Zdejší MHD má zajisté nesporné kvality spočívající např. v odolnosti vůči nepříznivým povětrnostním podmínkám…možná…teda aspon ve srovnání s chaosem, který nastává v českých městech při prvních známkách příchodu zimy. ALE! Existují zde i určitá specifika, které jedince zvyklého na cestování sockou v Praze vyvádí z míry.
Pokud jste v Praze noví a nevíte ještě, co, kde a jak, a ocitnete se zrovna na zastávce MHD, vidíte tam v jízdním řádu čísla linek zastávku navštěvujících, jízdní řád s časy odjezdů, směr kam to jede a taky všechny zastávky, které na trase jsou, včetně vzdálenosti, v jaké od sebe jsou. Přijede např. tramvaj číslo XY, pokud to zrovna není číslo, které vám IDOS vyhodil jako vhodný spoj, podíváte se do jízdního řádu na zastávce, zda jede tam, kam potřebujete, a podle toho nastoupíte nebo ne.
To tady, to přijdete na zastávku a v jízdním řádu vidíte čísla linek a časy odjezdů. Toť vše. Plus je tam taková srandovní mapa se změtí barevných linek, které, přiznám se, nerozumím ani po několika pokusech z ní něco vyčíst. Takže pokud máte štěstí, přijede váš spoj, který vám poradil místní idos alias reittiopas. V tom okamžiku však začíná ta pravá zábava, protože si dopravní prostředek musíte napřed STOPNOUT. Čili ukázat řidiči znamení, že chcete nastoupit. Běžní smrtelníci mávají končetinami; ti co vlastní kartičku na MHD skvěle využijí její vytuněný obal ukrývající v sobě odrazku, aby řidič nikoho nepřehlédnul ve tmě:
Takže stopnete, nastoupíte a jedete. Pokud máte tu smůlu, že se k zastávce řítí jiná linka, než se kterou jste počítali, a město prostě ještě neznáte, tak máte trochu utrum, bo z jízdního řádu nic nevyčtete. Takže stopovat či ne? Toť otázka.
Při výstupu opět stejný scénář, musíte si hlídat svoji zastávku a pak samozřejme zmáčknout tlačítko, že jako chcete opustit vozidlo. Takže prakticky všechny zastávky jsou na znamení (u metra to naštěstí neplatí). Tramvaj přece jen zastavuje aspon v centru všude, páč přepravuje hodně lidí, ale při jízde autobusem někde v kotěhůlkách na okraji se nezmáčknutí signalizace může stát osudným.
Dnes jsem vyrazila na pracovní pohovor do Espoo, což je město přiléhajícím k Helsinkám, stejně jako Vantaa. Člověk by myslel, že se v tom v dopravě nebudou dělat rozdíly, ale ono ne – přkročíš hranici, zaplať dvojnásobek za lístek! V potu tváře v obchodním centru Kamppi, které má milion východů a zastávky MHD na všechny směry, jsem našla tu správnou, ze které odjíždí bus 154. Nasednu a ejhle, v buse není žádná tabule, která by informovala o příští stanici, natož hlášení. Zlatá Praha! 😀 Mít času habaděj, tak to neřeším, ale při cestě na pohovor je celkem důležité vědět, kdy zmáčknout to zatracené tlačítko. No, naštěstí jsem po úporném vyhlížení z okna vystoupila správně. Ale i tak! Můj muž toto vždy obhajuje tím, že všichni ve Finsku mají v mobilech internet a všechny detaily si zjistí v nich. Já bez dat v mobilu jsem tu zjevně za exota, ok.
Něco ale můžu i pochválit – líbí se mi např. že v jízdním řádu na internetu je i informace o tom, kolik po cestě různými dopravními prostředky z místa A do místa B spálíte kalorií a vypustíte emisí do vzduchu. Praktické, že? 🙂
Snad ještě trochu faktických informací:
Měsíční kartička na MHD stojí v Helsinkách 54,70 e (asi 1500 Kč). Achjo, na roční pražskou LÍTAČKU za 3700 Kč si můžu nechat zajít chuť. A pokud bych náhodou tu práci v Espoo dostala, zaplatím za měsíc 106 e (necelé tři tisíce kč) za to, že budu jezdit „přes pole“ 😀
Pod Severkou 