Je to už víc než čtyři měsíce od posledního zápisu, tak je čas na menší zpravodajství 😊 Naposledy jsme slavili první narozeniny a vyhlíželi léto, dnes už nás stíhá podzim, dítě nám venku utíká do útyhodných vzdáleností a brzo ho budu muset taky objednat k holiči. A taky si rychlým tempem rozšiřuje slovní zásobu. Zatím převažuje jazyk český a do repertoáru patří kromě názvů členů domácnosti (dokonce i na mámu se už dostalo), jídla, zvuků celé zvířecí farmy i takové perly jako babo (bagr) či ampa (lampa). Jsem sama překvapená, že už v tomto věku se Emil tak má k mluvení. Rozumí věci v obou jazycích a ve finštině taky něco breptne. Jazykové poměry se však určitě změní za pár měsíců, až nastoupí do školky. K tomu se pak tady vrátím 😊
Jinak hlavní náplň léta se nesla v českému duchu. Navzdory koroně jsme všichni tři strávili celkem šest týdnů v Česku, z toho drtivou většinu v Brumově na Valašsku. A tentokrát to byla opravdu Dovolená s velkým D. Konečně jsem měla pocit pořádného odpočinku, za což vděčíme hlavně dvěma faktorům. Zaprvé byl pobyt konečně dostatečně dlouhý, tudíž se nescvrkl na kalendář nacpaný k prasknutí setkáními s celou rodinu a přáteli, a byl čas taky prostě jen tak být, chodit na zmrzlinu a jezdit na kole. A za druhé jsme měli k dispozici pořád nějaké hlídače. Babička a děda se opravdu činili, po práci si každý den vzali Emilka do parády a my měli leháro. Stejně tak teta Pája se se synovcem pořádně vyřádila. Tímto všem moc děkujeme, opravdu si toho moc ceníme. Protože ať si říká kdo chce co chce, rodiče mají svaté právo se občas věnovat jen sami sobě, bez nutnosti neustále hlídat, kde si potomek vybíjí svoji nikdy nekončící energii.
Do pobytu se toho vešla spousta, pár dní v Praze i v Brně (včetně seznámení s novou pidineteří Josefínkou, která se narodila na konci července), menší výlety na kole či autem do blízkého okolí Brumova, setkání se spoustou milých lidí, a take nespočet návštěv hospůdek, kaváren a zmrzlináren. Největší žůžo bylo, že v těchto zařízeních na mé rodné hroudě dávno vědí, že se vyplatí disponovat dětským hřištěm nebo aspoň pískovištěm 😉 Zdá se to jako blbost, ale fakt jsme byli nadšení, když jsme mohli Emilka vypustit hrabat se v písku a v relativním klidu si vypít pivo/kávu. To tu ve Finsku vůbec neexistuje, přece nebudete dítě brát na místa, kde se pije pivo no ne??? 😀 To trochu zveličuju, ale něco na tom bude. Do hospod jako takových, kde se chodí na pivo, se děti ve Finsku neberou. Na druhou stranu jsem ale nabyla dojmu, že do restaurací a kaváren je tady zcela normální přijít s dítětem a v životě by se na vás nikdo nedovolil podívat divně, narozdíl například od Prahy, kde se na nás hned druhý den po příletu dívali jako na zjevení, když jsme se v době obědového shodnu do poniku opovážili přijít s kočárkem. Ale to by bylo obecně na samostatný článek, tak to třeba někdy později.
Taky bych v souvislosti s cestováním pochopitelně neměla vynechat info ohledně korony a cestování z a do Finska, ale to je taky na dlouhé povídání. Určitě se k tomu ještě vrátím, ale teď aspoň můžu říct, že už desátý den trávíme v karanténě po příletu ze zahraničí a ještě čtyři dny v izolaci budem. Chodíme pouze ven do přírody a k nikomu se nepřibližujeme. Finové si z toho nedělají prdel no. Ale s tím jsme už do Česka jeli, že po návratu dva týdny budeme muset vydržet doma. Ale rozhodně to za to stálo a neměnila bych ani za nic. Nevidět rodinu celé léto a kdoví kdy příště, to by pro mě bylo nepředstavitelné. Na druhou stranu nechceme nikoho ohrozit, tak karanténu bereme vážně.
A jak jsme si vlastně mohli dovolit tak dlouho “dovolenkovat”? Tak tady teď vypustím další bomby. Od začátku května jsme prakticky oba dva s Villem doma. Nejprve čerpal své dovolené v práci on a já dojížděla rodičák. Pak jsme se na začátku června vyměnili, Ville nastoupil na rodičák a já si čerpala víc jak měsíc dovolené. Teď jsem chvíli nezaměstnaná, ale od 21. září nastupuju do školy 😊 A Ville do konce roku setrvá doma s Emilkem a do práce se vrátí v lednu, kdy dítě nastoupí do školky. Takže tak ve zkratce. Díky tomuto uspořádání byl čas nejen na šest týdnů v Česku, ale i na následnou karanténu. A i velkou část května a června jsme strávili zase u Villeho rodičů. Pro mě osobně tohle všechno znamenalo opravdové vydechnutí. Péči o dítě si dělíme napůl a střídáme se tak, aby ten druhý měl čas si zajít sám zaběhat/na kolo/na procházku. Konečně se cítím víc odpočatá. Každý druhý den si můžu pospat, když s Emilkem vstane Ville a obstará pro něj snídani atd. Začla jsem taky mnohem lépe spát. Konečně známka větší vnitřní pohody. Tak snad mi to vydrží i po návratu do školních lavic. A co že to jdu studovat? Tak to je další perla, aby toho všeho nebylo málo. Po letech strávených prací v kanclu jsem se rozhodla následovat svoji intuici a jít se učit na pekařku – cukrářku. Nedělám si srandu 😀 Došla jsem k názoru, že za život má člověk zkusit různé věci, takže vyzkoušíme a uvidíme. Třeba z toho bude práce, co mě konečně bude i trochu bavit, a nebo taky ne a uznám, že v kanclu to byla vetší pohodička. Uvidíme! Hlavní je se toho nebát 😉 Tak brzy zase ahoj!
Pod Severkou 