Zdravíčko, přátelé! Tenhle pozdrav v dnešní době nabírá nových rozměrů. Koronavirus už se stal předmětem tolika zpráv, reportáží, tabulek, diskuzí, nadávek, dohadů a terorií, že se mu kdovíjak věnovat nechci, nicméně se mě občas ptáte, jak to tady máme, tak aspoň trochu situaci nastíním.
Ve Finsku je průběh zatím celkem umírněný. Díky restrikcím se nákazu podařil podstatně zpomalit a nových případů je každým dnem méně. Celkem je nakažených něco kolem 4 tisíc, úmrtí se eviduje kolem 140. Zavřené je téměř všechno, včetně hranic, ale například školky, obchody, benzínky, kadeřnictví a podobné věci fungují. A jak je to s těma ROUŠKAMA? Roušky povinné nejsou. V době, kdy v Čechách vypuklo rouškové šílenství a šicí stroje šly na dračku, tady se razilo heslo, že roušky stejně nefungují, pokud se neužívají správně. O možnosti je povinně nakázat všem tu nikdo ani neuvažoval. Natož pokud bylo známo, že stát takové množstí lidem zajistit nemůže. Dnes, o pár týdnů později, se názory na roušky stale různí, nicméně začínají se i objevovat hlasy, které by je lidem pohybujícím se venku doporučily. Lidí s rouškou na obličeji teď pár denně na ulici potkám, sama ji nenosím. Uvidíme, jak to bude dál. Každopádně je s rouškama spojen kolosální skandál, kdy Finsko objednalo miliony ochranných pomůcek z Číny, které se nakonec např. pro použití v nemocnici vůbec nehodily a spoustě lidí navíc způsobily alergickou reakci. Za tohle už padají první hlavy, ale pořádné vyšetřování se teprve rozjíždí.
Bezprecedentním opatřením bylo uzavření celého kraje kolem hlavního města na období 28.3-19.4. Sem spadají celé Helsinky, Vantaa a Espoo, ale i další obce v dosahu. Celkem oblast zahrnuje 1,7 milionu lidí, tedy třetinu obyvatel Finska, kteří nemohli opustit hranice kraje, aby nákazu neroznesli do malých obcí v ostatních částí Finska, kde by kapacita nemocnic v případě epidemie nestíhala. Zákaz se ale už zrušil minulý týden, takže teď bychom teoreticky mohli jet navštívit Villeho rodiče. Jelikož je jim ale už přes 70 let, mají být v “podmínkách odpovídající karanténě”, čili ještě s návštěvou zřejmě vyčkáme.
Samozřejmě, že celá situace bude mít i tady nesmírně rozsáhlé ekonomické dopady. Pro statisíce pracujících je reálnou hrozbou tzv. “odstavení” (lomautus), ke kterému se firmy mohou uchýlit v případě, že to jejich ekonomická situace vyžaduje. A to na dobu určitou či neurčitou. O takové záležitosti se ve firmě může rozhodnout v řádu dní a dotčení pracovníci pak mají nárok na podporu v nezaměstnanosti. V téhle chvíli je těžké předpovídat, jak se tahle stránka věci vyvine. Například letecká společnost Finnair musela omezit 90% letů a jednání o odstávkách se týkají všech 6000 zaměstnanců.
No, to jsem se zase rozepsala 😊 A jak se máme my? Zatím pořád celkem fajn. Jsou lepší a horší dny. Začátek byl pochopitelně náročný. Rodiny s dětmi vědí, o čem mluvím. My naštěstí nemusíme řešit výuku na dálku či to, jak skloubit práci z domu s péči o dítě, které náhle nemá kam jít do školy/školky. Ale i tak. Dny jsou skoro stejné, kolikrát nevím, který den v týdnu právě máme. Ty stejné činnosti ve stejný čas, jeden den za druhým. Jídlo, přebalování, hraní, spánek a furt dokola. Na druhou stranu pravidelný režim dítěte pomáhá zvládat jeden den za druhým. Opakují to všude, je důležité si najít v téhle krizi svoje rutiny a ty dodržovat. Těch my máme až až 😀 Většinu času doma v bytě na malém prostoru, jednou denně ven. Naštěstí je Emil ve věku, kdy mu k zabavení stačí zkoumání bytu, myčky, pračky, odpadkových košů a skříní s oblečením. A rodiče ještě jako parťáky na hraní celkem akceptuje😉
Je těžké vzdát se sociálního kontaktu, který je pro mnohé matky na mateřské jediným způsobem, jak si udržet duševní zdraví. Navíc až do minulého týdne venku byla hodně velká kosa, po opravdovém jaru ještě ani památky. Až včera se udělalo hodně krásně a teplota se vyšplhala na 15 stupňů! Hned má človek ze všeho lepší pocit. Ville pracuje už měsíc a půl z domu, jsme stále jako rodina spolu, což má své výhody i nevýhody 😀 Na to, že jsme fakt všichni tři prakticky furt spolu v obýváku, ještě jsme to nedopracovali do stádia ponorky, takže respekt.
Dny si snažíme zpříjemnit, jak se dá. Občas si objednáme dobré jídlo (restaurace jsou zavřené, ale domů dovážejí), jdeme si pro kávu s sebou (kavárny to stejné), buď společně všichni tři nebo jeden z dospělých sám (dítě jsme ještě samotné ven nepustili 😉) se jdeme projít, zaběhat si nebo se projet na kole. A tady tento týden nastala velká změna, protože jsme si konečně pořídili sportovní kočárek, o kterém jsme snili už v době, kdy Emil pobýval ještě v břichu. Ville má navíc tento týden volno (je odstaven), takže ideální chvíle pro podobné investice. Croozer se stal rychle novým členem domácnosti a jelikož jsme ho koupili z druhé ruky, nestál nás ani tak velký majlant. Zatím jsme ho stačili využít pro cyklistiku, ale hodí se na běhání, což vyzkoušíme ve velmi dohledné době. A nemůžeme si to vynachválit. Zrovna včera, během prvního opravdu jarního dne, jsme si zajeli na zmrzlinu, pořádně se provětrali, dali si do těla (teda aspon já, páč na mé kolo bylo prej jednodušší kočár přidělat, haha :D) a Emilek si dal hodinového šlofíka. Win win situace 😊
Takže teď vzhůru do jara a léta! Snad časem i ta korona trochu poleví a aspoň v některých aspektech se vrátíme do jakž takže normálního života. Také se nám rýsují velké změny v domácnosti, páč Ville už se za pár chvil stane otcem na rodičovské 😊 A co já? To je zatím trochu tajemstvím, ale už brzy se dozvíte víc, takže zůstante naladěni. Snad se mi teď podaří i psát časteji než jednou za x měsíců 😀
Pod Severkou 