Štědrý večer opět nastal

A ten letošní připadl po dvouleté pauze na moji rodnou domovinu. Aby však náhodou nikdo nepřišel o tradiční finské vánoční dobroty, Joulupukki se v Taavetti zastavil už o týden dřív a naježil toho spousty hlavně na vánoční stůl. Zachránil nás tak před nutností pašovat do Česka x-kilový kus prasete a soleného lososa, bez čehož by se můj drahý asi na Štědrý den obešel jen horko těžko 😉 Hlasuji pro tento systém i v příštích letech, na pořadí až tak nesejde: nejprve finské Vánoce, sauna, sníh, jídlo po kilech a pak o týden později tradá na kapra a lavory bramborového salátku 😊

Letošní vánoční dovolená byla opět tradičně nabitá k prasknutí dobrůtkami, koledami, pivem a slivovicí, ale hlavně příjemnými setkáními. S bravurou se nám podařilo seskupit ke štědrovečerní večeři příbuzenstvo žijící v Brumově, Praze i Brně. Nechyběly klevety s kamarády ze školy a seznamování s nově přibyvší drobotinou. Abyste nemuseli číst sáhodlouhou litanii, vybírám ty nejvíc top momenty z vánoční veselice.

1. Už jste slyšeli o tom, že se v pražském Karlíně otevřel nový pivovar Dva Kohouti? Kdo si rádi přihnete piva od Matušky, zakousnete utopence a pozorujete cvrkot štamgastů přímo obklopených pivovarskými kotly a nádobíčkem – rozhodně zajděte. Opět jsme museli obdivovat, jak se v českých hospodách setkávají lidi napříč generacemi, kočárky, kojenci a psi a jiná zvířena, všichni pod jednou střechou. Ve Finsku tohle teda trochu postrádáme. Navíc už jsem asi odvykla typickému českému hospodskému hlaholu, nějak mi všechny podniky připadaly po té finské umírněnosti nějak moc hlasité :D
2. Po pražském víkendu nastal čas na přesun na milované Valašsko. Sjezd celé rodinky se pochopitelně musel zahájit úvodním kurzem valašštiny, a to v tekuté podobě. Villemu byl uspořádán ochutnávkový seminář v zastoupení slivovice, jablkovice, meruňkovice a třešňovice, po čemž následoval ostrý (doslova) test, kterým můj milý prošel s bravurou sobě vlastní. Prej slivovice jasně vede, ale meruňky jí dost šlapou na paty 😉
3. Na Štědrý den jsme nevynechali tradiční procházku na brumovský hrad se svařákem a dechovkou. Počasí nebylo příliš vánoční, ale to nám nemohlo zkazit náladu. I bez sněhové pokrývky Brumov při pohledu z hradeb poskytnul jistou pastvu pro oko, nemyslíte? Ať máme v Helsinkách moře a lesa kolik chceme, tyto kopečky tam budou vždycky chybět 😊
4. 
5. Co se týče vánočního jídla, Villeho poprvé s kaprem bylo ohodnoceno jako ”ucházející”, ale prej že těch kostí v něm bylo trochu příliš 😀 Chápu, když vyrostete na lososovi, kapří titěrné a zrádné kostičky vám můžou kazit kulinářský zážitek. Mému bramborovému salátu se však nedalo prý vytknout nic a v chuti kapra rozhodně převálcoval. Aby ne, však jsem mu s pomocí švagrové a sestry věnovala náležitou péči a lásku. Jinak ale můj muž konstatoval, že ve Finsku se teda jí na Vánoce mnohem víc. Hmmm snad teda u čtyř dvoukilových kaprů, pěti kil salátu, kotle polévky, hory cukroví a na Štěpána pečené kachny se zelím a pětima netrpěl hlady :D

5. Jak je vidno, český Ježíšek už dobře ví, čím udělá finské návštěvě radost. HC Brumov-Bylnice má nového fanouška a Prazdroji taky přibyla na výkazu zisku a ztrát nějaká ta koruna (tímto zdravím Lucku B. :D)

Zároveň však Ježíšek projevil notnou dávku humoru, když mi nadělil tento stylový set z pravé lišky a doutníčky k tomu!!?? 😀 Tento look a lá ruská panička v letech myslím dost vede v žebříčku mých outfitů of the day za loňský rok!

6. Zlatým hřebem vánoční dovolené se ale stal den v bylnické pálenici. Nám Valachům to asi přijde jako dobře známá věc, ale mám dojem, že hned pár kilometrů dál už lidi úplně tak neví, co výroba slivovice obnáší. Natož v dálné Finlandii. Budíček v pět ráno, přeprava kvasu, destilační kotle, slivovice tekoucí proudem z kohoutku a to množství, ve kterém by se dalo pomalu vykoupat. Skutečný wtf moment v pozitivním slova smyslu.Mám dojem, že Ville chvíli dokonce vážně zvažoval poslat životopis na otevřenou pozici bylnického páleničáře. Můj výraz ze švestkového odéru a pouhé představy, že bych štamprli měla skutečně vypít, však hovoří za vše, ehm..
8. 
9. Tradiční vánoční besídka na Vsetíně, alias sraz těhotných a kojících a závidějících těm, kdo si můžou hodit nohy na stůl a objednat dvě dvojky bílého (😉) byla příjemným zpestřením sezení doma u televizních pohádek. Ráda jsem vás zas po delší době viděla :)
10. A pak už následovala opět Praha a „povinná“ návštěva nově otevřeného Národního muzea, kde jsme teda museli stát ve frontě „jen“ asi 20 minut. Výstava ke stoletému výročí Československa byla zajímavá, ale člověk by si na ni musel vyhradit x hodin času a energie, aby stihl vše pročíst a vstřebat. V onu chvíli se mi tak nějak zdál zajímavější interiér budovy samotné.

Ani jsme se nenadáli a už jsme se zase brodili helsinskou tmou a fujavicí. Tak na ten nový rok 2019, čin čin, kippis a na zdraví a brzy zase na viděnou 😊

Valašská dovolená 2018

Oumajgad zběsilá desetidenní dovolená v Česku je za mnou, ale mám pocit, že na vzpamatování z ní budu potřebovat ještě několik týdnů 😊 Letos to bylo opravdu intenzivní. Takový už je úděl jedinců žijících v zahraničí. Návštěvy rodné hroudy jsou rozhodně méně časté, než by bylo záhodno, a proto kdy už se tam dostanete, musíte se připravit na pořádnou dávku akce a sociálního kontaktu. Odpočinek neočekávejte ani v nejmenším. Naštěstí skvělé zážitky s těmi nejbližšími lehce vykompenzují nějakou tu únavu z ponocování či přihýbání z plzeňského půllitru 😉

Takže začnu tím nejextrémnějším, co letošní dovolená přinesla – skočila jsem si teda ten tandemový seskok, ze kterého jsem měla stres už od okamžiku, kdy jsem ho v říjnu dostala k narozeninám. Není nad akční kamarádky, které pro mě tenhle adrenalin připravily. Mně, které se dělá špatně i na houpačce pro děti a na kolotoče by mě nikdo nedostal 😀 Ale překonala jsem se a šla do toho, navíc ve společnosti mého drahého, který byl z nápadu skočit z výšky přes tři kilometry s padákem na zádech nadšený podstatně více 😀

Tandemový seskok, čili skok z letadla za asistence a osobní přítomnosti tandemového instruktora (ke kterému jste celou dobu seskoku připoutáni) je beze sporu nejvíc šílená věc, co jsem doposud ve svém životě uskutečnila. Myslím, že na to budu vzpomínat ještě dlouhá léta: Titěrné letadélko, které mi okamžitě evokuje trauma z dětství, kdy jsem v podobném zvracela do sáčku během vyhlídkového letu nad Kunovicemi, s námi vystoupá do výšky 3200 metrů a pak šup šup, dveře na boku se otevírají a už to šlo jde po másle, jedna tandemová dvojice za druhou vyskakuje do prázdnoty pod námi. Při pohledu na Villeho jak skáče asi 10 vteřin přede mnou mi vyskočila husí kůže, ale není čas nad tím hloubat, jelikož přichází řada na mě, zavěsit se do popruhů v pozici banánu (:D) a adié, šup z letadla pryč. Ten pocit, kdy se odtrhnete od letadla, je tak šílený, že nejde popsat slovy. Kupodivu si na volný pád zvykám během pár vteřin a -světe div se- zjišťuju, že si to užívám! Třicet vteřin uplyne jako nic a najednou prudké trhnutí, padák se otvírá, rozhostí se strašidelné ticho a my klouzáme dolů. Ke své hrůze si uvědomuju, že teď mi teda začíná být solidně blbě.. tahle fáze mi hodně připomíná pobyt na kolotoči a o tom už jsem se vyjádřila dříve – nic pro mě. Takže 6 minut plachtění dolů mi nedělá úplně dobře, ale aspoň nezvracím, na rozdíl od jiného nešťastníka, který prý mého instruktora pozvracel při seskoku o pár hodin dřív. Elegantně doplachtíme dolů a zážitek pak rozdýcháváme ještě několik hodin. Stálo to rozhodně za to! 😊 Určitě doporučuji, pokud ve vás dřímá aspoň malá touha po adrenalinu či extrémnímu zážitku, litovat nebudete.

Dále jsem se poprvé v životě podívala na Malou Fatru. Dvoudenní výlet byl skvělou příležitostí provětrat si hlavu unavenou od pracovního stresu, kterého za poslední dobu bylo víc než dost. Velké díky patří sestře a švagrovi, kteří nám dělali velmi příjemnou společnost a všelijak se na praktické organizaci výletu podíleli 😊 Malá Fatra mě překvapila náročností terénu, který mě poměrně dosti zmáhal (z výstupu na Velký Kriváň po trase po lanovkou z Vrátné mě berou mory ještě teď :D) , ale námaha rozhodně stála za to. Ty výhledy, ta pohoda, ten klid, to počasí! Navíc příjemné ubytování v Chatě pod Chlebom včetně obligátních večerních piveček, jitrniček, kotlíkových gulášů a ráno exkluzivního hemenexu posnídaného na terase venku při sledování horských panoramat – k nezaplacení!

No ale hlavně jsem za 10 dní stihla absolvovat neskutečné množství příjemných setkání, rodina, kamarádi a známí, které jsem neviděla už x let –  díky všem, ať už to bylo v Praze, v Brně, v Brumově či jinde v koutech Valašska 😊 Už se těším na další oslavy a seznamování se s novými přírůstky do rodiny 😊   A to jídlo, to prostě nemělo chybu. Česká a slovenská klasika od rána do večera.

Zlatým hřebem pobytu se pak stala valašská senoseč, kdy jsem s vidlemi a hráběmi kmitala v potu tváře po zahradě a chytala bronz. Musela jsem konstatovat, že to v Helsinkách fakt nemáme. Zkrátka aktivní valašská dovolená 😀

Na talíři humr

O víkendu se nám poštěstilo uspořádat doma humří hody 😎 Rozhodla jsem se využít vánoční dárek od zaměstnavatele a objednat si půlkilový předvařený a zmražený humří exemplář a abychom náhodou neměli hlad tak k tomu ještě tři čtvrtě kila syrového nasoleného lososa.

Nasolený losos

Humra si asi jen málokdo z nás připravuje doma jen tak k nedělnímu rodinnému obědu. Ale jak já pravím, zkusit se má vše, takže směle do toho, pokud se vám naskytne příležitost nebo výhodná akce někde v rybím obchodě. Příprava není nijak náročná – zmražený kousek necháte v lednici třeba přes noc rozmrznout a pak šup s ním na pár minut do vroucí vody. That´s it. Aspoň teda pokud máte už kus předpřipravený. S vařením živého humra zatím zkušenost nemám.

Pak následuje ta nejnáročnější část, čili je nutné se humrovi dostat pod krunýř. Na to si pořiďte buď nějaký ten louskáček na humra, ale v případě nouze poslouží i kladívko. Hlavně klepeta vyžadují zásah některé z uvedených propriet. Skrývají se v nich ty nejlepší a největší kousky masa, takže rozhodně klepeta nevyhazovat s tím, že se do nich nejde dostat. Po pár intenzivních úderech kladivem se nám podařilo klepeta naprasknout a vytáhnout maso ven. Šup s ním na topinku potřenou máslem.

Na zbytek humra jsme šli spíš instinktivně. Existují různé návody co a jak, ale podaří se to i tak, že prostě postupně odlamujete různé části humra a vyjídáte jejich obsah. Dokonce i v nožkách masa trochu je.  Prakticky můžete sníst všechno, co je měkké a bude se vám to pozdávat. Jen v ocasní části je male střívko, které odstraňte.

My k humrovi přikusovali opečený chleba s máslem a již zmíněného syrového lososa a zapíjeli bílým vínem. Když už chcete okoštovat humra, je podle mě zbytečné k němu chystat kdovíjaké přílohy. Jen ať jeho chuť pěkně vynikne. Zas ale nějaké kór chuťové opojení nečekejte, je to prostě jako byste jedli velkou krevetu.

Z obraných skeletů jsme pak na druhý den připravili humří polévku. Nejprve jsem uvařila humří vývar. Na másle a olivovém oleji jsem zpěnila šalotku, přidala nastrouhanou mrkev, na kousky nakrájenou půlku čerstvého chili, pár bobkových listů, lžíci sušeného estragonu, zalila vodou a bílým vínem, přihodila masový bujon a pochopitelně humří skelety. Doporučuji použít spíš větší kousky. Po 40 minutách vývar přecedíte, z tuhého obsahu odstraňte tvrdé krunýře a zbytek vrátíte zpět do vývaru. Pak v druhém hrnci rozehřejete máslo, přidáte lžíci mouky, zalejete vývarem s mrkví, cibulí a kořením, a přidáte jemně našlehanou smetanu. Vše rozmixujte tyčovým mixérem a hodíte tam ještě krevety, např. rozmražené a na másle opražené. A polévka je na světě.

Tak co, zkusíte humra taky? 🙂 Nebo už jste zkoušeli?

První lednový týden

Nový rok mi přinesl docela výzvu. Ville se totiž vypravil na měsíc do Nepálu. Jedna věc je, že jsem tady sama, ale mi zas až tak nevadí. Co mě ale přímo nasírá je, že jsem nejela s ním. Chodím do práce a na tak dlouhou dobu mě pochopitelně nikam nepustí. A na podání výpovědi jsem (zatím) jaksi neměla koule 😊 . Po výletech do Chile a Maroka mě dálky začaly lákat mnohem víc a podívat se do Nepálu by samozřejmě byl nejvíc cool zážitek! Místo toho ale sedím v kanclu a musím se dívat na fotky z Himalájí, které mi můj drahý občas posílá, fuck 😀

No, ale samozřejmě, že jsem s tímhle souhlasila a vesele ho podporovala, jen jeď drahý a buď tam jak dlouho chceš.. přece mu to nebudu zakazovat 😊  No, příště si možná víc promyslím, jestli fakt radši nepojedu s ním 😀

Pak jsem teda přemýšlela, co si za kratochvíle vymyslím na leden já. A v souvislosti s melancholií na přelomu roku (viz předešlý příspěvek) jsem se rozhodla, že chci Helsinky víc prozkoumat a vytřískat z nich, co to dá.  A taky poznat nové lidi. Možná totiž ten trik není v tom, pořád něco hledat někde jinde, ale spíš naučit se nacházet kouzlo v tom, co je kolem nás 😉 Tak jsem hned po té, co se za Villem zaklaply dveře, sedla a sepsala seznam věcí, co chci podniknout. Našla jsem toho celkem kvantum! Takže co jsem stihla za první lednový týden?

• Vypravila jsem se do Národní knihovny na Senátním náměstí. Budovu v roce 1836 navrhl architekt C.L. Engel a dnes v ní najdete 3 miliony knih a další tři miliony ostatních tiskovin. I pokud nechcete zrovna nic z toho studovat, doporučuju se do knihovny jít podívat. Interiéry stojí určitě za zhlednutí.

• Navštívila muzeum současného umění Kiasma. http://kiasma.fi/en/exhibitions-events/ Do podobných institucí nezavítám, jak je rok dlouhý, proto bylo na čase to napravit. Konstatovala jsem, že fanouškem moderního umění se asi nestanu, ale i tak neuškodilo si rozšířit obzory. Obzvlášť mě zaujala výstava Korakrita Arunanondchaie z Thajska. Obrázek o jeho tvorbě si udělejte tady http://kiasma.fi/en/exhibitions-events/korakrit-arunanondchai/.
• Zašla do kaple na náměstíčku před nákupním centrem Kamppi v samém centru města. Uprostřed shonu, spěchu a provozu tam stojí dřevěná kaple kuriózního tvaru, která ja otevřená každý den a můžete se tam jít na chvíli usebrat ve spěšném dni 😊 . Šla jsem kolem ní nespočetněkrát, ale dovnitř jsem se rozhodla poprvé podívat až po roce pobytu v Helsinkách.

• Zašla se najíst do vietnamského bistra Ônam.  Útulné prostředí a dobré jídlo, ale měla jsem po vegetariánské omeletě s náplní z hub shiitake a tofu teda ještě pořád trochu hlad 😉

• Zašla jsem na maďarský film On body and soul (Testről és lélekről), což je velice zvláštní počin o hledání cesty dvou lidí k sobě navzájem s tím, že se jim oběma zdají sny, ve kterých jsou jeleny 😊 Běžte se podívat, pokud máte možnost. Získalo to loni zlatého medvěda na festivalu v Berlíně a bylo nominováno na Oscara za v kategorii nejlepší zahraniční film.
• Zašla na večerní setkání cizinců žijících v Helsinkách. To chtělo trochu se překonat, protože vždycky mě trochu napadne takové to „co si budu povídat s cizíma lidma“ a „možná bych si radši mohla číst na gauči a mít klid“. Tak se ale holt nové známosti nenavážou, takže jsem šla, a rozhodně nelituju. Večer ve společnosti asi tak 10 různých národností utekl jako voda, získala jsem nové kontakty a nové nápady na volnočasové aktivity.
• A pak jsem asi objevila novou zálibu: trailové běhání, čili běhání v terénu po nezpevněných stezkách. Jak už víte, máme tu vedle baráku ten centrální park…už jsem o něm mluvila milionkrát 😀 Je to jedno z nejlepších míst ever. A tam je spousta cestiček, balvanů, skalisek, kořenů, mokřad a tak podobně, kde se dá běhat. Zjistila jsem po včerejším výběhu, že tohle je konečně ten druh aktivity, kdy si totálně pročistíte hlavu. Nedokážete totiž moc myslet na nic jiného, než kam šlapete, abyste si nezvrtli kotník. Takže žádné přemýšlení o malichernostech. U normálního běhu na cestě se totiž moje mysl má pořád tendence vydávat někam jinam, kdežto na trailu je opravdu tam, kde je i tělo. Mimochodem jsme se s Villem už v prosinci přihlásili na květnový trailový závod kolem jezera Bodom 😊

• A pak jsem se vydala na Beránčí ostrov, ale tomu věnuju samostatnou kapitolu.

Výzvám zdar!

Finské Vánoce

Určitě jste všichni zvědaví, jak letos proběhly moje první finské Vánoce. Sice se o mě ze začátku pokoušel trochu zármutek nad tím, že neuvidím své blízké, ale naštěstí ho brzo přebila radost z bílých Vánoc, konečně po letech!

Svátky jsme trávili v Taavetti, malebném městečku východně od Helsinek, nedaleko ruských hranic. Zatímco Helsinky viděly vánoční sníh jen letem světem a rychle se s ním rozloučily, my v Taavetti jsme si mohli užít vydatné sněhové nadílky a decentního mrazíku. Můžete hádat, jestli jsem se ze sauny šla vyválet do sněhu na dvoře 😊.

Můžu vám říct, že finské Vánoce, to je SPOUSTA jídla. Ano, například v naší rodině sice nemáme problém spořádat v pěti lidech tři dvoukilové kapry a lavor bramborového salátu (takový ten, jak si v něm lidi dělají koupel pro nohy), ale to, co jsem zažila ve Finsku, předčilo veškeré moje očekávání.

Obžerství jsme započali už v pátek večer v nově otevřené restauraci The Kitchen ve městě Lappeenranta, kam jsme se vydali na „promoční“ večeři, jelikož dva členové rodiny zdárně dokončili vysokoškolské studium 🙂 ❤ Menu o třech chodech korunoval drink Negroni z ginu z městečka Napue od výrobce Kyrö Destillery, co byl v roce 2015 vyhlášen nejlepším ginem na světě.  (Tento gin s tonikem, brusinkami a větvičkou rozmarýnu si poručíme, až přijedete http://kyrodistillery.com/recipes/napue-gin-tonic/  😉

Ale zpátky k Vánocům. Sobota byla zasvěcena přípravě jídla a zdobení stromečku. Ostatní dekorace v domě už byly připraveny dávno před naším příjezdem (závěsy, ubrusy, svíčky, květinové aranže a tak podobně, Finové si obecně na dekoracích interiéru hodně ujíždějí). Kolem poledne jsme s velkou slávou šoupli do pece na dřevo v kuchyni vánoční šunku.  Přece nebudete troškařit a péct 6,5 kilový kousek masíčka v elektrické troubě. Tam šunka vesele dozrávala po dobu 6 hodin při teplotě asi 150 stupňů a večer už jsme z ní mohli celí lační ukrajovat první ochutnávkové kousky. Nejvíc zábavný byl slavnostní obleček z papíru, který šunka dostala hned po vychladnutí. Šaty přece dělají člověka, a očividně i šunku.

I ostatní chody jsme prakticky připravili už v sobotu, abychom na Štědrý den mohli stihnout i jiné aktivity. Například ráno posnídat rýžovou kaši, která v sobě ukrývala jednu mandli. Kdo mandli objevil ve své misce, tomu má přinést štěstí do nového roku 😊.

Po ranní sauně a válení ve sněhu začala v televizi Ježíškova horká linka. Opravdický Ježíšek (Joulupukki) přijímal v přímém přenosu hovory od dětí a povídal si s nimi o Vánocích. Na konci Ježíškovy show se každý rok v televizi promítá britská animovaná pohádka Sněhulák (Lumiukko) z roku 1982, jejíž ústřední melodii byste možná mohli znát ve verzi od Nightwish. https://www.youtube.com/watch?v=ubeVUnGQOIk  Jinak ale smršť pohádek na český způsob nečekejte, to je asi opravdu libůstka jen Čechů 😊

Po Sněhulákovi jsme se odebrali navštívit luteránský kostel a zapálit svíčky na hřbitově ve Virojoki a pak už to konečně mohlo vypuknout.

Takže co všechno jsme měli na štědrovečerním stole kromě šunky?

Začnu třeba od tzv. laatikko– přílohy k masu na bázi kaše zapečená v troubě. Dá se dělat například z mrkve, brambor, tuřínu, a nebo taky z jater, například hovězích, nebo losích 🙂 To, jaké děláte doma na Vánoce druhy laatikko, je velmi nosným tématem pro  společenskou konverzaci například s kolegy na obědě (hned za tím, jak velkou koupíte šunku a jestli bude s kostí nebo bez).  My měli pro jistotu všechny druhy laatikko a taky to z losích jater.

Další vánoční specialitou je rosolli – salát z červené řepy, brambor, vařené mrkve, nakládaných okurek a cibule doplněný šlehanou smetanou s přídavkem šťávy z červené řepy, octa, cukru a soli. Když jsme u těch salátů, na našem nechyběl ten z nasolených hub vlastnoručně nasbíraných v lese, salát klasický zeleninový a ještě italský, s majonézou, mrkví, hráškem a těstovinami.

Dále následovala karjalanpaisti alias karelská pečeně. To je pokrm, který se na Vánoce podává spíš ve východní části Finska. Tady se musím přiznat, že naše karelská pečeně u mě z celé vánoční tabule vyhrála, kam se hrabe šunka! Nakrájené kousky vepřového a hovězího masa jsme společně s mrkví, cibulí, novým kořením, solí a bobkovým listem nechali táhnout v troubě stejně dlouho jako tu šunku a výsledkem byla opravdu znamenitá chuť i křehkost masa. Víc karelské pečeně z trouby Villeho rodičů, prosím!

Tak jedem dál, co jsme tam teda ještě měli. Ano, správně, lososa jsem ještě nezmínila. Nesmí chybět graavilohi, čili pár dní dopředu nasolený syrový a na plátky nakrájený losos. Takže k šesti kilům vepřového a x kilům zapečených tuřínů a mrkví ještě jednoho celého nasoleného lososa prosím!! A pro jistotu ještě kousek lososa uzeného, kdyby někomu nebyla syrová ryba po chuti. A když teda máme toho lososa, tak si ho nejlépe naaranžujeme na karelský piroh (karjalanpiirakka) namazaný hustou vrstvou směsi vytvořené z vajíček natvrdo a másla! A kdyby někdo měl málo, může se vždy dojíst třeba chlebem. Finové jak nejí nikdy chleba ke klobáse, tak ke všemu ostatnímu ano. Pozoruhodné.

O karelském pirohu už jsem tady na blogu mluvila několikrát, ale možná jsem ještě pořádně nevysvětlila jeho podstatu. Takže je to pečivo skládajícího se z těsta z žitné mouky a typicky náplně z rýžové nebo bramborové kaše. Tohle je jedna z finských věcí, které můžu jíst pořád. Na zátiší se šunkou pirohy najdete vpravo a „vajíčkové máslo“ neboli munavoi hned za ním.

Dva druhy dortů jako zákusek už jsme si naštěstí nechali na příští den.  Takže tak, co se jídla týče, ufff. Tohle všechno jsme jedli tři dny v kuse, takže věřte, že jen málokomu se podaří se toho nepřejíst. Na zapíjení jsme měli pivo, bílé a červené víno a nějaký ten likér z lékořice či glögi, o kterém jsem psala tady. https://podseverkou.com/2017/11/18/den-otcu/

Po večeři jsem byla svědkem návštěvy finského Ježíška u Villeho příbuzných. Joulupukki dorazil i se skřítkem pomocníkem k dětem kolem šesté večer, nechal si zazpívat písničku, rozdal dárky a šel zase podarovat děti o dům dál. Tohle je  běžná praxe v rodinách s malými dětmi.

Zbylý čas jsme v Taavetti trávili jezením, pitím a saunováním, ale zlatým hřebem volnočasových aktivit se staly … běžky!! Podmínky byly přímo ideální a dokonce můj styl nebyl zas až tak tragický, ještě pár tréninků, a dokážu třeba souvisle vystoupat na nějaký ten kopeček a nesupět po pár kilometrech jako parní lokomotiva 😀 (Fotka je z úseku, kde trať křižovala cesta, proto to vypadá, že je sněhu jen pár milimetrů. Zdání klame.)

Moje první finské Vánoce byly výborné. Doufám ale, že ty příští budou na Valašsku, aby můj drahý mohl konečně ochutnat toho kapra, když jsem o něm furt tak básnila 😊

P.S. Perlička na závěr: při pečení šunky takové velikosti se pochopitelně uvolní značné množství tuku. A ten můžete různě po Finsku odnést na sběrná místa, jelikož poslouží pro výrobu pohonných hmot. Z tuku z jedné šunky prý auto ujede kolem tří kilometrů!