V těchto dnech v Helsinkách probíhá Night Visions – filmový festival se zaměřením na horor, fantasy a kultovní filmy, což pro nás znamenalo jediné – bez jakýchkoli pochybností či výmluv jsme MUSELI zhlédnout snímek The Room z roku 2003. Měli jste vidět nadšení v očích mého drahého, když zjistil, že se tady kýžený skvost bude promítat! 😀 Pro mě, stejně asi jako pro většinu z vás, se jednalo o celkem neznámou věc, ale jak se ukázalo záhy, film má svoji stabilní fanouškovskou základnu nejen zde v Helsinkách, kde bylo promítání vyprodáno několik dní dopředu, ale i po celém světě. Na programu tohoto festivalu se The Room objevuje s železnou pravidelností od roku 2008 a dala bych ruku do ohně za to, že v sále s námi byli lidi, co si nenechali promítání ujít ani jednou.
Takže o co se jedná ve zkratce: Film natočil v roce 2003 Tommy Wiseau – týpek, který sepsal scénář o 540 stránkách na téma milostného trojúhelníku s tím, že z něj udělá filmový majstrštyk. Scénář však byl kvality natolik pochybné, že jeho převedení ve film se ukázalo jako velký oříšek (žádný člověk při smyslech se toho nechtěl ujmout). Na to se Wiseau rozhodl, že když nikdo nedokáže ocenit jeho talent, natočí si film sám. A to doslova – sám jej napsal, režíroval, produkoval a hrál v něm hlavní roli. A taky nějak pokoutně schrastil 6 milionů dolarů na financování (nikdy se prý nepřišlo na to, jak k penězům přišel). Film přitom působí dojmem, že jeho rozpočet byl možná tak pár tisíc dolarů, ale peníze se holt rozkutálí, když si rejža nakoupí všechno vybavení sám a navíc se jeho tým několikrát obmění, protože šéfa nikdo není schopný snést déle než pár týdnů 😀
Dějová linie je přímo velkolepá – ženská podvede svého nastávajícího manžela s jeho nejlepším kamarádem, načež si podvedený skoromanžel prožene kulku hlavou. (:D) Na filmové recenze mě moc neužije, ale mé pocity při sledování se dají shrnout větou, že jsem si celou dobu připadala jako v Jiříkově vidění. Prkenné herecké výkony v čele s Wiseauho vizáží (vlasatější a vyschlejší verze Lorenza Lamase alias Odpadlíka), slabomyslné dialogy, častá absence logiky mezi jednotlivými scénami, to vše korunované „mistrně“ natočenými erotickými scénami a zakápnuté pořádnou dávku hudby, ve které dominuje klarinet a piano, co mi prostě (nemůžu si pomoct) zní jako cemballo (ochutnávka následuje).. zkrátka unikát!
Nejzajímavější však byla beze sporu samotná atmosféra v kinosále. Ostřílení matadoři, kteří už film viděli nespočetněkrát, si nenechali ujít žádnou příležitost k okomentování těch nejprofláklejších scén, což bylo asi každých pět minut. Zážitek vyvrcholil rozdáním plastových lžiček publiku, které jsme pak v patřičných momentech házeli směrem k plátnu. Jak tohle vysvětlit nějak sofistikovaně… Skoro celý film se odehrává v jednom pokoji, kde na stole jsou obrázky v rámečcích. Z nich však osoba zodpovědná za kulisy (tipuju, že Wiseau sám) zapomněla odstranit fotky lžiček, které jsou tam jen jako výplň, aby si je lidi nahradili skutečnýma obrázkama. No, takže pokaždé, když se v záběru objevily tyhle rámečky, byl to povel pro lžičkovou válku. Ostatně, po pár chvílích už pro házení nebylo ani potřeba žádného specifického spouštěče – lžicky svištěly vzduchem skoro pořád. Asi vám radím jít se na to někam podívat do kina, tohle se těžko popisuje slovy 😀
Tady ještě malá ochutnávka v originálním znění. Takže kultůře zdar!
Pod Severkou 