Valašská dovolená 2018

Oumajgad zběsilá desetidenní dovolená v Česku je za mnou, ale mám pocit, že na vzpamatování z ní budu potřebovat ještě několik týdnů 😊 Letos to bylo opravdu intenzivní. Takový už je úděl jedinců žijících v zahraničí. Návštěvy rodné hroudy jsou rozhodně méně časté, než by bylo záhodno, a proto kdy už se tam dostanete, musíte se připravit na pořádnou dávku akce a sociálního kontaktu. Odpočinek neočekávejte ani v nejmenším. Naštěstí skvělé zážitky s těmi nejbližšími lehce vykompenzují nějakou tu únavu z ponocování či přihýbání z plzeňského půllitru 😉

IMG-20180520-WA0007

Takže začnu tím nejextrémnějším, co letošní dovolená přinesla – skočila jsem si teda ten tandemový seskok, ze kterého jsem měla stres už od okamžiku, kdy jsem ho v říjnu dostala k narozeninám. Není nad akční kamarádky, které pro mě tenhle adrenalin připravily. Mně, které se dělá špatně i na houpačce pro děti a na kolotoče by mě nikdo nedostal 😀 Ale překonala jsem se a šla do toho, navíc ve společnosti mého drahého, který byl z nápadu skočit z výšky přes tři kilometry s padákem na zádech nadšený podstatně více 😀

IMG_0065

Tandemový seskok, čili skok z letadla za asistence a osobní přítomnosti tandemového instruktora (ke kterému jste celou dobu seskoku připoutáni) je beze sporu nejvíc šílená věc, co jsem doposud ve svém životě uskutečnila. Myslím, že na to budu vzpomínat ještě dlouhá léta: Titěrné letadélko, které mi okamžitě evokuje trauma z dětství, kdy jsem v podobném zvracela do sáčku během vyhlídkového letu nad Kunovicemi, s námi vystoupá do výšky 3200 metrů a pak šup šup, dveře na boku se otevírají a už to šlo jde po másle, jedna tandemová dvojice za druhou vyskakuje do prázdnoty pod námi. Při pohledu na Villeho jak skáče asi 10 vteřin přede mnou mi vyskočila husí kůže, ale není čas nad tím hloubat, jelikož přichází řada na mě, zavěsit se do popruhů v pozici banánu (:D) a adié, šup z letadla pryč. Ten pocit, kdy se odtrhnete od letadla, je tak šílený, že nejde popsat slovy. Kupodivu si na volný pád zvykám během pár vteřin a -světe div se- zjišťuju, že si to užívám! Třicet vteřin uplyne jako nic a najednou prudké trhnutí, padák se otvírá, rozhostí se strašidelné ticho a my klouzáme dolů. Ke své hrůze si uvědomuju, že teď mi teda začíná být solidně blbě.. tahle fáze mi hodně připomíná pobyt na kolotoči a o tom už jsem se vyjádřila dříve – nic pro mě. Takže 6 minut plachtění dolů mi nedělá úplně dobře, ale aspoň nezvracím, na rozdíl od jiného nešťastníka, který prý mého instruktora pozvracel při seskoku o pár hodin dřív. Elegantně doplachtíme dolů a zážitek pak rozdýcháváme ještě několik hodin. Stálo to rozhodně za to! 😊 Určitě doporučuji, pokud ve vás dřímá aspoň malá touha po adrenalinu či extrémnímu zážitku, litovat nebudete.

dav

received_10212081157652466

dav

Dále jsem se poprvé v životě podívala na Malou Fatru. Dvoudenní výlet byl skvělou příležitostí provětrat si hlavu unavenou od pracovního stresu, kterého za poslední dobu bylo víc než dost. Velké díky patří sestře a švagrovi, kteří nám dělali velmi příjemnou společnost a všelijak se na praktické organizaci výletu podíleli 😊 Malá Fatra mě překvapila náročností terénu, který mě poměrně dosti zmáhal (z výstupu na Velký Kriváň po trase po lanovkou z Vrátné mě berou mory ještě teď :D) , ale námaha rozhodně stála za to. Ty výhledy, ta pohoda, ten klid, to počasí! Navíc příjemné ubytování v Chatě pod Chlebom včetně obligátních večerních piveček, jitrniček, kotlíkových gulášů a ráno exkluzivního hemenexu posnídaného na terase venku při sledování horských panoramat – k nezaplacení!

dav

dav

dav

dav

dav

No ale hlavně jsem za 10 dní stihla absolvovat neskutečné množství příjemných setkání, rodina, kamarádi a známí, které jsem neviděla už x let –  díky všem, ať už to bylo v Praze, v Brně, v Brumově či jinde v koutech Valašska 😊 Už se těším na další oslavy a seznamování se s novými přírůstky do rodiny 😊   A to jídlo, to prostě nemělo chybu. Česká a slovenská klasika od rána do večera.

dav

dav

dav

dav

Zlatým hřebem pobytu se pak stala valašská senoseč, kdy jsem s vidlemi a hráběmi kmitala v potu tváře po zahradě a chytala bronz. Musela jsem konstatovat, že to v Helsinkách fakt nemáme. Zkrátka aktivní valašská dovolená 😀

bty

Leden za námi

Opět se po delší době hlásím ze svého helsinského studia, takže dobrý den všem čtenářům a čtenářkám. Tak máme leden za sebou. Sama se divím, jak to mohlo tak rychle utéct. Než jsem se nadála, mužíček se mi navrátil z cest a únor už můžeme trávit společně.

Zjistila jsem, že takový měsíc odloučení není až tak špatná věc. Utřídíte si myšlenky, jste pánem svého času, v bytě máte přesně ten stupeň pořádku, který si tam sami vytvoříte, bez zásahu okolních vlivů 😉  A taky se na sebe můžete pořádně těšit. Zas na druhou stranu musíte strávit fakt, že sedíte v práci, zatímco protějšek zažívá time of his life a lebedí si na ledovci Khumbu, odkud je to na Everest už jen co bys kamenem dohodil. A sotva se vrátí, už mluví o tom, že se tam MUSÍ(ME) podívat znovu, heh.

Takže co mi tenhle leden přinesl a proč si myslím, že to byl rozhodně parádní start nového roku.

  • Objevila jsem spoustu nových míst v Helsinkách a musela několikrát uznat, že různé zajímavosti má člověk na dosah ruky, stačí jen mít smysly na pozoru a trochu vyskočit z každodenního kolotoče budíček – práce – návrat domů – klohnění večeře – spánek. Věřte mi, jde to vždy zařídit 😉
  • V seznamu objevů dominuje několik nových restaurací , většinou asijského či jinak vegetariánského typu. Většinou jsou z toho levnějšího konce, za zajímavé jídlo není potřeba utrácet mailant, když víte, kam jít. Na mém měsíčním rozpočtu jezení venku bylo poznat jen mírně, v obchodě jsem zas nakupovala spíš základní věci, do práce si nosila svačiny a večer se kolikrát spokojila s namazaným chlebem ( Finové totiž většinou večeří teplé jídlo, kolikrát je to nejvydatnější chod dne :).
  • Top lednovým objevem se stává plovárna Allas Sea Pool, o které jsem psala tady https://podseverkou.com/2018/01/16/druhy-lednovy-tyden/
  • Stihla jsem se vidět a pokecat s hodně známými a seznámit se s novými lidmi.
  • Dařilo se mi NESTRESOVAT. Dobře já, od zbytečného přemýšlení a řešení prkotin se mi podařilo dát si pauzičku.
  • Uvítala jsem dvě velmi milé návštěvy. Tímto děkuji Radce a Adél za příjemnou společnost a kvalitní babské tlachání, kterého není nikdy dost 😀 Jste vítány kdykoli znovu a všichni ostatní také.
  • Byla jsem si zatrsat na diskotéce, a to hned dvakrát! Ještě to staré železo není tak aktuální 😀

Takže leden byl spíš o nacházení cesty k sobě i k okolí, ale teď už se zase můžu víc soustředit na to Finsko jako takové 🙂

dav

dav

dav

dav

dav

dav

dav

dav

dav

IMG-20180121-WA0033

 

IMG-20180126-WA0015

Poslední část laponské výpravy. Kilpisjärvi a NP Pallas-Yllästunturi.

Návrat do Finska proběhl ve svěžím duchu. Z Hammerfestu jsme téměř po sedmi hodinách jízdy dorazili na státní hranici v Kilpisjärvi. Kilpisjärvi pro mě odedávna bylo bájnou vesnicí, kde sníh leží ještě v červnu a průměrná teplota v červenci nepřesahuje 11 stupňů. Dodnes si pamatuju, jak jsme se ve škole učili finská slovíčka týkající se počasí. Na příkladu Kilpisjärvi se daly dobře procvičovat různé výrazy pro vyjádření zimy, deště, sněhu a teplot na záporné straně Celsiovy stupnice. A hle, uplynulo deset let a jsem tu jako na koni.

Ukázalo se, že učitelé na hodinách finštiny nám nelhali. Přes den se teplota vyšplhala na pět stupňů, v noci na dva. Konečně došla řada na záložní spacák, který jsem měla pro tyto případy s sebou. Má noční garderoba ve stanu v místním kempu čítala troje kalhoty, troje termoponožky, dvě tričky, dvě mikiny, bundu a dva spacáky. Teprve při této výbavě jsem mi přestala být zima a usnula jsem.  V místním kempu na úpatí kopce Saana (pozor, dosahuje výšky lehce přes tisíc metrů nad mořem, což už je co říct:D) se můžete ubytovat ve (vlastním) stanu  za dvanáct eur na osobu a v ceně máte i teplou sprchu a saunu, což není rozhodně k zahození, když se venku žení všichni čerti. Plusové body jdou za kuchyňku s plotnou a vším nádobím. Kemp nabízí zázemí pro karavany, ale i ubytování v chatkách, záleží na preferencích.

http://www.kilpisjarvi.info/EN/main.html

dav

Páteční ráno nás přivítalo vydatným deštíkem a ještě vydatnějším větříkem. Setrvali jsme však u původního plánu vystoupat na vrchol Saany, kdy už jsme jednou tady. V mých představách se zdolání Saany zdálo jako piece of cake, to jsem ale poněkud zmýlila. Chabé pokusy držet pláštěnku na těle ztroskotaly hned při vystoupání nad horní hranici lesa (asi tak 5 metrů nadmořské výšky, protože jak už víme, stromů v Laponsku moc není).   S přibývajícími metry převýšení vítr sílil, chůze těžkla a oblečení nasávalo víc a víc vody. Na vrcholu sněžilo! A bylo vidět asi tak na dva metry. Se zapršenými brýlemi jsem navíc stěží dohlédla dál než pod vlastní nohy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že do návštěvní knihy dole na recepci v kempu jsme se i přes výrazná doporučení v pokynech pro turisty jaksi zapomněli zapsat.  No nic, nakonec jsme dolů došli bez újmy, zápal plic se nekonal.

davdav

Naštěstí jsme si mohli dát teplou sprchu a odfrčet do další destinace – vesničky Särkijärvi, kde jsme si rovnou pronajali celou chatku s topením, saunou a kuchyní. Můžem taky jednou být v suchu a teple, že ano! A rozhodně doporučuju, na deštivý den je chata jako dělaná. Očekujte nabídku ubytování zde http://www.sarkijarvenmajat.fi/fi/ a určitě si vyberete. Místo se nachází už na prahu národního parku Pallas-Yllästunturi, takže můžete z chaty vyrazit na túru nebo se tu zregenerovat po ní.

V sobotu jsme pak podnikli desetikilometrový výšlap v dešti z Ketomella do Hannukuru, kde jsme přespali v „rezervační“ chatce za poplatek 12 eur. Chata byla rozdělená na dvě půlky a v každé z nich bylo postelí pro 12 lidí. Naštěstí byli naši spolunocležníci z kategorie 30+, která, jak víme, již neholduje bujarým veselicím do nočních hodin, takže úderem desáté byla celá chata v postelích a vyspala jsem se víc než výborně. K vybavení chaty patřil kuchyňský kout, sušárna na mokré oblečení s kamínky (celkem praskala ve švech) a duchovní strava v podobně Nového zákona. Bonusem byla sauna venku u jezera.

dav

dav

dav

dav

dav

Pak nastala neděle a odchod po stejné trase zpátky k autu, autem do Rovaniemi a letadlem do Helsinek. Skvělá dovolená, Laponsko doporučuji všem milovníkům přírody a těm, kdo si chtějí odpočinout od městského ruchu. Později v září můžete obdivovat krajinu hrající barvami podzimu, v zimě zase vyrazit na běžky a pozorovat polární záři. Na své si přijdete během každého ročního období.

dav

dav

Laponská odysea, část II: Norsko

Sotva překonáte finsko-norskou hranici, výhledy se rapidně mění. Tatam jsou nekonečné lesy a bažiny a posléze i holé kopečky. Na jejich místo nastupují hory a fjordy. My do Norska dorazili v lijáku a v naší další zastávce Bugøynes panovalo počasí, které by asi nikdo nenazval letním (8 stupňů, mrholení a osvěžující větřík od moře, na sklonku  srpna). Naštěstí na noc ve stanu stačily jen dvoje kalhoty a dvě mikiny, cajk. Skutečná kosa měla teprve přijít.

Bugøynes neboli finsky Pykeijä leží sice v Norsku, ale s finštinou tu obstojíte zcela bez problémů. Velká část obyvatelstva vesničky o 200 lidech má totiž kořeny ve Finsku a kolem 60 procent jich finsky aktivně mluví, i když trochu zvláštním nářečím, jehož některá slova jsem slyšela poprvé v životě. V místní základní škole se finsky učí všichni.

Zaliv
Pykeijä

dav

dav

Hlavní atrakcí obce je…olalaa….. SAUNA na břehu Severního ledového oceánu. Prakticky Barentsova moře, ale to do oceánu patří 🙂 Místo je očividně oblíbenou turistickou atrakcí, protože během našeho pobytu v sauně na parkoviště kousek opodál dorazily dva autobusy, z nich se vyvalily zástupy lidí, kteří se za hurónského povyku vrhli do vody, za ještě většího řevu z ní vylezli, naskákali zpátky do busu a adié.  Saunu provozuje už osmadvacet let paní Elsa, která má pod palcem místní turistický ruch včetně ubytovacích zařízení a kempingu pro karavany. Kontakt na ni a podrobnější informace o turistické infrastruktuře v Pykeijä najdete zde:

http://www.bugoynes.no/jaumlaumlmeren-sauna.html

dav

Vesnička je také proslulá lovem krabů královských, kteří se v moři kolem trošku přemnožili, jelikož tu jako nepůvodní obyvatelé nemají žádné přirozené nepřítele. Lovit se tedy můžou dle libosti a můžete se toho dokonce sami zúčastnit. My si tohle odpustili, ale na talíři a v akváriu jsme se s kraby seznámili ochotně v místní restauraci/infocentru/poště v jednom. Sice cenově taková lahůdka nevyjde zrovna na dvě pětky, ale jednou za život, když už se dohrabete tak daleko na sever… Dají vám několik krabích nožek, ze kterých maso vyškrabujete lžičkou a pár kousků libového masíčka zvlášť, to vše s rýží, mangovou a sójovou omáčkou a grilovanou zeleninou. Výborné.

dav

dav

Krab

Po krabích hodech naše cesta nabrala směr na nejsevernější bod Evropy. Nejsevernějším bodem sice tak úplně není, ten se totiž nachází hned vedle na jiném výběžku pevniny, ale tam zas nevede cesta. Takže Nordkappu můžeme říkat nejsevernější místo Evropy, kam se ještě dostanete autem. Jelikož je to z račí zátoky ještě dalších 7 hodin řízení, spočinuli jsme na noc poblíž městečka Lakselv. Památným dnem dosažení severního mysu (škoda, že ne pólu) se pak stala středa 23.8.2017.

nordkapp

Nordkapp taky vlastně leží na ostrově, kam vede šestikilometrový tunel svažující se napřed značně dolů a pak stoupající nahoru. Od roku 2012 se za průjezd tunelem neplatí žádné mýtné. Zato na Nordkappu vás zkásnou hned, vstupné pro dospělého činí 270 NOK, čili asi 750 korun. Vítejte v Norsku! Za tento peníz se můžete pokochat výhledem na nekonečné moře a útesy kolem, zhlédnout v místním kině patnáctiminutový film o ročních dobách v severním Laponsku, navštívit historickou expozici a thajské „muzeum“ (zřízeno na počet návštěvy thajského krále Chulalongkornem na přelomu 19. a 20 století!?), nakoupit suvenýry a poslat pohled. A vlastně, připít si sklenkou šampaňského, jak patří ke staré tradici všech návštěvníků Nordkappu. My zrovna po ruce lahvinku perlivého nápoje neměli, ale aspoň jsme si na trampském vařiči uklohnili luxusní oběd na parkovišti před budovou muzea.

Za další tři hodinky řízení po klikatých cestách mezi fjordy jsme dorazili do Hammerfestu, nejsevernějšího evropského města s univerzitou. K naší obrovské radosti v městečku vaří pivo, takže ochutnávka v pivovaru/baru Jernteppet byla samozřejmostí. Tento večer jsme se i rozhodli složit v hlavu v normální posteli, pod pěti dnech ve stanu už se to celkem šiklo.

Jernteppet

Kvůli omezenému času jsme do sebe ráno naházeli obří snídani a tradá zase zpátky do Finska. Tím ale výlet nekončil, poslední část příběhu zase příště 😊

vyhled na udoli

dav

dav

dav

dum ve vzduchu

Laponská odysea, část první.

Tak mi před týdnem nastala další dovolená, uff! Náročné to léto, když člověk pořád musí někde trajdat.. Ale zvládli jsme to, zmokli jsme a už jsme tu, zase zpět ve víru všedních kancelářských dní. Trip stál rozhodně za to, takže by byla škoda se nepodělit o tipy a triky na dovolenou ve finské a norské části Laponska. Čili území, které obývají Sámové a které se rozprostírá na území Finska, Norska, Švédska a Ruska. Neplést s Japonskem (heh).

Sámové jsou jeden z původních národů na území Evropy. Jejich počet se odhaduje na asi 60 tisíc, z toho zhruba desetina jich žije ve Finsku.  Sámové mají svoji vlajku, samosprávu a mluví sámskými jazyky, které se dají rozdělit do několika skupin. Původně Sámové žili kočovným způsobem života  a způsobem obživy pro ně byl chov sobů, rybolov a sběr bobulí. Dnes je však tradiční způsob života na ústupu.

Předtím jsem z Laponska viděla jen město na polárním kruhu Rovaniemi  a od té doby už uplynulo pěkných pár let. Až teď se mi konečně podařilo vyrazit na sever Severu na dobu delší než dva dny. Protože času bylo ale i tak omezeně, vzali jsme to na z Helsinek nočním vlakem rovnou do Rovaniemi. Nalijme si čistého vína, na téhle trase zas tak moc nepropásnete, pokud pojedete jinak než autem, ba naopak, ušetříte si mnohahodinové řízení v krajině, kde nenarazíte téměř na nic jiného než na les a jezera. Je téměř k nevíře, že ačkoli pocházím ze železničářské rodiny využívající vlaky i na cestu do porodnice (:)), nikdy jsem nejela v lůžkovém voze! Konečně na prahu třicítky jsem se letos dočkala, a bylo to žůžo. Spala jsem jako v bavlnce a samozřejmě vyzkoušela i vlakovou sprchu, když je to zdarma! #czechstyle.

 

dav

Z Rovaniemi pak započal trip autem z půjčovny. Nebyl čas se moc rozhlížet po městě, protože mé navigátorské schopnosti nás ihned zavedly na výpadovku a jen tak tak jsme se stihli zastavit v supermarketu nakoupit ”skrovné zásoby“ na několik dní dopředu. Příští stanicí se stal národní park Urho Kekkonen (Co kdybychom třeba Vysočinu pojmenovali po Zemanovi?!). V turistickém středisku Kiilopää pohodlně zanecháte auto na parkovišti (zdarma) a můžete rovnou začít zdolávat schody na stejnojmennou tunturi (táhlý kopeček bez stromů, pro finské Laponsko charakteristický).

IMG_20170819_151241.jpg

 

davdav

Tras vede v NP spousta a za den se dá ujít kilometrů podle libosti. Asi tak co 7 km je vždy na trase odpočívárna (chatka s vybavením na uvaření čaje, kamny na usušení promočeného oblečení a venkovním ohništěm, nebo tzv. kota, o které jsem už psala zde https://podseverkou.com/2017/05/29/v-lesich-kolem-mantyharju/). Některé chatky jsou určené pro přenocování a mohou být i zpoplatněné (klíč je potřeba si vyzvednout např. v turistickém centru někde poblíž), ale většina je jich volně přístupných. Jiné jsou zase spíš odpočívárny určené na krátké nabrání sil, ale spát by se v nich mělo spíše v případě, že člověk nemá s sebou stan, je špatné počasí atd. No, ale lidi (včetně Finů) v nich normálně spali, a nikdo neřešil, jestli je chata denní či noční.  Naše trasa zahrnovala první den Kiilopää – Rumakuru (asi 8 km), druhý den Rumakuru – Luulampi – Rautulampi (11km) a třetí den návrat zpět k autu do Kiilopää (12 km). Po úvodním dešti vylezlo sluníčko a výhledy začaly stát za to. Všude kam člověk dohlédne jen les nebo holé kopce, nikde ani živáčka. A to ticho. A sobi. Na člověka narazíte opravdu jen minimálně. Samozřejmě jsme ale na chatě v Rautulampi narazili na dva lidi z Opavy 🙂

davdavIMG_20170819_170406.jpgdav

Pro zájemce info o turistických trasách a jiných aktivitách v okolí Kiilopää k nalezení tady:

http://www.kiilopaa.fi/en/outdoor-activities/hiking.html

http://saariselka.com/saariselka/wp-content/uploads/2014/12/kesareittikartta.pdf

Po důkladném vyvětrání hlavy v národním parku jsme opět naskákali do auta a za pár hodin překročili finsko-norskou hranici v Näätämö. O norské části anabáze již brzy – takže zůstaňte naladěni.

Užitečné tipy:

  • Na konci srpna už je velká pravděpodobnost, že komáři již pomřeli, jinak ale rozhodně doporučuji přes léto notnou dávku repelentu s sebou!
  • Kdo hůře snáší světlo v noci, vemte si takové ty zatemňovací klapky na oči 🙂
  • V turistické základně v Kiilopää můžete po výšlapu využít sprchu za 3 eura, po x dnech putování se může celkem hodit + je zde k dispozici i kouřová sauna, která je veřejnosti přístupná v úterky, středy a pátky od 14-20 hod, cena 13e
  • Z místních specialit doporučuji ochutnat:

poronkäristys – na pánvi v tuku opékané sobí maso nakrájené na kousky, ochucené pepřem a solí, podává se s bramborovou kaší, brusinkovým džemem a nakládanýma okurkama)

juusto-savuporokeitto – sýrovou polévku s uzeným sobím masem

leipäjuusto – placatý sýr s černými skvrnami, nejlépe v doprovodu moruškového džemu (ten jsme neochutnali, ale morušky rostoucí v bažině jsme potkali).

dav

davdav

IMG_1433