Sotva překonáte finsko-norskou hranici, výhledy se rapidně mění. Tatam jsou nekonečné lesy a bažiny a posléze i holé kopečky. Na jejich místo nastupují hory a fjordy. My do Norska dorazili v lijáku a v naší další zastávce Bugøynes panovalo počasí, které by asi nikdo nenazval letním (8 stupňů, mrholení a osvěžující větřík od moře, na sklonku srpna). Naštěstí na noc ve stanu stačily jen dvoje kalhoty a dvě mikiny, cajk. Skutečná kosa měla teprve přijít.
Bugøynes neboli finsky Pykeijä leží sice v Norsku, ale s finštinou tu obstojíte zcela bez problémů. Velká část obyvatelstva vesničky o 200 lidech má totiž kořeny ve Finsku a kolem 60 procent jich finsky aktivně mluví, i když trochu zvláštním nářečím, jehož některá slova jsem slyšela poprvé v životě. V místní základní škole se finsky učí všichni.
Hlavní atrakcí obce je…olalaa….. SAUNA na břehu Severního ledového oceánu. Prakticky Barentsova moře, ale to do oceánu patří 🙂 Místo je očividně oblíbenou turistickou atrakcí, protože během našeho pobytu v sauně na parkoviště kousek opodál dorazily dva autobusy, z nich se vyvalily zástupy lidí, kteří se za hurónského povyku vrhli do vody, za ještě většího řevu z ní vylezli, naskákali zpátky do busu a adié. Saunu provozuje už osmadvacet let paní Elsa, která má pod palcem místní turistický ruch včetně ubytovacích zařízení a kempingu pro karavany. Kontakt na ni a podrobnější informace o turistické infrastruktuře v Pykeijä najdete zde:
http://www.bugoynes.no/jaumlaumlmeren-sauna.html
Vesnička je také proslulá lovem krabů královských, kteří se v moři kolem trošku přemnožili, jelikož tu jako nepůvodní obyvatelé nemají žádné přirozené nepřítele. Lovit se tedy můžou dle libosti a můžete se toho dokonce sami zúčastnit. My si tohle odpustili, ale na talíři a v akváriu jsme se s kraby seznámili ochotně v místní restauraci/infocentru/poště v jednom. Sice cenově taková lahůdka nevyjde zrovna na dvě pětky, ale jednou za život, když už se dohrabete tak daleko na sever… Dají vám několik krabích nožek, ze kterých maso vyškrabujete lžičkou a pár kousků libového masíčka zvlášť, to vše s rýží, mangovou a sójovou omáčkou a grilovanou zeleninou. Výborné.
Po krabích hodech naše cesta nabrala směr na nejsevernější bod Evropy. Nejsevernějším bodem sice tak úplně není, ten se totiž nachází hned vedle na jiném výběžku pevniny, ale tam zas nevede cesta. Takže Nordkappu můžeme říkat nejsevernější místo Evropy, kam se ještě dostanete autem. Jelikož je to z račí zátoky ještě dalších 7 hodin řízení, spočinuli jsme na noc poblíž městečka Lakselv. Památným dnem dosažení severního mysu (škoda, že ne pólu) se pak stala středa 23.8.2017.
Nordkapp taky vlastně leží na ostrově, kam vede šestikilometrový tunel svažující se napřed značně dolů a pak stoupající nahoru. Od roku 2012 se za průjezd tunelem neplatí žádné mýtné. Zato na Nordkappu vás zkásnou hned, vstupné pro dospělého činí 270 NOK, čili asi 750 korun. Vítejte v Norsku! Za tento peníz se můžete pokochat výhledem na nekonečné moře a útesy kolem, zhlédnout v místním kině patnáctiminutový film o ročních dobách v severním Laponsku, navštívit historickou expozici a thajské „muzeum“ (zřízeno na počet návštěvy thajského krále Chulalongkornem na přelomu 19. a 20 století!?), nakoupit suvenýry a poslat pohled. A vlastně, připít si sklenkou šampaňského, jak patří ke staré tradici všech návštěvníků Nordkappu. My zrovna po ruce lahvinku perlivého nápoje neměli, ale aspoň jsme si na trampském vařiči uklohnili luxusní oběd na parkovišti před budovou muzea.
Za další tři hodinky řízení po klikatých cestách mezi fjordy jsme dorazili do Hammerfestu, nejsevernějšího evropského města s univerzitou. K naší obrovské radosti v městečku vaří pivo, takže ochutnávka v pivovaru/baru Jernteppet byla samozřejmostí. Tento večer jsme se i rozhodli složit v hlavu v normální posteli, pod pěti dnech ve stanu už se to celkem šiklo.
Kvůli omezenému času jsme do sebe ráno naházeli obří snídani a tradá zase zpátky do Finska. Tím ale výlet nekončil, poslední část příběhu zase příště 😊
Pod Severkou 