Kuchyň:

IMAG2850

Ložnice:

IMAG2852

Koupelna:

IMAG2853

A výhled z balkonu (poprvé v životě, co mám balkon 🙂 :

IMAG2851

Co se týče vybavení bytu, tak zde máme od majitelky k dispozici nejen pračku, ale i myčku. Myčka byla zcela určitě druhým pádným argumentem pro mého muže, proč právě sem 🙂  Dokoupili jsme postel, gauč a jídelní stůl se židlemi, zbytek vybavení do kuchyně a podobně do domácnosti přinesl v podobě věna můj muž 😀 Do mých kufrů se toho moc nevešlo, no 😉

Pak máme také křídovou tabuli, která slouží jako pomůcka při výuce cizích jazyků i jako nástroj pro realizaci uměleckých ambicí:

IMAG2905

Ke vší smůle saunu v bytě nemáme 😦 Je tu sice jedna k dispozici ve vedlejším domě, ale je potřeba si nahlásit určitý den a čas v týdnu na místní bytasen, abychom saunu mohli používat. Zatím jsme to neuskutečnili, tak do sauny chodíme převážně do posilovny.