Finská návštěva na Valašsku

Heipparallaa, jsem zpět a hlásím se z dovolené na Valašsku. Kvůli prázdninování není na blog tolik času a tak nějak jsem si nebyla schopná po vzoru správných blogerek napsat články dopředu, aby dychtiví čtenáři nežehrali. Myslím ale, že období ticha na blogu jste určitě zvládli bez újmy 😉

O tom, jak Češka tráví čas ve Finsku, už tady bylo sepsáno kde co, ale teď konečně můžeme jít směrem opačným. Na dovolenou na rodné hroudě jsem si totiž dovezla doprovod nejen v podobě mého drahého, ale i jeho rodičů. Po exotických návštěvách jiných kontinentů a spaní pod stanem jsme tentokrát najeli na vlnu ubytování v hotýlku a absolvování turistických radovánek nejprve přímo v naší metropoli a posléze na valašských kopcích. A musím říct, že ohlasy jsou přímo vynikající 🙂

Anabáze započala v pátek 14.7. na letišti ve Vantaa, kde se obě dvojice shledaly jak jinak než u sklenky perlivého nápoje. Takových měla přijít během následujících pěti dní ještě spousta, pitný režim se nemůže podceňovat, a navíc je to příhodný lék na odbourání případné nervozity z toho, jak asi naše dovolenkování může dopadnout. Návštěva nové země je holt návštěva nové země a nikdy nevíte, co vám váš dobrodružný synek připraví za program 😉

 Jak už jsem ale naznačila výše, tentokrát jsme se vezli na tradiční turistické vlně. Na letišti nás například po mírných peripetiích vyzvedl taxík (ke vší smůle jsme přišli o opojný pocit filmové superstar, když vás na letišti čeká řidič s vašim jménem na ceduli – náš řidič nečekal ani v příletové hale ani venku, ale podle několika telefonátů, které jsme s ním během čekání uskutečnili, se zdálo, že v době dosednutí letadla teprve vyjel z odněkud z Letné ;). Řidič nás beze slova (zřejmě usoudil, že tak se to při setkání s Finy sluší a patří 😉 dovezl před nejmenovaný hotel vedle Tančícího domu, kde jsme se kolem desáté večer ubytovali. Hotel se ukázal být místem ubytování několika rozjívených pártychtivých skupinek, které nás o své dobré náladě informovaly řevem až do ranních hodin. Únava nás naštěstí sklátila řev neřev. Co se týče hotelu, hlavní dominantou jeho interiéru byl přístřešek s popelnicemi nacházející se přímo vevnitř na chodbě hned vedle vchodu do našich pokojů, což je asi nějaká nová vymoženost v rámci inovativního nakládání s odpadem. Nádech opravdické exotiky u mého finského doprovodu kromě popelnic posílily prehistorické televize na pokojích, které jsem podezřívala z maskování skrytých kamer, bodce proti holubům na venkovních okenních parapetech nebo sýrová roláda, naředěný džus s vodou či makové koláče v rámci hotelové snídaně.

Sobotní dopoledne jsme započali návštěvou farmářských trhů na Náplavce, koštováním biociderů a obdivováním nabídky místních zemědělců a hipsterů. Následovala plavba po Vltavě, klobásy a pivečko na střeše lodi a první připálení mé bílé kůže už dávno odvyknuté poctivému sluníčku. Po plavbě se Ville konečně dočkal své vytoužené NAPĚNĚNÉ čepované Plzně za půldruhého eura. Tu pěnu jsem si asi spíš přála já, přiznávám, kdo má pořád ty flat beers pít.. 😀 Pak pochopitelně následovala procházka po Staromáku příhodně ve tři hodiny, čili mohli jsme obdivovat spektakulární show apoštolů na orloji. Večer se konala večeře v restauraci Ginger a Fred v nejvyšším patře Tančícího domu. Tak dobrou pečenou kachnu jsem v životě nejedla! Večerní program ještě stačil zahrnout samozřejmě procházku po Karlově mostě, večerní drink opět na Náplavce a pivečko se sestrou, tehdy jen ve dvou, v  Standard Cafe.

V neděli jsme vyrazili na pivo na jednu ze zahrádek na Václaváku (#vysokanoha) a pak se vlakem vydali na čtyřhodinovou jízdu na Valašsko. Cestu jsme si krátili jak jinak než vychlazenou Plzní a variací knedlíků ke svíčkové. Knedlíkové šílenství samozřejmě pokračovalo i další dny, přece nezůstaneme jen u jedné porce. Nedělní večer korunovalo setkání rodičů z obou stran na naší brumovské zahradě u rozžhaveného grilu. Ani jsem netušila, že mé tlumočnické schopnosti jsou na tak vysoké úrovni 😉

V pondělí jsme se vypravili na Pustevny u Rožnova pod Radhoštěm. Lanovka z Trojanovic to jistila a objednávka hezkého počasí a výborných výhledů taky vyšla bez připomínek. Finští rodiče si nemohli vynachválit naše valašské kopečky! Ano, taky po nich sem tam v placaté Finlandii teskním. Nevynechali jsme ani oběd zahrnující guláše a halušky a povinný frgálek s becherovkou jako dezert. Výletnický den jsme v spláchli pivem v bylnickém pivovaru. Tady však zrovna neměli bylnickou IPU, na kterou jsme se notně těšili – snad jediné mínus celého výletu.

No a v úterý ráno jsme se rozloučili a má finská skororodinka se odebrala zpátky do Prahy a večer do Helsinek. Takže výlet byl rychlý a celkem zběsilý, plný zážitků všeho druhu a dobré nálady. Doufám, že příští rok se ve stejném složení sejdeme na severu v sauně u jezera. Největší úspěch sklidila naše česká krajina, tolik odlišná od finských lesů a jezer. Pozitivní ohlasy a údiv vyvolaly i letní večery a noci, kdy je naprostá tma, velikost obědových porcí, davy turistů v Praze, skutečnost, že obilí už bylo na polích sklizeno v červenci, řev cvrčků s příchodem šera venku na zahradě. Maličkosti, kterým běžně pozornost nevěnujeme. Není nikdy od věci podívat se na věci očima druhých.

Já zůstávám zde v rodných končinách ještě nějaký ten den, o zbytku prázdninového programu se dozvíte už brzy!