Filmová událost roku: Neznámý voják

Jelikož jsou tu dny čím dál tmavší a počasí o to víc studenější, na předních příčkách žebříčku našich volnočasových aktivit se zabydlela návštěva biografu. Jak už jsem připomínala několikrát, Finsko slaví stoleté výročí nezávislosti, čehož si nelze nevšimnout (kampaň SUOMI100 je všude, výrobky s dlouholetou tradicí se převlékly do modrobílého hávu, značku se stovkou najdete třeba na chlebu i na lécích, a dokonce máme v baráku souseda, který má příjmení Suomi a bydlí v bytě číslo 100 (!! náhoda?? nemyslím si).

Vrcholem příprav na oslavu dne nezávislosti, která nás čeká už za pouhý měsíc (brace ourselves), se ovšem stala premiéra Neznámého vojáka v režisérském podání Aku Louhimiese. Abych situaci osvětlila, Neznámý voják, to není jen tak ledajaká věc. Neznámý voják (finsky Tuntematon sotilas) je totiž kultovní dílo. Stejnojmenná kniha z psacího stroje spisovatele Väinä Linny vyšla v roce 1954 a od té doby se dočkala tří (!) filmových zpracování a dalších ztvárnění divadelních či operních. Neznámý voják, to je film, který si většina finské populace pustí na den nezávislosti v televizi a zamáčkne slzu nad smutným osudem finských vojáků během pokračovací války proti Sovětskému svazu (1941-1944), jejímž výsledkem bylo mimo jiné potvrzení ztráty Karelské šíje a území Petsamo ve prospěch Sovětů.

Premiéra dychtivě očekávaného nového zpracování připadla na pátek 27.10. a během prvního víkendu jej v kinech zhlédlo 122 tisíc diváků, což mezi domácími filmy ihned překonalo všechny rekordy. Jelikož se s rozpočtem 7 milionů eur jedná o nejdražší finský film všech dob, tak je pochopitelně lepší, aby lidi spíš přišli než ne 😊

Předevčírem jsme se tedy taky zařadili mezi davy filmových fanoušků a absolvovali tříhodinovou podívanou z válečné krvavé vřavy. A musím říct, že to za to stálo. Film vtáhne do děje a člověk si opravdu připadá, že se ocitl přímo na bojišti + na pohledných finských mládencích ve válečných uniformách oko dam spočine se zalíbením. A možná se při závěrečných scénách také lehce orosí. Obzvlášť bych film doporučila těm, kteří si chtěli na blogu počíst něco z finské historie. Moc bych za to nedala, že film v dohledné době zasáhne i česká (nebo minimálně pražská) kina. Nedávno v Praze skončil filmový SUOMI100 festival, kde se promítaly dosti zajímavé perly finské kinematografie, tak proč by na plátna nemohl dorazit Neznámý voják 😊

Kniha navíc vyšla v roce 1965 i česky, takže hurá do knihoven. Zde si nemůžu odpustit malou odbočku. Autor neznámého vojáka Väinö Linna se totiž proslavil ještě jiným dílem –  není jím nic jiného než trilogie Pod Severkou, zachycující osudy jednoho rodu na finském území v letech 1880-1950. Opět k dispozici česky, takže další tip na čtení v dlouhých zimních večerech. I když spojitost trilogie Pod Severkou s tímto blogem je spíš symbolická, aspoň už teď víte, odkud vítr vane 😉

P.S. Filmový trailer si prohlédněte tady https://www.youtube.com/watch?v=NTYesNj_sBg

Lejno a letní nálada

Zatímco v Česku si připomínáme upálení Jana Husa, zde oslavujeme stotřicátédeváté výročí narození básníka Eina Leina. Ačkoli původním jménem Armas Eino Leopold Lönnbohm, přesto se tento člověk v uměleckých kruzích toužil stál Leinem. Mám dojem, že v Česku by s tímhle zrovna neobstál. Proti gustu ovšem žádný dišputát, takže všem přeji výborný Den lejna! (mí baltisté mi tuto dětinskost jistě odpustí :D)

Další informace a úryvek z básníkovy tvorby najdete zde:

http://www.severskelisty.cz/knihy/knih0037.php

Jinak nám začal červenec, což znamená jediné: Finsko odjíždí na chatu a veškeré pracovní záležitosti se odročují nejdříve na srpen. Od teď následujících několik týdnů pouze sauna, klobásy z grilu, pláštěnky a chatařské bačkory, nejlépe tradiční model zvaný reino, který výborně vyhovuje požadavkům na pohodlnost při zachování vysokého stupně stylovosti. Taky doma jedny máme. Objednávejte zde http://reinokauppa.fi/

Čili u nás v kanceláři to teď vypadá tak, že z padesátičlenného osazenstva bylo dnes přítomno dvacet lidí. Příští týden nás bude tak patnáct a pak později až už skoro nikdo. Byznys jede napůl žerdi, ale vzhledem k tomu, že to takto vypadá ve většině finských firem, tak nou stress, vše doženeme na podzim, až stejně venku bude furt tma, takže se pak vyplatí sedět v kanclu. Oukej. Minimální roční dovolená je tu pět týdnů a dobrým zvykem je vyčerpat si v červenci minimálně tři, lépe čtyři. Třeba můj šéf si teď vybere rovnou pět, takže na viděnou někdy v půlce srpna. Asi chápu, finské léto, to je nekrásnější týden v roce, čili vyplatí se rezervovat si pro něj dostatek času v kalendáři. Protože jeden nikdy neví, kdy to vypukne, zda-li vůbec.

Takže tak k letnímu zpravodajství.  A jak VÁM dupou králící?

Zprávy z nádraží

Tak nám tady tento týden zas jednou odehrála koncert legendární kapela Kiss, což nemohlo zůstat jen tak bez speciální pozornosti. Vlna černobílého mejkapu se přelila nejen přes fanoušky z masa a kostí, ale zasáhla i mnohem výš. Přes noc se tak ve fandy kissáků změnili i chlapíci v nadživotní velikosti vytesaní ze žuly na hlavním nádraží.

Hustej rokenrol 🙂  Či vlastně rock asi, žejo. Mám v tom mezery, páč Kiss se u nás doma nikdy moc neposlouchali. To až sem přijede jedenáctého listopadu Ian Gillan s Deep Purple, to si snad půjdu zavzpomínat na časy, kdy jsem ještě bydlela u maminky a u tatínka a zahradní grilovačky se nesly v tónech Perfect Strangers.  Ach, taková nostalgie, kurnik.

(Sochám se říká Lyhdynkantajat , což znamená toho, kdo nese lucernu, či prostě světlonoše. A nebo taky Kivimiehet, muži z kamene (či Skamene?). Stojí v průčelí nádraží už od roku 1914, kdy je tam stvořil sochař Emil Wikström.)

Na nejhorším filmu všech dob

 

V těchto dnech v Helsinkách probíhá Night Visions – filmový festival se zaměřením na horor, fantasy a kultovní filmy, což pro nás znamenalo jediné – bez jakýchkoli pochybností či výmluv jsme MUSELI zhlédnout snímek The Room z roku 2003. Měli jste vidět nadšení v očích mého drahého, když zjistil, že se tady kýžený skvost bude promítat! 😀 Pro mě, stejně asi jako pro většinu z vás, se jednalo o celkem neznámou věc, ale jak se ukázalo záhy, film má svoji stabilní fanouškovskou základnu nejen zde v Helsinkách, kde bylo promítání vyprodáno několik dní dopředu, ale i po celém světě. Na programu tohoto festivalu se The Room objevuje s železnou pravidelností od roku 2008 a dala bych ruku do ohně za to, že v sále s námi byli lidi, co si nenechali promítání ujít ani jednou.

Takže o co se jedná ve zkratce: Film natočil v roce 2003 Tommy Wiseau – týpek, který sepsal scénář o 540 stránkách na téma milostného trojúhelníku s tím, že z něj udělá filmový majstrštyk. Scénář však byl kvality natolik pochybné, že jeho převedení ve film se ukázalo jako velký oříšek (žádný člověk při smyslech se toho nechtěl ujmout). Na to se Wiseau rozhodl, že když nikdo nedokáže ocenit jeho talent, natočí si film sám. A to doslova – sám jej napsal, režíroval, produkoval a hrál v něm hlavní roli. A taky nějak pokoutně schrastil 6 milionů dolarů na financování (nikdy se prý nepřišlo na to, jak k penězům přišel). Film přitom působí dojmem, že jeho rozpočet byl možná tak pár tisíc dolarů, ale peníze se holt rozkutálí, když si rejža nakoupí všechno vybavení sám a navíc se jeho tým několikrát obmění, protože šéfa nikdo není schopný snést déle než pár týdnů 😀

Dějová linie je přímo velkolepá – ženská podvede svého nastávajícího manžela s jeho nejlepším kamarádem, načež si podvedený skoromanžel prožene kulku hlavou. (:D) Na filmové recenze mě moc neužije, ale mé pocity při sledování se dají shrnout větou, že jsem si celou dobu připadala jako v Jiříkově vidění. Prkenné herecké výkony v čele s Wiseauho vizáží (vlasatější a vyschlejší verze Lorenza Lamase alias Odpadlíka), slabomyslné dialogy, častá absence logiky mezi jednotlivými scénami, to vše korunované „mistrně“ natočenými erotickými scénami a zakápnuté pořádnou dávku hudby, ve které dominuje klarinet a piano, co mi prostě (nemůžu si pomoct) zní jako cemballo (ochutnávka následuje).. zkrátka unikát!

Nejzajímavější však byla beze sporu samotná atmosféra v kinosále. Ostřílení matadoři, kteří už film viděli nespočetněkrát, si nenechali ujít žádnou příležitost k okomentování těch nejprofláklejších scén, což bylo asi každých pět minut. Zážitek vyvrcholil rozdáním plastových lžiček publiku, které jsme pak v patřičných momentech házeli směrem k plátnu. Jak tohle vysvětlit nějak sofistikovaně… Skoro celý film se odehrává v jednom pokoji, kde na stole jsou obrázky v rámečcích. Z nich však osoba zodpovědná za kulisy (tipuju, že Wiseau sám) zapomněla odstranit fotky lžiček, které jsou tam jen jako výplň, aby si je lidi nahradili skutečnýma obrázkama. No, takže pokaždé, když se v záběru objevily tyhle rámečky, byl to povel pro lžičkovou válku. Ostatně, po pár chvílích už pro házení nebylo ani potřeba žádného specifického spouštěče – lžicky svištěly vzduchem skoro pořád. Asi vám radím jít se na to někam podívat do kina, tohle se těžko popisuje slovy 😀

Tady ještě malá ochutnávka v originálním znění. Takže kultůře zdar!

 

Velikonoční čas

Minulý víkend se nesl nejen ve znamení Velikonoc, ale také první zahraniční návštěvy v našem příbytku, kterou jsem přivítala na Velký pátek kolem půlnoci. Nejednalo se o nikoho jiného než o drahou přítelkyni a kolegyni od finského fochu Katku. Té patří metál jako první osobě, která se sem za námi odvážila 🙂 Doufám, že další zájemci budou následovat co nejdřív, takže kdo se hlásí?

Ville se radši na víkend vydal navštívit maminku a tatínka na rodnou hroudu, aby nám tak umožnil naplno se věnovat našim babským klevetám a slečinkovským aktivitám, za což mu patří díky 😉

Velký pátek před příjezdem návštěvy jsem strávila v poklidu a usebrání a večer se vydala podívat se do centra na dramatické ztvárnění Ježíšovy poslední cesty v podání herců a dobrovolníků v průvodu procházejícím městem. Pomyslnou Golgotou se staly schody u katedrály na Senátním náměstí, kam Ježíš s křížem na zádech vystoupal za přihlížení 20 tisíc diváků kolem půl jedenácté večer. Toto představení se v Helsinkách konalo po dvaadvacáté, a letos se stalo o to zajímavějším, že všechny postavy včetně Ježíše ztvárnily ženy. Zpracování bylo také výrazně moderní, v některých pasážích v doprovodu elektronické hudby, jindy přesahující rámec biblického příběhu do dnešní doby plné konfliktů. Za mě palec nahoru.

Z města jsem se rovnou vydala vyzvednout návštěvu k autobusu. Shledání po dlouhé době jsme musely decentně okořenit vzorkem slivovice, která prošla kontrolou v příručním zavazadle v těchto miniaturních flaštičkách hodících se pro podobné účely první nebo poslední záchrany:

(Ostatně co se slivovice týče, na suchu tu v poslední době nejsme, jelikož se moji přátelé dobře starají o to, abychom si měli čím mazat aparát 😉 Tímto patří velké díky za půllitr v poštovním balíku Adél D. a Martina U.)

No takže zpět k velikonočnímu programu – v sobotu následovala pochopitelně sauna, tentokrát v prostorách bývalé léčebny pro duševně choré, kde se chodívali v minulosti saunovat pacienti. V téhle sauně většinou člověk natrefí na mezinárodní společnost, a ani tentokrát tomu nebylo jinak. V sauně se sešli dva Finové, jeden Ind a dvě Češky. Nutno podotknout, že do ledového moře opodál se šli svlažit právě jen ti přespolní – finské pány nějak ozýbalo či co 😀 Komparz při lezení do vody nám zase dělal dav turistů málem si ťukající na čelo, že lezeme do takové ledárny. Pro ty, co neměli s sebou plavky (chlapec z Indie), musela jejich přítomnost být obzvlášť žádoucí.

Večer následoval průzkum zábavních podniků, alias v merku jsme měly jít si zatančit. Protože jsme si obě naposledy navštívily taneční parket někdy v dávné minulosti, s přípravami jsme si daly záležet:

Tentokrát volba padla na restauraci a bar Kaarna přímo v centru, kde měla být akce na perlivé víno..No jako bylo za cenu dvaceti eur za láhev, což je samozřejmě přímo „nekupto“-cena.. no ale holt levnější asi neseženete. Posléze jsme vyrazily do čtvrti Kallio známé svým pestrým kulturním životem a složením obyvatel. Prvotní záměr navštívit klub Kaiku ztroskotal na frontě před vstupem do podniku dlouhé několik desítek metrů. V té kose tam čekat, než se vevnitř někdo uráčí odejít, a vpustí vás tam, zavání tak nějak angínou (v našem věku už přeci jen některé věci bereme jinak, než když nám bylo dvacet :D). Za vděk jsme tudíž vzaly barem Siltanem, nacházejícím se příhodně hned vedle. Navíc se v něm neplatilo vstupné ani otravný poplatek za šatnu (který je zvykem vybírat téměř ve všech podnicích a pohybuje se obvykle kolem 3 eur). Na parketě už po půlnoci bylo celkem živo a tak jsme se s chutí vmísily do osazenstva a domů se dostaly někdy nad ránem. Opět velmi pozitivní hodnocení, doporučuji všem, kdo se chtějí jít rozšoupnout za rozumný peníz.

V neděli následoval výlet do Turku, města vzdáleného od Helsinek asi 150 km směrem na západ, které v minulosti bývalo finským hlavním městem. Tam nám dělal společnost Katčin britský kamarád žijící dnes na Ålandských ostrovech – autonomní, švédsky mluvící provincii Finska směrem na jihozápad od finského pobřeží. Z celého výletu se mi do paměti nejvíc vryla ukrutná sibérie, která tam panovala – dokonce i v péřových bundách nám byla kosa. Proto jsme si čas krátili zejména popíjením kávy či čaje a pojídáním zákusků. Na návštěvu turkuské katedrály, nejstarší stavby svého druhu ve Finsku s historií sahající do třináctého století, jsme si však čas našly.

Vzhledem ke stupni únavy jsme se už v neděli večer uchýlily do postele kolem jedenácté. Návštěva ráno posnídala a vydala se zpátky do Prahy, výlet byl vskutku megarychlý. Brzy, doufám, na shledanou!

Na velikonoční pondělí se tento rok žádné valašské zvyky ani obyčeje nepraktikovaly, místo toho ke slovu přišel odpočinek. Finové Velikonoce tráví Velikonoce pokojně, návštěvou kostela, a pak ve společnosti jehněčí pečínky a sklenky červeného. O velikonoční pochoutce mämmi už jsem psala zde https://podseverkoublog.wordpress.com/2017/03/07/fasanky-po-finsku/. Koledníci chodí také, ale už na Květnou neděli, čili poslední neděli před Velikonocemi, kdy se připomíná příjezd Ježíse do Jeruzaléma. Koledování (narozdíl od českých praktik) zde patří výhradně dětem, které s větvičkou kočiček ozdobenou stužkami obcházejí domy v sousedství. Za odměnu dostávají čokoládová vajíčka. Někdy bývají převlečeny za tzv. velikonoční čarodějnice. Koledující čarodějnice je tak spojením dvou zvyků – odhánění zlého, které mělo nejpříhodnější podmínky pro škodění právě v období mezi Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním, a koledováním přinášejícím do domu zdraví a plodnost, tak jak to známe i z Česka. Na žádné hardcore aktivity typu polévání vodou nebo šleháním karabáčem tu však nenarazíte. To možná třeba napřesrok v Brumově 🙂