Návrat do Finska proběhl ve svěžím duchu. Z Hammerfestu jsme téměř po sedmi hodinách jízdy dorazili na státní hranici v Kilpisjärvi. Kilpisjärvi pro mě odedávna bylo bájnou vesnicí, kde sníh leží ještě v červnu a průměrná teplota v červenci nepřesahuje 11 stupňů. Dodnes si pamatuju, jak jsme se ve škole učili finská slovíčka týkající se počasí. Na příkladu Kilpisjärvi se daly dobře procvičovat různé výrazy pro vyjádření zimy, deště, sněhu a teplot na záporné straně Celsiovy stupnice. A hle, uplynulo deset let a jsem tu jako na koni.
Ukázalo se, že učitelé na hodinách finštiny nám nelhali. Přes den se teplota vyšplhala na pět stupňů, v noci na dva. Konečně došla řada na záložní spacák, který jsem měla pro tyto případy s sebou. Má noční garderoba ve stanu v místním kempu čítala troje kalhoty, troje termoponožky, dvě tričky, dvě mikiny, bundu a dva spacáky. Teprve při této výbavě jsem mi přestala být zima a usnula jsem. V místním kempu na úpatí kopce Saana (pozor, dosahuje výšky lehce přes tisíc metrů nad mořem, což už je co říct:D) se můžete ubytovat ve (vlastním) stanu za dvanáct eur na osobu a v ceně máte i teplou sprchu a saunu, což není rozhodně k zahození, když se venku žení všichni čerti. Plusové body jdou za kuchyňku s plotnou a vším nádobím. Kemp nabízí zázemí pro karavany, ale i ubytování v chatkách, záleží na preferencích.
http://www.kilpisjarvi.info/EN/main.html
Páteční ráno nás přivítalo vydatným deštíkem a ještě vydatnějším větříkem. Setrvali jsme však u původního plánu vystoupat na vrchol Saany, kdy už jsme jednou tady. V mých představách se zdolání Saany zdálo jako piece of cake, to jsem ale poněkud zmýlila. Chabé pokusy držet pláštěnku na těle ztroskotaly hned při vystoupání nad horní hranici lesa (asi tak 5 metrů nadmořské výšky, protože jak už víme, stromů v Laponsku moc není). S přibývajícími metry převýšení vítr sílil, chůze těžkla a oblečení nasávalo víc a víc vody. Na vrcholu sněžilo! A bylo vidět asi tak na dva metry. Se zapršenými brýlemi jsem navíc stěží dohlédla dál než pod vlastní nohy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že do návštěvní knihy dole na recepci v kempu jsme se i přes výrazná doporučení v pokynech pro turisty jaksi zapomněli zapsat. No nic, nakonec jsme dolů došli bez újmy, zápal plic se nekonal.
Naštěstí jsme si mohli dát teplou sprchu a odfrčet do další destinace – vesničky Särkijärvi, kde jsme si rovnou pronajali celou chatku s topením, saunou a kuchyní. Můžem taky jednou být v suchu a teple, že ano! A rozhodně doporučuju, na deštivý den je chata jako dělaná. Očekujte nabídku ubytování zde http://www.sarkijarvenmajat.fi/fi/ a určitě si vyberete. Místo se nachází už na prahu národního parku Pallas-Yllästunturi, takže můžete z chaty vyrazit na túru nebo se tu zregenerovat po ní.
V sobotu jsme pak podnikli desetikilometrový výšlap v dešti z Ketomella do Hannukuru, kde jsme přespali v „rezervační“ chatce za poplatek 12 eur. Chata byla rozdělená na dvě půlky a v každé z nich bylo postelí pro 12 lidí. Naštěstí byli naši spolunocležníci z kategorie 30+, která, jak víme, již neholduje bujarým veselicím do nočních hodin, takže úderem desáté byla celá chata v postelích a vyspala jsem se víc než výborně. K vybavení chaty patřil kuchyňský kout, sušárna na mokré oblečení s kamínky (celkem praskala ve švech) a duchovní strava v podobně Nového zákona. Bonusem byla sauna venku u jezera.
Pak nastala neděle a odchod po stejné trase zpátky k autu, autem do Rovaniemi a letadlem do Helsinek. Skvělá dovolená, Laponsko doporučuji všem milovníkům přírody a těm, kdo si chtějí odpočinout od městského ruchu. Později v září můžete obdivovat krajinu hrající barvami podzimu, v zimě zase vyrazit na běžky a pozorovat polární záři. Na své si přijdete během každého ročního období.
Pod Severkou 