Dělání strasti zahání

Dítě přinese do rodiny mnohé radosti, pocity štěstí a naplnění z toho, když pozorujete, jak ten malý tvor postupně roste a objevuje svět. To vše s vaším přičiněním! O tom všem není pochyb, stejně jako i o tom, že realita všedního dne je kolikrát strašně náročná. Pravidelný režim člověka chodícího do práce se odchodem na mateřskou změní v jakési roztěkané neurčito naplněné péčí o miminko, krmením, přebalováním, hraním, a taky do velké míry řevem a frustrací. Pokud je člověk na tohle po většinu času sám, muž vydělává na živobytí dlouho do večera a babičky jsou v nedohlednu (o ubohé kvalitě nočního spánku radši úplně pomlčím :D), boj s nervovým zhroucením nastává častěji, než se může zdát. Pak je nutné vymyslet si nějakou tu zábavu!

Přijde mi totiž, že Emil nesnáší být se mnou o samotě mezi čtyřmi stěnami. Vydrží být v klidu tak půl hodiny a pak už nastává fáze řevu přerušovaného různě dlouhými světlejšími chvilkami, než nastoupí spánek. Růst zubů, zácpa, únava, vztekání se nad tím, že po přetočení na bříško ještě neumí lézt (přibližně 250x za den) to vše je u nás neustále zdrojem pláče. Takže jsem musela vymyslet, čím vyplnit dlouhé všední dny, a olalá, ukázalo se, že je toho víc než dost. I s malým miminkem člověk nemusí zůstávat zavřený doma, samozřejmě za předpokladu, že dítě i matka jsou zdravé, a únava nedosáhla zatím ještě vrcholu.  Třeba následující tipy a triky budou k užitku i někomu jinému a když ne, aspoň si je tady sesumíruju pro sebe a okamžiky, kdy už zase budu mít ze všeho na krajíčku a nebudu schopná racionálně uvažovat 😀

(Vhodné pro matky, které mají na krku potomka jenom jednoho, zatím nechodícího, bydlící spíš v městském prostředí).

Základem je dohrabat se ven. Dítě do kočáru či nosítka a šup na vzduch. Na začátku člověk může přemýšlet nad tím, co když se dítě v kočáře vzbudí hladem, nebude v něm chtít vydržet, bude řvát na veřejnosti a nebudu vědět, co s ním. I takové situace byly, ale nakonec jsem si uvědomila, že vždy můžu při nejhorším Emila z kočáru vyhrabat a nakojit ho prakticky kdekoli.  V létě je to úplná pohoda, i lavička v parku poslouží, a v zimě městské prostředí skýtá množství prostor, kam se v takových případech uchýlit. Kavárny, knihovny, obchodní centra. Střecha nad hlavou a teplo, bonusem kolikrát i záchody s přebalovacím pultem. Je dobré tahle místa mít na paměti pro případ největší nouze. Nakonec člověk zjistí, že takové situace nastávají spíš výjimečně. Ale nikdy nevíte 😉

A druhým pilířem udržení si duševního zdraví je socializace.  Není nad to slyšet od ostatních lidí ve stejné situaci, jak se daří jim. Všichni rodiče máme své splíny, slabé chvíle, i okamžiky radosti, které chceme s někým sdílet. Mě osobně pomohla jednak sociální média a jednak i náhoda. Přes facebook jsem se zapojila mezi mezinárodní matky žijící v Helsinkách, které neustále něco organizují či se někde potkávají. Podobnou skupinu matek nám zorganizovala i poradna. A s někým se můžete seznámit třeba i v buse, stačí se nebát otevřít pusu. Musím říct, že za poslední měsíc jsem se seznámila s mnohonásobně větším počtem lidí než za celé předchozí dva roky v Helsinkách.

 

A co teda konkrétně podnikat, ať už se společností, či o samotě?

1. Pohyb – svižná chůze s kočárem či běh, něco, při čem se člověk trochu zapotí. Endorfiny zaručí okamžité zlepšení nálady, i když je člověk sebevíc unavený. Existují i posilovny s hlídáním (celkem drahé, zatím jsem nevyzkoušela) či cvičení, kam si miminko můžete vzít s sebou (vhodné pro stádia, kdy se dítě ještě moc nehýbe). Dokonce i Emil vydržel z podložky na zemi zírat na upocenou mamku, jak se natřásá opodál.

2. Poslech – audioknih či podcastů. Doma se nedokážu souvisle soustředit na knihu, ale na procházce venku to jde. Rozšíříte si obzory nebo jednoduše odvedete myšlenky na chvíli jinam.

3. Příroda – někdy stačí jednoduše poslouchat zvuky přírody a nasávat čerstvý vzduch lesa. Dítě v kočáru nebo v nosítku. Příroda uklidňuje, o tom není pochyb. Snad se nám časem podaří navázat na naše dřívější outdoorové aktivity poněkud víc.

4. Plavání miminek – My chodíme jednou týdně plavat, což se odehrává ve večerních hodinách, aby se mohl zúčastnit i Ville. Tady se může chodit od 3 měsíců. Levné to není, ale na druhou stranu je fajn dělat něco takhle jako celá rodina spolu.

5. Hudebka – Hudební aktivity se tu v Helsinkách konají na každém kroku. Zpívá se tam či „hraje“ na různé hudební nástroje. Zatím nevyzkoušeno, ale co jsem slyšela, i tříměsíční miminka si to užívají. Někde jsou hodiny dokonce zdarma. Slyšela jsem, že existují i hodiny salsy pro matky s miminkem či „výtvarka“, kde se maluje například borůvkami 😀 Zatím nevyzkoušeno, ale koneckonců proč ne, pokud už člověk neví, kudy kam 😀

6. Jen tak posedět a popovídat si. Stačí si domluvit s někým sraz například v knihovně či jiném veřejném prostoru. Vybalit děti z kočárku a nechat je objevovat svět na zemi a probírat u toho, jak jde život.

7. Mamalattelife – návštěvy kaváren či dát si oběd venku. Ne vždy je potřeba doma v potu tváře vařit jídlo. Jasně, něco to stojí, ale jsem přesvědčená, že benefit z toho pramenící za to rozhodně stojí. Základem je najít takové podniky, kam se dá pohodlně zajet s kočárem. Pokud máte štěstí, dítě třeba vydrží zrovna v poklidu spát a pokud ne, vezmete ho na klín a pokračujete v občerstvování. V létě se dá praktikovat piknik v parku, kam si přinesete svoje jídlo a spořádáte ho na dece. To nestojí nic moc navíc, ale změna prostředí dělá divy 😊

8. Baby kino – i matka s miminkem může do kina 😊 Promítání se koná se čas od času v multiplexech, ale i například v knihovnách, během dne, a může být i zdarma. Můžete dovnitř někdy i s kočárkem, jindy do sálu vezmete jen potomka. Některá miminka si tam v klidu leží na zemi, jiná lezou mámě po hlavě. Proto film většinou bývá takový, aby i přes občasné vyrušení člověk neztratil přehled 😀 Zvuk je trochu ztišený a v sále bývá prostor pro přebalení či ohřátí jídla. Někoho neruší, pokud dítě řve nebo při kojení vydává hlasité zvuky 😀

9. Čas sama pro sebe! Extra důležité ale ke vší smůle kolikrát obtížně realizovatelné. Nicméně ne nemožné! Využívám chvíle, kdy Emilek spí doma, výhradně na své vlastní aktivity, čtení, bezcílné bloumání na netu apod. Ideální by bylo se i prospat, ovšem to bych musela umět usnout během dne 😉 Zařekla jsem se, že v těchto chvílích neexistuje úklid, vaření či podobné aktivity. Emil sice spí doma maximálně 30 minut v kuse, takže času není nazbyt, ale i to stačí. A pak jednou za týden jsme se s mužem domluvili, že mám pro sebe celé dvě hodiny. V tu dobu většinou odcházím z domu buď na jídlo, nebo procházku. Toto praktikujeme teprve chvíli, takže uvidím, co dalšího vymyslím. Když Emilek oslavil tříměsíční narozeniny, objednala jsem se na masáž. Salon je hned přes cestu, takže celá procedura nevyžadovala víc jak hodinu mé nepřítomnosti. To zvládne i matka kojící. Je jen na každém, co mu udělá radost. Domluvit jde vždy všechno, stačí se nebát požádat o pomoc. Hodinu jednou za týden či dva určitě každý v harmonogramu najde. Nezapomínejme, že pokud se matka neúnosně vyčerpá, doma nebude fungovat nic.

10. Cestování. Navštívit nová místa, to náš Emilek zbožňuje. U babiček či jinde na návštěvě je obvykle jako andělíček. A také o poznání líp spí 😀 Máme za sebou třítýdenní dovolenou v Česku a spoustu výletů různými dopravními prostředky. Brzy v mezinárodním cestování budeme pokračovat, takže tomu věnuju samostatnou kapitolu 😊

No takže tak si tady krátíme čas na mateřské. Samozřejmě že není potřeba mít na každý den plán, ale většinou tak dny plynou rychleji a tak nějak má člověk ze všeho lepší pocit. Pokud máte další tipy na zábavu s dítětem, sem s nima 😉

 

Ze života matky

Určitě si už říkáte, kam jsem se poděla a proč o mě není nic slyšet. Jak by ne, trávím svůj život totiž stále ještě dosti pohroužená v mateřské bublině, která mě svojí tíhou, neprostupností a izolovaností celkem dost překvapila. Už dlouho jsem se chystala sepsat sem některé své myšlenky na toto téma. Třeba to někomu bude ku útěše a kdyby ne, aspoň pro mne samotnou by to mohlo mít terapeutické účinky 😊

Poslední tři měsíce si připadám jako na horské dráze. Jeden den vstanu a cítím se jako vítěz. Podařilo se mi spát celých pět hodin v kuse a ráno jsem se mohla v klidu nasnídat. Dítě je relativně v pohodě, tak vyrážíme na procházku a zmrzlinu či kávu, hotový mamalattelife. Říkám si, jak je to vlastně super, nemuset chodit do práce a trávit čas víceméně jak chci, v rámci toho, co dítě dovolí. Občas sice musím zrušit program kvůli podezřelému řevu už od rána, nebo pocitu vyšťavenosti, kdy nemám náladu vidět další lidi. Ale tak nějak to celé jde a plácám se téměř po rameni, jak to mateřství zvládám. Já vám všem ještě ukážu, jak jsem schopná navázat na život před porodem. Běhám, chodím po kavárnách, vídám kamarádky, jezdíme na výlety, spíme po hotelích. Sweet happy life.

No a pak přijde druhý den a už od rána se mi zdá, že se na mě všechno valí. Dítě řve, nemám chvíli klidu. Chce furt jíst, tudíž si připadám jako dojnice přivázaná ke gauči. Z procházky se vracíme s řevem a plánovaný nákup potravin se ruší. Ville se vrací z práce až večer, čili zbývá ještě notných pár hodin pobytu mezi čtyřma stěnama, bezcílného bloumání na netu prošpikovaného neustálým odbíháním k dítěti a snahou ho nějakým rozumným způsobem zabavit. Poté, co mu zazpívám několik kvalitních lidových písní, odříkám nějaké ty říkanky a provedu ho po bytě a ukazuju, co kde máme, cítím, že zásobník aktivit pro tříměsíčního kojence se vyčerpal. A stejně tak i moje psychické kapacity. Místo, abych se radovala, že se Emilek už naučil hrát si celých deset minut s hračkami zavěšenými na hrazdičce, se stresuju z toho, že moc často cucá dudlík.

To je totiž tak. Někde, povětšinou na chytrých diskuzních internetových fórech, si přečtu něco o tom, jak například cucání palce způsobí později dítěti předkus, poruchy řeči a jiné psychické újmy. Nad tím pak přemýšlím celý den a v duchu vidím, jak náš Emilek začíná školu s palcem v puse. Nebo si začnu myslet, že nadměrné cumlání dudlíku je určitě pro dítě velmi škodlivé. Před očima se mi začne rýsovat skvělá budoucnost, kdy náš Emil slaví patnácté narozeniny s dudlíkem v puse. I když je takový výjev k vidění asi celkem zřídkakdy, podobné přeexponované scénáře promýšlím na denní bázi. Nebo dostanu dobře míněnou radu, že nemám naše dítě tak moc nosit – zvykne si na to totiž a ještě ve dvaceti ho budu tahat v náručí. Začnu pak promýšlet, jak to zaonačit, abychom se na 37 metrech s mým dítětem až tak moc nevídali a tudíž si na mě až tak moc nezvyklo a nevyžadovalo moji pozornost. Možná ho nechám před den v ložnici řvát a sama se budu zabývat nějakou smysluplnou činností tady v obýváku. Heh heh, vtípek, no ale víte jak to myslím. Jsem zkrátka mistryně ve vymýšlení katastrofických scénářů. Odchýlení od zavedené představy spokojené matky na mateřské obětující celý svůj život nebo alespoň několik let z něj výhradně dítěti, mi kolikrát nedá spát.

Nalijme si ale čistého vína. Období po porodu, zejména prvního dítěte, je pro ženu mega náročné. Pro otce taky, ale ženské to mají o dost těžší.  Měla jsem nějakou představu už v těhotenství, že to nebude samý med kolikrát. Ale realita mě dost překvapila. Porod byl na tom všem ta nejlehčí věc. Pak přijde první noc, kdy skoro nespíte a snažíte se v potu tváře naučit, jak dítě nakojit. Pak si uvědomíte, že takhle to bude následujících x měsíců. Bolí vás bradavky a víte, že na nich budete muset nechat dítě hodovat třeba celý rok v tříhodinových intervalech či častěji! Už nikdy se nevyspíte, nikdy už nic nebude tak jako dřív. 😉 Všechno vás bolí, miminko pláče a vy nevíte co s ním. Bojíte se s ním jít ven, protože co když náhodou bude venku řvát. Nechce se vám vytahovat prso na veřejnosti. Máte pochybnosti třeba o svém zevnějšku zhuntovaném těhotenstvím a porodem. Připadá vám, že jste se ze dne na den ocitli v naprosté sociální izolaci. Příchod každé noci provází úzkost z toho, jak to tentokrát půjde.  Vstáváte několikrát a kojíte, nebo se o to snažíte. Nikdo vám s tím nepomůže, jste na to sami a musíte to nějak zvládnout. Každý den počítáte, kolik dní či měsíců ještě, než miminko krapet povyroste a bude schopné se nějak zabavit samo, jíst něco jiného, než vaše prsa, a celkově dělat i něco jiného než spát, řvát, jíst a kakat. Pochybujete, jestli věci děláte dobře.

Pro mě tahle fáze byla opravdu stresující a náročná. Teď jsem opravdu mega moc ráda, že máme víc jak tři měsíce za sebou. První úsměvy pomůžou hodně. Aspoň nějaký náznak komunikace, jiný než vřeštění 😊 Postupně vidím, jak Emilek objevil ruce, vydrží chvíli sám, zajímají ho věci kolem. Na bříšku se neúnavně snaží o plazení. Je toho spousta, ale občas je sakra těžké to vnímat, když se člověk zapomene v „životě před P (porodem)“ a štve ho, že nějakou dobu se nedostane na žádnou párty, nezvládne vykonávat žádnou časově náročnější činnost a dítě nemůže nechat ani nikomu na hlídání, protože odmítá pít z láhve, čili prso musí být vždy poblíž. Tohle všecko znásobené už dlouho trvajícím pocitem vykořeněnosti života v zahraničí, nepřítomností pomoci v podobě babiček, a pocitem, že o tom nemáte pořádně s kým mluvit.

A to všechno prosím pěkně v situaci, kdy vlastně „nemám důvod si stěžovat“. Emilek je zdravý, dobře prospívá, neměl koliky, spí slušně, a to v noci i přes den. Dá se s ním dělat kde co. Ale i tak je to pro mě dost náročné. Ta změna v životě je tak razantní, že její zpracování prostě vyžaduje čas. Vy všichni, kdo bojujete s kolikami a zvládáte každodenní několikahodinový pláč, máte problémy s krmením, spíte max hodinu v kuse, máte opravdu můj respekt.

A ještě jedna věc. Říct na tohle všechno, že dítě jsem přece chtěla a mám být ráda, že ho mám. Že mnozí děti mít nemůžou, a to je potom teprve trápení. To je zajisté pravda a nechci to znevažovat. Na druhou stranu právě tenhle přístup v matkách vyvolává tlak, že musí všechno zvládat levou zadní a s úsměvem a na nic si nestěžovat. Jsem toho názoru, že matky si mají právo postěžovat, i kdyby se problém zdál kdovíjak malicherný. O negativních pocitech novopečených matek by se podle mě mělo mluvit daleko víc. Zmírnil by se třeba pocit, že všichni ostatní to s dětmi zvládají na pohodu a já sama v tom naprosto plavu, jsem neschopná a nedokážu si mateřství náležitě užívat 😉 Samozřejmě to většinu času není tak dramatické a celkově vzato myslím, že to zvládám víc než dobře. Ale ty dny naprd tu prostě jsou, a celkem často. Ale zkrátka a dobře to patří k věci.

Pomalu se chýlím ke konci své litanie. Zjistila jsem už, že na splín pomáhá nejvíc se svěřit někomu, kdo vás pochopí a řekne, že u něj to bylo taky takové. A že to pak přešlo. Za případné komentáře k článku budu jen a jen ráda.  Tak rodičovství zdar!