Dnes 12. května nastal historický okamžik, kdy jsem absolvovala jízdu na horské dráze – něco, o čem jsem si myslela, že je pro mě naprosto vyloučeno. Mně je totiž špatně kolikrát i při jízdě v autě, nemluvě o obyčejných houpačkách v parku pro děti. Ale dnes jsem přeskočila svůj stín a usedla (rozhodně ne neohroženě) do sedačky nejstarší horské dráhy ve Finsku. A nejen že se nekonal žádný šavlový tanec, ale dokonce se mi zdá, že si to někdy půjdu zopakovat!
Jak k tomu došlo: v práci jsme slavili desetileté výročí existence firmy pod současným jménem a zároveň každoroční start nového finančního roku. A na programu nebylo nic jiného než návštěva helsinského zábavního parku Linnanmäki, kde kromě tradičního jezení, pití a řečnění bylo součástí programu i dvouhodinové soutěžení v družstvech přímo na place, čili mezi všemi kolotoči, stánky a horskými dráhami.
Úkoly byly nejrůznější. Některé byly spíš „vědomostní“ (=kdo dokáže líp hledat na gůglu), jiné zase počítaly s tím, že lidi půjdou na kolotoče, kdy už jsou v tom zábavním parku, že. No, napřed mě jímala děs a hrůza už jen při pohledu na všechny ty výmysly, ale po té, co jsem zvládla jízdu v „rychlovlaku“ – horské dráze velice decentní úrovně – rozhodla jsem se vyzkoušet i největší atrakci, které park nabízí: velkolepou DŘEVĚNOU horskou dráhu z roku 1951.
Dráhu postavili za účelem zvýšení návštěvnosti parku v souvislosti s nacházejícími olympijskými hrami v roce 1952. Turistů tady v tom roce bylo spousta, tak co by si nešli vyplavit trochu adrenalinu. Dráha je dlouhá 960 metrů, jedna cesta trvá 2 minuty a 15 vteřin a vlak dosáhne maximální rychlosti 60 km/h. Je to pořádně ještě hodně low-level v porovnání s tím, co dnešní svět zábavních parků nabízí. Pro mě ale tak akorát na hraně snesitelnosti. Doporučuji virtuální projížďku tady:
Nejzajímavější věcí pro mě ale byl princip, na kterém dráha funguje. Zařízení nemá žádný motor. Jak je patrné i z videa, vlak se vytáhne na první „kopec“ za pomoci lana a pak už šupem dolů a nahoru na základě setrvačnosti. Co ale z videa patrné není, je skutečnost, že rychlost koriguje prostřednictvím brzdy tzv. brzdič (jarrumies) stojící v zádi vlaku. Ten musí rychlost správně regulovat tak, aby se vlak nezasekl někde v půli kopce a nezačal sjíždět zpátky. Náročný úkol! Práce brzdiče u mě získává čestné místo v žebříčku nejzajímavějších druhů výdělečných činností. Pokud se na dráhu vydáte letos, společnost vám bude dělat některý z těchto gentlemanů:
Dokonce existuje člověk, který tady jako brzdič odsloužil úctyhodných 37 let! Legendární Toivo Lipponen je v současné době už v důchodu, ovšem váženou persónou mezi místním koloritem zůstává dodnes.
Park rozhodně doporučuji k návštěvě, pokud do Helsinek zamíříte. Vyřádí se tady všechny věkové kategorie a minimálně pastvou pro oči je tohle místo i pro ty, kdo kolotoče nevyhledávají. Sama jsem toho příkladem 🙂
Pod Severkou 