Na cestách s potomkem

Tak jsem se včera vrátila z desetidenního pobytu v Česku. A byla to jízda 😀 Tentokrát jsem se totiž na dovolenou vydala pouze s půlročním dítětem, bez mužského doprovodu. První let letadlem jsme jako rodina absolvovali už v létě, kdy bylo Emilkovi tři a půl měsíce. Destinací byla pochopitelně má rodná hrouda. Tehdy jsme si vyzkoušeli, že cestování s miminkem je normálně zvládnutelné, a pokud jsou na něj lidi dva, nestojí to ani tolik nervů. Při druhé cestě jsem se musela spolehnout po velkou část cesty sama na sebe a Emil už taky není žádné malinkaté miminko, které většinu času prospí. To představuje velkou výzvu, kterou bych slabým povahám úplně tak nedoporučila 😀 Jasně, že to každý zvládne, ale měla jsem kolikrát co dělat, abych to ustála 😊

Dostat se z Helsinek k našim na Moravu mi trvalo asi 28 hodin. Vyrazila jsem v pondělí kolem jedné a v úterý ve čtyři jsem byla v Brumově jak na koni. Cesta zahrnovala přepravu MHD na letiště, let zpožděný o dvě hodiny, tudíž 3,5 hodinové čekání na letišti, dvouhodinový let do Prahy, cestu taxíkem a noc v hotelu v centru Prahy. Následující den čtyřhodinová cesta vlakem do Horního Lidče a zbytek cesty už v pohodlí auta. Cesta zpátky obdobná. Tady patří velké díky mým rodičům, z nichž jeden nás čekal v Praze na letišti a jel s námi domů a druhý zajistil odvoz autem. Nejnáročnější částí je vždy ta cesta přes celou republiku vlakem. To dá zabrat i leckterému dospělému, natož malému miminu, které si odespí půlhodinku položené na sedačce a pak už odmítá zabrat. Nemluvě o případných zpožděních či jiných diskomfortech, jako je absence vozu, do kterého máte místenku apod.

dav

Ale zvládli jsme všechno a odměnou nám byl relaxační pobyt mezi valašskými kopečky za neuvěřitelně krásného a teplého počasí, o jakém si tu v Helsinkách můžeme nechat zdát asi tak příštích 7 měsíců. Rozhodně velké zpestření všedních dnů našich i české části rodiny, která málem Emilka nepustila z náruče 😉 Matka na mateřské si konečně trochu odfrkla 😉

dav

dav

dav
Hrdí prarodiče v akci

Dost lidí se mě vyptává, jak Emil cestování zvládá a co a jak. Takže tady trocha toho infa.

  • Let: dítě do dvou let může cestovat na klíně rodiče, přičemž jeho letenka stojí 10% normální ceny, nebo na samostatném sedadle, kdy zaplatí 75% ceny. Starší dítě už musí mít svoje sedadlo. Na letišti v Praze i Helsinkách fungují rychlejší transfery pro rodiny s dětmi, takže můžete využít kratší frontu na bezpečnostní kontrolu a zejména v Praze se vyplatí už při odevzdávání velkého zavazadla trochu poptat letištního personálu, zda nemají „nějakou tu přepážku pro rodiny s dětmi“ a nahodit zkroušený výraz při pohledu na frontu u přepážek… Mě už dvakrát poslali na přepážku pro byznys třídu, kde nebyl nikdo 😉. Na letištích jsem dost ocenila dětské koutky, kde se děti zabaví a mimino se může válet na zemi.
dav
Dětský kout na letišti v Praze, terminál 2

dav

dav

  • Přímo v letadle dítě dostane svůj vlastní bezpečnostní pás, kterým si ho připoutáte ke svému pásu. Naše dítě většinou zatím vždy usnulo hned při startu, rozhodující však je, jak dlouho vydrží spát. Včera se chtělo probouzet klasicky po obligátní odespané půlhodince, ale podařilo se mi ho na klíně ukolébat, že nakonec prospal skoro celý let. Na cestě do Prahy jsem takové štěstí neměla a třicetiminutový spánek mu stačil, takže zbytek letu jsem ho musela zabavit. Hodí se zejména hračky, dudlík a prso. Polykání a cucání něčeho obecně pomáhá hlavně při přistávání proti zalehnutí uší, tudíž okamžik jídla je dobré naplánovat na tu dobu. Emil zatím u přistání nebrečel ani jednou.
  • Kočárek: Můžete vzít letadlem samozřejmě s sebou zdarma, ale normální velký kočárek odevzdáte společně s velkým zavazadlem hned na začátku u odbavení. Proto se velmi hodí cestovní kočárek, a to zejména takový, který se dá složit do velikosti příručního zavazadla. Můžete s ním pak vesele drandit po letišti a odevzdáte ho až při nástupu přímo do letadla. Může být, že si ho dokonce vezmete s sebou na palubu, záleží na konkrétní letecké společnosti a na tom, jak moc je letadlo plné. Pro již sedící dítě existuje větší nabídka cestovních kočárků, horší je to pro ležící mimino. Naštěstí je tu Baby Zen Yoyo ve verzi pro děti od 0 do 6 měsíců. Vypůjčili jsme si ho přes internetovou půjčovnu při srpnové dovolené a cestování nám ulehčil neuvěřitelným způsobem. Hlavně při převozu ve vlaku, pohybu na letišti či v různých titěrných prostorách typu sklepy plzeňského pivovaru, které jsme při srpnové cestě nutně museli navštívit 😀 Nevýhodou jsou miniaturní kolečka, která na pražských kočičích hlavách dost drnčela, ale co už, vypůjčenému koni na zuby nehleď.
Složený cestovní kočárek, velikost příruční zavazadlo. Kýbl pro velikost srovnání :D
Složený cestovní kočárek, splňuje rozměry příručního zavazadla. Kýbl pro srovnání velikosti 😀
dav
Kočár v akci. X lidí se mě ptalo, jestli v tom mám psa či panenku.
  • Ale to bylo v srpnu, kdy se Emil ještě do takového minimalistického dopravního prostředku vlezl. Teď v říjnu byl už kočár pro panenky příliš malý a navíc do chladnějších podmínek ne moc vhodný. Emil ale ještě nesedí, proto jsem se rozhodla jet bez kočáru. Takže transfery mezi cestovními prostředky jsme zvládli pomocí nosítka/manducy a v Brumově jsme si kočárek půjčili od známých.
  • Zavazadla: Čím míň, tím líp. Ted jsem si vystačila s krosnou na zádech a dítětem v nosítku. V krosně jsem měla připravenou plátěnou tašku s nezbytnými věcmi do letadla, čili příruční zavazadlo. V létě jsem měla kromě krosny i batoh do letadla, ale ten se špatně nese, pokud už máte záda i hruď zabranou. Takže něco přes rameno je praktičtější. Do příručního pár plen, hadru na nehody všeho druhu, dečku na válení na zemi pro Emilka, jednu nebo dvě hračky, náhradní oblečení pro případ neočekávané hovínkové katastrofy, náhradní dudlíky, cennosti, pasy, peníze, telefon a jídlo pro dítě na palubu. To přepravovat určitě můžete, ale vyplatí se očekovat pravidla letecké společnosti.

dav

  • Pas: dítě musí mít vlastní pas. Vyfotit tříměsíčního prcka nebyl v našem případě problém, držela jsem ho na klíně a mezi nás fotografka dala bílou desku, abych nebyla vidět. Hlavička sice trochu ujížděla všemi směry, ale za pět minut bylo vystaráno.
  • Transfery: Jak obvykle cestuju všude MHD, v případě náročnějšího cestovatelského projektu rozhodně doporučuju taxík. Ušetříte si spoustu nervů a psychických i fyzických sil a za ty peníze to rozhodně stojí. Pro dítě se samozřejmě hodí sedačka, kterou nahlaste hned u objednávání taxi. V Praze na letišti jděte na přepážku, která taxíky organizuje a požádejte o sedačku. Povinné to ale v taxících není ani v Praze, ani v Helsinkách, takže v nouzi to jde i bez ní, ale samozřejmě bezpečnostní riziko je to velké. V Praze jsem se ho nakonec rozhodla podstoupit, protože všechny sedačky byly zabrané a čekat dalších 45 minut na letišti po zpožděném letu atd, to už by mě asi rovnou kleplo.
  • Ubytování: I když by bylo fajn strávit noc u kamarádů, tentokrát jsem v Praze zvolila hotel. Večer po celodenním cestování jsem byla už tak znavená, že v půl osmé jsem byla v posteli, vděčná za to, že nemusím s nikým mluvit. Hotelová snídaně také potěší a posílí na další dobrodružství dne. Navíc člověk takhle necestuje každý den, tak co by se občas neplácl přes kapsu.
  • Jídlo: S kojením je cestování hračka. Tedy v té fázi, kdy už na vás dítě nevisí celý den. Umělé mléko či příkrmy by vám měli ohřát minimálně v letadle, ve Finských vlacích je ohřívač lahví na záchodcích s přebalovacím pultem 😊 Mikrovlnka se nachází na spoustě míst, stačí požádat o ohřátí jídla.

Jak jsem psala minule, cestování rozhodně patří k aktivitám, které rutinu všedního dne skvěle oživí. A rozhodně není potřeba podnikat rovnou takovéhle anabáze 😉 Člověk může nasednout do auta a vysednout v cílové destinaci a mít klid, že ano. Na druhou stranu třeba samotná bych si s dítětem autem nikam netroufala, nemám nervy na to, aby mi vzadu řvalo. Mně osobně se líbí výlety vlakem, kdy se můžete v klidu projít, zajít do restauračního vozu a přebalit dítě bez nutnosti zastavovat. Emil první delší cestu vlakem absolvoval v 7 týdnech a byla to pohodička. Aspoň teda tady ve Finsku máme vlaky přizpůsobené rodičům s dětmi. Nízkopodlažní, do kterých se lehce najede s kočárem. V Česku snad takové vlaky taky jsou, ale bohužel nejezdí na mé trase Praha-Horní Lideč 😊

dav
Ve finském vlaku, na cestě k babičce

dav

Člověk se toho nesmí bát. Tak uvidíme, kam nás vítr zavane příště 🙂

Dovolená u konce, zítra zpět do kanclu.

Je neděle a dovolená se tímto chýlí ke konci. Návrat do práce bude zítra zajisté plný radosti!  Ještě než se tak stane, není od věci malá rekapitulace událostí v druhé části mého českého výletu.

 Takže, stihla jsem:

  • Ujet na kole několik (možná desítek) kilometrů a trochu se zapotit, aby se jakože neřeklo, že jsem celou dovolenou jen jedla, pila a chytala lelky. Odstín obličeje po vystoupání na Královec hovoří za vše.

dav

  • Absolvovat hustou diskotéku v podniku Fénix ve Zlíně, kde jsme jako nadcházející třicátnice ANI V NEJMENŠÍM nevyčnívaly mezi záplavou ožralých nezletilců 😀

IMG_20170721_230018.jpg

  • Propašovat dětský kočárek se sedmiměsíčním dítětem na pouťovou zábavu pod širým nebem na Hovězí.. Chci se bezpodmínečně naučit spát v takovém řevu po vzoru malé Majdalenky! Nejlepší samozřejmě byly pohoršené pohledy okolostojících vzorných matek, dle názoru kterých dítěti vystoupení kapely Stram muselo určitě způsobit nevratnou psychickou i fyzickou újmu.

IMG_20170723_000836.jpg

  • Navštívit Brno a utrpět (snad vratnou) psychickou újmu při čekání na semaforu v tramvaji na Nových sadech. Zvuková instalace umístěná v blízkosti zastávky mi naháněla husí kůži ještě hodiny po té!  Cestující se sice málem pokáknou strachy, že řidič tramvaje v kabině dělá kdoví co, hlavně že Petrov dýchá!! O kvalitě umění si udělejte obrázek sami tady: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/2142459-v-brne-vysly-sochy-do-ulic-jedna-je-jen-ze-vzduchu

 

Ale hlavně jsem stihla potkat na desítku výborných přátel a rodinných příslušníků, které jsem dost dlouho neviděla a zase chvilku neuvidím. Děkuji všem za skvělá setkání, bylo to eňo ňuňo 🙂  A příště už zase zpravodajství z Finska, tak brzy na slyšenou 🙂

dav

Návštěva Česka a půlroční bilancování

Ani jsem sem nestačila poznačit zásadní událost, která nastala ještě před slunovratním saunovým šílenstvím. Zkrátka (na 5 dní) a dobře (hodnotím šesti body z pěti možných) jsem se podívala na rodnou hroudu.

Došlo k tomu téměř po šesti měsících od okamžiku, kdy jsem zapila bramborový salát poslední plzničkou za dvacku a odebrala se vstříc tmavým a studeným zítřkům sem na sever. Ještě že ta studenost a tmavost se zde týkala jen podnebí 😎

Podívat se do Brumova a do Prahy bylo výtečné a taky trochu dojímavé. Velké širé rodné lány byly vkustku krásny na vše strany a po počátečním teplotním šoku (13 stupňů na Valašsku dne 17.6, odjela jsem z toho severu doopravdy, nebo jen ve snu?) se dokonce počasí dostalo zpátky do letních kolejí. Taková třicítka v Praze, ta vás celkem  oddělá, že se málem těšíte zpátky do příjemných plus patnácti (málem).

Shledání s rodiči, sourozencem (škoda že v jednotném čísle 😉 a těmi nefalšovanými kamarády, co znám už od doby, kdy neexistovaly mobily, stálo za to. Příhodně jsem mohla absolvovat párty roku na hájence v Bylnici, koupačku a grilovačku v Brumově a pohladit si beránky u Beránků v Bolešově. To tady nemáte. A co víc, na řadu přišla i…počkej si… SAUNA. Ano, jak jinak, člověk vytáhne paty z Finska, a už mu to tak trochu chybí. Doporučuju všem návštěvu Trenčianských teplic a místního saunového světa na Zelené žabě.

Jak toto píšu, začíná mě jímat skutečná melancholie. 30.6 se totiž opravdu sejde půlrok s půlrokem. Nejdelší doba, kterou jsem kdy byla mimo ČR. Tak nějak se mi chce bilancovat. Kdo čte tento blog, si asi říká, že život zde jsou samé radovánky, žranice a sauna. A je to tak z ohromné části. Na rozdíl od jiných lidí v mém okolí žiju život s obsahem spousty volného času. Víkendy – nemyslitelné, abych musela do džobu. Večery volné. Pokud vstanu mega brzo, dostanu se domů třeba v půl páté (tehdy ale opravdu musím vylézt z postele v 5:30). S načatým večerem můžu naložit dle libosti. Tohle zas za cenu toho, že dělám práci, která mě nebaví a ve které nevidím podstatnější smysl. Věřím, že tohle brzo změním! Ale to zas může být na úkor toho volna, že ano. No ale chtěla jsem tím říct, že tady máme čas na spoustu zajímavých aktivit, za což jsem převelice vděčná. Takže není divu, že na blogu jsou samé radovánky. Věřte, že taky spoustu času trávím tupým civěním do monitoru v práci či oděna v nevábných teplácích v leže na gauči, přemýšleje o smyslu svého života. To sem ale nebudu psát, protože na netu přece všichni chceme cool fotky, na kterých vypadáme jako ze žurnálu a zažíváme ta největší dobrodružství 😉

Na druhou stranu ale život v zahraničí není vždycky úplná sranda. I v tak známé a tolikrát navštívené zemi, jako je pro mě Finsko, narážím na bariéry. Počáteční peripetie s úřady a papírováním a hledáním práce jsou záležitosti, které málokdo na přistěhování do jiné země hodnotí jako suprovní zážitek. Pak je tu zima. Narovinu řečeno, počasí je tady opravdu na hovno. Těžko toto vysvětlovat, kdo nezažil, nepochopí. Myslela jsem, že jsem vůči vrtochům počasí odolná, ale spletla jsem se. A navíc jsem dle zpravodajských serverů očividně vyžrala nejchladnější jaro/léto za poslední desetiletí.

Dál ten jazyk. At mluvím jak dobře chci, stále jsou věci, co nedokážu vyjádřit tak, jak bych si přála. V kombinaci s perfekcionismem toto občas přináší okamžiky, že než bych se zdlouhavě vymačkávala k danému tématu, jsem radši potichu. Nebo že řeknu něco, co znamená ňákou naprostou ptákovinu. A pak se červenám.  A tak podobně. Zatím jediný, u koho se mi daří toto neřešit, je můj muž.

 V takových chvílích si pak uvědomíte tu nejtěžší stránku celého expat života. Chybí vám rodina a kamarádi. Ti, se kterýma můžete mluvit, jak vám pusa narostla. Opravdoví přátelé, které je s přibývajícím věkem stále těžší získat. A taky vás mrzí, že málokdy si s drahými osobami mimo Finsko zvládnete pořádně popovídat. Ve víru dnešní uspěchané doby byste chtěli, abyste všem blízkým chybě a aby za vámi dojeli na návštěvu. A přitom máte sami máslo na hlavě, protože ne vždycky odepíšete na přijaté zprávy a vymlouváte se sami sobě i druhým na nedostatek času. A tyhle všechny jakože negativa jsou navíc exponovány blížící se třicítkou na tachometru života, která umí občas udělat z komára pořádného velblouda. Achjo 🙂

No takže tak, dneska mám zamýšlivou náladu. Zítra je 30.6 a zrovna jako na zavolanou pátek. Cítím v kostech, že načneme lahvinku. Půlrok ve Finsku mi přinesl spoustu dobrého, což tu zaznamenávám průběžně. A trochu těch záporů vyjmenovaných výše. Uvidíme, jak se vyvine další půlka:) Už za čtrnáct dní se ovšem opět shledáme na valašských kopcích, see you! A tentokrát dokonce s početným finským doprovodem 😉

davdavdavdav