Určitě si už říkáte, kam jsem se poděla a proč o mě není nic slyšet. Jak by ne, trávím svůj život totiž stále ještě dosti pohroužená v mateřské bublině, která mě svojí tíhou, neprostupností a izolovaností celkem dost překvapila. Už dlouho jsem se chystala sepsat sem některé své myšlenky na toto téma. Třeba to někomu bude ku útěše a kdyby ne, aspoň pro mne samotnou by to mohlo mít terapeutické účinky 😊
Poslední tři měsíce si připadám jako na horské dráze. Jeden den vstanu a cítím se jako vítěz. Podařilo se mi spát celých pět hodin v kuse a ráno jsem se mohla v klidu nasnídat. Dítě je relativně v pohodě, tak vyrážíme na procházku a zmrzlinu či kávu, hotový mamalattelife. Říkám si, jak je to vlastně super, nemuset chodit do práce a trávit čas víceméně jak chci, v rámci toho, co dítě dovolí. Občas sice musím zrušit program kvůli podezřelému řevu už od rána, nebo pocitu vyšťavenosti, kdy nemám náladu vidět další lidi. Ale tak nějak to celé jde a plácám se téměř po rameni, jak to mateřství zvládám. Já vám všem ještě ukážu, jak jsem schopná navázat na život před porodem. Běhám, chodím po kavárnách, vídám kamarádky, jezdíme na výlety, spíme po hotelích. Sweet happy life.
No a pak přijde druhý den a už od rána se mi zdá, že se na mě všechno valí. Dítě řve, nemám chvíli klidu. Chce furt jíst, tudíž si připadám jako dojnice přivázaná ke gauči. Z procházky se vracíme s řevem a plánovaný nákup potravin se ruší. Ville se vrací z práce až večer, čili zbývá ještě notných pár hodin pobytu mezi čtyřma stěnama, bezcílného bloumání na netu prošpikovaného neustálým odbíháním k dítěti a snahou ho nějakým rozumným způsobem zabavit. Poté, co mu zazpívám několik kvalitních lidových písní, odříkám nějaké ty říkanky a provedu ho po bytě a ukazuju, co kde máme, cítím, že zásobník aktivit pro tříměsíčního kojence se vyčerpal. A stejně tak i moje psychické kapacity. Místo, abych se radovala, že se Emilek už naučil hrát si celých deset minut s hračkami zavěšenými na hrazdičce, se stresuju z toho, že moc často cucá dudlík.
To je totiž tak. Někde, povětšinou na chytrých diskuzních internetových fórech, si přečtu něco o tom, jak například cucání palce způsobí později dítěti předkus, poruchy řeči a jiné psychické újmy. Nad tím pak přemýšlím celý den a v duchu vidím, jak náš Emilek začíná školu s palcem v puse. Nebo si začnu myslet, že nadměrné cumlání dudlíku je určitě pro dítě velmi škodlivé. Před očima se mi začne rýsovat skvělá budoucnost, kdy náš Emil slaví patnácté narozeniny s dudlíkem v puse. I když je takový výjev k vidění asi celkem zřídkakdy, podobné přeexponované scénáře promýšlím na denní bázi. Nebo dostanu dobře míněnou radu, že nemám naše dítě tak moc nosit – zvykne si na to totiž a ještě ve dvaceti ho budu tahat v náručí. Začnu pak promýšlet, jak to zaonačit, abychom se na 37 metrech s mým dítětem až tak moc nevídali a tudíž si na mě až tak moc nezvyklo a nevyžadovalo moji pozornost. Možná ho nechám před den v ložnici řvát a sama se budu zabývat nějakou smysluplnou činností tady v obýváku. Heh heh, vtípek, no ale víte jak to myslím. Jsem zkrátka mistryně ve vymýšlení katastrofických scénářů. Odchýlení od zavedené představy spokojené matky na mateřské obětující celý svůj život nebo alespoň několik let z něj výhradně dítěti, mi kolikrát nedá spát.
Nalijme si ale čistého vína. Období po porodu, zejména prvního dítěte, je pro ženu mega náročné. Pro otce taky, ale ženské to mají o dost těžší. Měla jsem nějakou představu už v těhotenství, že to nebude samý med kolikrát. Ale realita mě dost překvapila. Porod byl na tom všem ta nejlehčí věc. Pak přijde první noc, kdy skoro nespíte a snažíte se v potu tváře naučit, jak dítě nakojit. Pak si uvědomíte, že takhle to bude následujících x měsíců. Bolí vás bradavky a víte, že na nich budete muset nechat dítě hodovat třeba celý rok v tříhodinových intervalech či častěji! Už nikdy se nevyspíte, nikdy už nic nebude tak jako dřív. 😉 Všechno vás bolí, miminko pláče a vy nevíte co s ním. Bojíte se s ním jít ven, protože co když náhodou bude venku řvát. Nechce se vám vytahovat prso na veřejnosti. Máte pochybnosti třeba o svém zevnějšku zhuntovaném těhotenstvím a porodem. Připadá vám, že jste se ze dne na den ocitli v naprosté sociální izolaci. Příchod každé noci provází úzkost z toho, jak to tentokrát půjde. Vstáváte několikrát a kojíte, nebo se o to snažíte. Nikdo vám s tím nepomůže, jste na to sami a musíte to nějak zvládnout. Každý den počítáte, kolik dní či měsíců ještě, než miminko krapet povyroste a bude schopné se nějak zabavit samo, jíst něco jiného, než vaše prsa, a celkově dělat i něco jiného než spát, řvát, jíst a kakat. Pochybujete, jestli věci děláte dobře.
Pro mě tahle fáze byla opravdu stresující a náročná. Teď jsem opravdu mega moc ráda, že máme víc jak tři měsíce za sebou. První úsměvy pomůžou hodně. Aspoň nějaký náznak komunikace, jiný než vřeštění 😊 Postupně vidím, jak Emilek objevil ruce, vydrží chvíli sám, zajímají ho věci kolem. Na bříšku se neúnavně snaží o plazení. Je toho spousta, ale občas je sakra těžké to vnímat, když se člověk zapomene v „životě před P (porodem)“ a štve ho, že nějakou dobu se nedostane na žádnou párty, nezvládne vykonávat žádnou časově náročnější činnost a dítě nemůže nechat ani nikomu na hlídání, protože odmítá pít z láhve, čili prso musí být vždy poblíž. Tohle všecko znásobené už dlouho trvajícím pocitem vykořeněnosti života v zahraničí, nepřítomností pomoci v podobě babiček, a pocitem, že o tom nemáte pořádně s kým mluvit.
A to všechno prosím pěkně v situaci, kdy vlastně „nemám důvod si stěžovat“. Emilek je zdravý, dobře prospívá, neměl koliky, spí slušně, a to v noci i přes den. Dá se s ním dělat kde co. Ale i tak je to pro mě dost náročné. Ta změna v životě je tak razantní, že její zpracování prostě vyžaduje čas. Vy všichni, kdo bojujete s kolikami a zvládáte každodenní několikahodinový pláč, máte problémy s krmením, spíte max hodinu v kuse, máte opravdu můj respekt.
A ještě jedna věc. Říct na tohle všechno, že dítě jsem přece chtěla a mám být ráda, že ho mám. Že mnozí děti mít nemůžou, a to je potom teprve trápení. To je zajisté pravda a nechci to znevažovat. Na druhou stranu právě tenhle přístup v matkách vyvolává tlak, že musí všechno zvládat levou zadní a s úsměvem a na nic si nestěžovat. Jsem toho názoru, že matky si mají právo postěžovat, i kdyby se problém zdál kdovíjak malicherný. O negativních pocitech novopečených matek by se podle mě mělo mluvit daleko víc. Zmírnil by se třeba pocit, že všichni ostatní to s dětmi zvládají na pohodu a já sama v tom naprosto plavu, jsem neschopná a nedokážu si mateřství náležitě užívat 😉 Samozřejmě to většinu času není tak dramatické a celkově vzato myslím, že to zvládám víc než dobře. Ale ty dny naprd tu prostě jsou, a celkem často. Ale zkrátka a dobře to patří k věci.
Pomalu se chýlím ke konci své litanie. Zjistila jsem už, že na splín pomáhá nejvíc se svěřit někomu, kdo vás pochopí a řekne, že u něj to bylo taky takové. A že to pak přešlo. Za případné komentáře k článku budu jen a jen ráda. Tak rodičovství zdar!
Pod Severkou 