První narozeniny

Dneska Emil slaví jeden rok 😊 Respektive hlavní párty se odehrála včera, dnes už jen přijímáme blahopřání ze všech stran. První rok za námi, konec kojeneckého věku a vstup do toho batolecího. Emil sice ještě nechápe, proč nám v obýváku visí nafukovací balonky a proč měl včera ke svačině dort, zato jeho máma je celá v sentimentální náladě. Furt se mi vybavují vzpomínky na to, co se dělo před rokem, na odjezd do porodnice a toho malého špunta, kterého jsme si odtamtud odvezli. Jako by to bylo včera! A přitom už mezitím uplynulo 366 dní (protože přestupný rok :D).

dav

Nemůžu se ubránit zamyšlení, co všechno se za tu dobu událo, čím vším jsme si prošli, co všechno se Emil naučil, jak moc vyrostl. Ať to zní jako sebevětší klišé, narození dítěte je opravdu jeden největších zázraků v lidském životě, ne-li přímo ten největší. Nepřestává mě fascinovat lidské tělo, které je schopno vyprodukovat svoji minikopii. A za pár týdnů se už tváří jako by se vlastně ani nic tak velkého nestalo, i když jinak se v životě rodičů změnilo úplně všechno 😊

Z malého uzlíčku, co na nás neuměl ani zaostřit pohled, se postupem času stal kluk, který už chápe různé věci, něco nám pořád vykládá svým vlastním jazykem, s oporou už chodí, stojí, všude leze, všechno ho zajímá. Má 12 zubů, začínají mu růst konečně vlasy a vypadá napůl jako já, napůl jako Ville. V určitých směrech je to s ním neuvěřitelně jednoduché. Od dvou měsíců usíná večer sám v postýlce, od půl roku spí celou noc, výborně jí, nemá problém se zabavit s kýmkoli (tety na hlídání, babičky, dědové a další). Zatím neměl stavy, že by vyžadoval jenom maminku. S tatínkem jsou jedna ruka. Teď je největší sranda, jak nás napodobuje. Třeba si jakože umývá ruce, což u nás vidí v době korony xkrát denně. Mává a tleská, na vše ukazuje a všecko komentuje. Od mala zvládá levou zadní cestování, má rád, když se kolem něco děje.  Je to naše zlatíčko.

dav

dav

Tohle všechno je hrozně fajn, na druhou stranu však pro nás byl uplynulý rok neskutečně náročný. I když jsem se snažila dopředu připravit na to, že život se porodem změní, nedokázala jsem si představit, že to bude změna až tak velká. V prvních týdnech po porodu není jako dřív vůbec nic a i po roce je zbytečné čekat, že některé věci se vrátí do starých kolejí.  Najednou je tu další člověk, který se bez vás neobejde a vy taky musíte být neustále s ním. Tohle mě stálo dost psychických sil. Byla jsem to já, kdo v noci vstával, kojil, byl pak vzhůru kolikrát i hodiny, moc toho nenaspal. Ten kdo pak musel zvládnout den, zatímco byl Ville v práci. Ville sice přes léto měl spousta volna a vydatně se na všem podílel, za což si ho strašně moc vážím. Je nejlepší taťka, navíc narozdíl ode mě kliďas, co zvládá řvoucí dítě s přehledem a grácií. Od začátku byl úplně u všeho, ale to kojení a noční bdění jsem vzala na sebe. A každou noc s odchodem na kutě jsem se už dopředu bála, jak to dnes zase bude probíhat, jak se vyspím a jak zvládnu následující den. A obecně, furt stres jak co zvládnu. Všecko je tak nové, nevíte o ničem nic. Vše si člověk musí nějak prožít, prošlapat cestičku a zvykat si.

Po letních a otcovských dovolených Ville začal zase naplno makat a všechno tak nějak zůstalo na mě. Záviděla jsem všem ženským, co mají chlapa doma z práce ve čtyři odpoledne. Nebo babičky na blízku. Někdy jsem si připadala hrozně sama. Tisíckrát denně o všem rozhodovat, co si obleče ven, co mu dám najíst, kdy ho dát spát, jak do toho zakomponovat ještě aspon trochu nějakého svého života. Někdy jsem prostě jen chtěla, aby to někdo rozhodl za mě. Stále mívám dny, kdy na mě všechno padá a chce se mi ze všeho jen brečet. Bylo jich už o dost míň než v prvním půlroce po porodu, ale s příchodem koronakarantény se tyhle krize zase vrátily, protože jsem musela omezit sociální kontakty a aktivity, které mi pomáhaly zvládat bytí doma s miminem v nějaké rovnováze. Ale člověk si zvykne na vše a přizpůsobí se. A dítě taky vyroste! Navíc máme jaro, začíná být hezky, slunce svítí a před námi je léto, kdy budem oba doma a můžeme si čas s Emilkem lépe rozdělit.

Nejtěžší na tom všem pro mě asi bylo se smířit s tím, že času sama pro sebe mám tak málo. Teď už je to mnohem lepší a když jsem v sedmi měsícíh skončila s kojením, konečně se mi trochu ulevilo, když jsem mohla jít sama ven bez obav, jestli moje dítě mezitím nebude trpět hladem. A kojení jako takové – za mě jedna z nejhorších věcí. Bolest, počáteční obtíže s tím, že nevíte co a jak. Pak už to sice šlo jako po másle a Emil rostl jako z vody, ale já jsem pořád odpočítávala měsíce, jak dlouho to ještě dám. Je to těžké vysvětlit, prostě jsem nesnesla pocit, že je to jen na mě. Navíc hormony s kojením spojené ovlivnují spoustu věcí. Teprve po skončení kojení jsem se začala cítit zpátky ve svém vlastním těle. Zkrátka a dobře, pokud kdy bude nějaké příště, rozhodně zvážím, jak dlouho a pokud vůbec kojit. Každý má o tom právo rozhodnout sám a pokud to někomu nevyhovuje  a způsobuje mu to úzkost nebo jiné psychické problémy, nemusí se do toho nutit. Naštěstí žijeme v zemi, kde se varianta “nekojím, protože nechci” normálně akceptuje.

No to už tady zase směřuju k děsivé litanii plné negativismu 😀 Prostě jsem tímhle vším chtěla říct, že novopečené matky to nemají jednoduché a zasluhují si velký respekt a taky hodně pomoci. Na druhou stranu mám dojem, že je pořád (obzvlášť pro nás perfekcionisty) těžké o tu pomoc žádat. Furt bojuju s takovým tím “to ještě prostě nějak zvládnu” dokud se ze všeho už fakt nehroutím. Naštěstí jsem uznala, že musím mít aspon nějaké chvíle sama pro sebe, jinak se z toho zblázním, a zařídila si jednou týdně hlídání. A při pobytech u jedné či druhé babičky se fakt snažíme vytřískat z toho nějaký ten čas pro sebe.

Abych to shrnula, období toho nejmenšího miminka jsem si moc neužila. K Emilkovi a sobě samé v roli rodiče jsem si vztah musela budovat dlouhé měsíce, ale teď mám opravdu pocit, že to rozhodně všechno stálo za to. A život taky není furt jenom o tom užívání, že jo 😉

V naší době jsme pořád zahlceni návody na to, jak být lepší. Já jsem došla k názoru, že se potřebuju naučit, jak dělat věci hůř.  Jak se nesnažit být furt dokonalá. Jak se s některými věcmi smířit a nechat jim volný průběh. Akceptovat, že nemusí být vždy všechno jako podle příruček z poradny či knih o výchově, že je v pohodě dát dítěti kupované jídlo, nechat ho chvíli řvát, když zrovna prostě jsem na záchodě či potřebuju něco dodělat. Že je oukej svěřit dítě někomu jinému, abych si sama odpočinula. A mít doma bordel! (s tím se smířit pořád neumím :D) Myslím, že chvíle klidu, kdy dítě spí, se opravdu vyplatí zasvětit něčemu, u čeho si matka dáchne a nabere další dech. Seriály, lenošení, sport, kafíčko s přáteli. Chci se naučit být ještě víc “sobecká” a dát svoje potřeby a duševní klid na první místo, abych z dlouhodobého hlediska nápor na nervy lépe zvládala.

Tak milý Emilku. Jsi to nejlepší, co nás potkalo a jestli si tohle někdy budeš číst, věř, že tě máme rádi nejvíc na světě. Někdy to ale být rodičem není vůbec jednoduché, proto měj pro nás pochopení, až se ti jednou nebude líbit, jak jsme dělali to či ono. Vždycky pro tebe budeme chtít jen to nejlepší, ale jsme jenom chybující lidé a občas se i mistr tesař utne. Tak hodně štěstí a zdraví a hodně krásných zážitků do dalších let :*

dav

dav

dav

Trajektem do Tallinnu

Víte, co dělají Finové, když si chtějí o víkendu trochu odfrknout?  No přece vyrazí trajektem do Tallinnu 😎 Za dvě a půl hodinky jste na místě, to se stihnete po cestě pořádně poveselit na palubě, nakoupíte nějaké ty estonské sýry, kančí klobásy a pořádnou dávku alkoholu a můžete odpoledním spojem zase zpátky. Nebo se pořádně rozšoupnete, zabookujete hotel na pevnině, či vyrazíte večer a noc strávíte na lodi. Shodou okolností se mi v poslední době podařilo navštívit Tallinn hned dvakrát, takže se můžu podělat o čerstvé zážitky.

Minulý víkend jsme do Tallinnu vyrazili očekovat oslavy stoletého výročí estonské nezávislosti. Po loňském humbuku Suomi100 byli teď na řadě Estonci a tento rok se asi máme na co těšit i v jiných evropských zemích 😉 Estonským oslavám ale věnuju samostatný příspěvek později.

dav

dav

Naše loď Finlandia společnosti Eckerö Line od břehu odrazila v sobotu v devět ráno. Do jednoho takového trajektu se lehce vejde dva tisíce cestujících a přes šest set aut. I když cesta trvá jen něco přes dvě hodiny (záleží na konkrétním spoji a velikosti lodi, některé jedou tři hodiny, některé hodinu a půl), nenecháte samozřejmě cestující jen tak sedět a pozorovat vlny na Baltském moři. Takže současně se zvednutím kotvy začíná na palubě pré. Káva teče proudem, lahve perlivého vína bouchají, plechovky s pivem se vyprazdňují rychlým tempem, krevetové chlebíčky mizí v lačných ústech. Netrvá dlouho a z několika pódií se začíná linout živá hudba. S rostoucí hladinou alkoholu v krvi někteří jedinci vyrážejí na taneční parket, další zazpívat si karaoke, jiní se vydávají rozmnožit své jmění na hracích automatech. Ve Finsku mimochodem najdete automaty na každém kroku, jsou například téměř ve všech supermarketech… Maty v sámošce, to by jim tu šlo, ale protlačit do obchodů krapet silnější pivo, to už vyžaduje téměř nadlidské úsilí, aneb vítejte ve Finsku :D.

dav

dav

Osazenstvu sobotní dopolední plavby dominovala hlavně postarší generace. Nedokážu říct, jaká část z našich spolucestujících zůstala na noc v Tallinnu, ale tipuju, že málo jich nebylo. Lodní společnosti nabízí k palubním lístkům i výhodné hotelové balíčky, takže už si rovnou dopřejeme, když se zvedneme z gauče, no ne? Estonsko je pro Finy lákavé nejen díky levnějšímu jídlu a alkoholu, ale i například i wellness procedurám. A jo, Finky si do Estonska jezdí nechat udělat nové prsa 😉.  Co se týče ceny přepravy, jedna cesta trajektem stojí kolem pětadvaceti eur na osobu (bez auta), ale v akci můžete jízdenky pořídit i mnohem levněji. Údaje za rok 2017 uvádějí, že denně se mezi Helsinkami a Tallinnem lodí přepraví téměř 25 tisíc cestujících a 5 tisíc aut.  To dělá ročně přes 9 milionů lidí. Čile kvetou i obchody, zejména s alkoholem: z Estonska do Finska ho cestující denně přepraví 170 000 litrů, a to hlavně vína a tvrdého.

dav

dav

dav

Druhou kapitolou je pak ona noční plavba. Říkáte si jaká noční plavba, když za tři hoďky jste v cíli? Snadná pomoc: loď vyrazí z Helsinek v sedm večer, v deset je v Tallinnu, ale svoje brány otevře až ráno, kdy mají cestující možnost navštívit pevninu, než se trajekt vydá zase zpátky. Měla jsem to štěstí, že na trajektu se v prosinci konal náš firemní vánoční večírek, navíc příhodně v noci z pátku na sobotu, což je vynikající příležitost poznat i druhou, už zdaleka ne tolik zdrženlivou a stydlivou tvář jindy seriózních Finů.

Vidím to před sebou, jako by to bylo včera. Úderem sedmé večerní loď vyráží z přístavu a zároveň se otevírají brány duty free shopu. Kvanta žíznivců bere regály s pitivem útokem, u kas se tvoří dlouhé fronty. Strategie je jasná – kdo nechce utratit za nápoje v lodních barech, nakoupí několik kartonů piv či jiného tekutého občerstvení a kajutní párty může začít. V osm večer je před výtahem nablito. Osazenstvo lodi je o poznání mladší než při sobotní plavbě. Někteří týpci vypadají, že jim osmnáct ještě rozhodně nebylo. Jejich krok je dosti vratký a nemyslím si, že na tom má podíl mírné kýváním lodi na otevřeném moři.

Kdo si chce pořádně nacpat břicho, nenechá si ujít tradiční lodní raut. Švédské stoly od zdi ke zdi, sněz a vypij co můžeš. Už půl hodiny před otevřením restaurace je před vchodem hustá tlačenice, je totiž potřeba zajistit si výhodné startovací pozice, aby vám náhodou někdo nevyžral kaviár a nasoleného lososa, než se k nim dostanete. Jídlo fakt stálo za to, spousta všelijakých ryb, mas, klobás, salátů a dezertů, uff.  Následuje párty až do rána, případně návštěva lodní sauny, kadeřnictví nebo kina. Ráno jdou odváženější jedinci rozchodit kocovinu do Tallinnu, jiní si naordinují jinou medicínu – pár piveček nebo siderů to spraví a po přistání v přístavu můžete rovnou pokračovat někam na další mejdlo.

dav

Takový trajekt je zkrátka svět sám pro sebe a určitě plavbu doporučuji všem zájemcům o sondu do života Seveřanů. Je na tom něco fascinujícího, hlavně pro nás Čechy bez přístupu k moři 🙂   A příště si řekneme něco víc o tom Estonsku, takže zůstaňte připojeni 😊

Leden za námi

Opět se po delší době hlásím ze svého helsinského studia, takže dobrý den všem čtenářům a čtenářkám. Tak máme leden za sebou. Sama se divím, jak to mohlo tak rychle utéct. Než jsem se nadála, mužíček se mi navrátil z cest a únor už můžeme trávit společně.

Zjistila jsem, že takový měsíc odloučení není až tak špatná věc. Utřídíte si myšlenky, jste pánem svého času, v bytě máte přesně ten stupeň pořádku, který si tam sami vytvoříte, bez zásahu okolních vlivů 😉  A taky se na sebe můžete pořádně těšit. Zas na druhou stranu musíte strávit fakt, že sedíte v práci, zatímco protějšek zažívá time of his life a lebedí si na ledovci Khumbu, odkud je to na Everest už jen co bys kamenem dohodil. A sotva se vrátí, už mluví o tom, že se tam MUSÍ(ME) podívat znovu, heh.

Takže co mi tenhle leden přinesl a proč si myslím, že to byl rozhodně parádní start nového roku.

  • Objevila jsem spoustu nových míst v Helsinkách a musela několikrát uznat, že různé zajímavosti má člověk na dosah ruky, stačí jen mít smysly na pozoru a trochu vyskočit z každodenního kolotoče budíček – práce – návrat domů – klohnění večeře – spánek. Věřte mi, jde to vždy zařídit 😉
  • V seznamu objevů dominuje několik nových restaurací , většinou asijského či jinak vegetariánského typu. Většinou jsou z toho levnějšího konce, za zajímavé jídlo není potřeba utrácet mailant, když víte, kam jít. Na mém měsíčním rozpočtu jezení venku bylo poznat jen mírně, v obchodě jsem zas nakupovala spíš základní věci, do práce si nosila svačiny a večer se kolikrát spokojila s namazaným chlebem ( Finové totiž většinou večeří teplé jídlo, kolikrát je to nejvydatnější chod dne :).
  • Top lednovým objevem se stává plovárna Allas Sea Pool, o které jsem psala tady https://podseverkou.com/2018/01/16/druhy-lednovy-tyden/
  • Stihla jsem se vidět a pokecat s hodně známými a seznámit se s novými lidmi.
  • Dařilo se mi NESTRESOVAT. Dobře já, od zbytečného přemýšlení a řešení prkotin se mi podařilo dát si pauzičku.
  • Uvítala jsem dvě velmi milé návštěvy. Tímto děkuji Radce a Adél za příjemnou společnost a kvalitní babské tlachání, kterého není nikdy dost 😀 Jste vítány kdykoli znovu a všichni ostatní také.
  • Byla jsem si zatrsat na diskotéce, a to hned dvakrát! Ještě to staré železo není tak aktuální 😀

Takže leden byl spíš o nacházení cesty k sobě i k okolí, ale teď už se zase můžu víc soustředit na to Finsko jako takové 🙂

dav

dav

dav

dav

dav

dav

dav

dav

dav

IMG-20180121-WA0033

 

IMG-20180126-WA0015

Velikonoční čas

Minulý víkend se nesl nejen ve znamení Velikonoc, ale také první zahraniční návštěvy v našem příbytku, kterou jsem přivítala na Velký pátek kolem půlnoci. Nejednalo se o nikoho jiného než o drahou přítelkyni a kolegyni od finského fochu Katku. Té patří metál jako první osobě, která se sem za námi odvážila 🙂 Doufám, že další zájemci budou následovat co nejdřív, takže kdo se hlásí?

Ville se radši na víkend vydal navštívit maminku a tatínka na rodnou hroudu, aby nám tak umožnil naplno se věnovat našim babským klevetám a slečinkovským aktivitám, za což mu patří díky 😉

Velký pátek před příjezdem návštěvy jsem strávila v poklidu a usebrání a večer se vydala podívat se do centra na dramatické ztvárnění Ježíšovy poslední cesty v podání herců a dobrovolníků v průvodu procházejícím městem. Pomyslnou Golgotou se staly schody u katedrály na Senátním náměstí, kam Ježíš s křížem na zádech vystoupal za přihlížení 20 tisíc diváků kolem půl jedenácté večer. Toto představení se v Helsinkách konalo po dvaadvacáté, a letos se stalo o to zajímavějším, že všechny postavy včetně Ježíše ztvárnily ženy. Zpracování bylo také výrazně moderní, v některých pasážích v doprovodu elektronické hudby, jindy přesahující rámec biblického příběhu do dnešní doby plné konfliktů. Za mě palec nahoru.

IMAG3141

Z města jsem se rovnou vydala vyzvednout návštěvu k autobusu. Shledání po dlouhé době jsme musely decentně okořenit vzorkem slivovice, která prošla kontrolou v příručním zavazadle v těchto miniaturních flaštičkách hodících se pro podobné účely první nebo poslední záchrany:

IMAG3167

(Ostatně co se slivovice týče, na suchu tu v poslední době nejsme, jelikož se moji přátelé dobře starají o to, abychom si měli čím mazat aparát 😉 Tímto patří velké díky za půllitr v poštovním balíku Adél D. a Martina U.)

No takže zpět k velikonočnímu programu – v sobotu následovala pochopitelně sauna, tentokrát v prostorách bývalé léčebny pro duševně choré, kde se chodívali v minulosti saunovat pacienti. V téhle sauně většinou člověk natrefí na mezinárodní společnost, a ani tentokrát tomu nebylo jinak. V sauně se sešli dva Finové, jeden Ind a dvě Češky. Nutno podotknout, že do ledového moře opodál se šli svlažit právě jen ti přespolní – finské pány nějak ozýbalo či co 😀 Komparz při lezení do vody nám zase dělal dav turistů málem si ťukající na čelo, že lezeme do takové ledárny. Pro ty, co neměli s sebou plavky (chlapec z Indie), musela jejich přítomnost být obzvlášť žádoucí.

17974769_1659859967365035_828739875_n

Večer následoval průzkum zábavních podniků, alias v merku jsme měly jít si zatančit. Protože jsme si obě naposledy navštívily taneční parket někdy v dávné minulosti, s přípravami jsme si daly záležet:

IMAG3143

17966025_1659859160698449_1415680437_n

Tentokrát volba padla na restauraci a bar Kaarna přímo v centru, kde měla být akce na perlivé víno..No jako bylo za cenu dvaceti eur za láhev, což je samozřejmě přímo „nekupto“-cena.. no ale holt levnější asi neseženete. Posléze jsme vyrazily do čtvrti Kallio známé svým pestrým kulturním životem a složením obyvatel. Prvotní záměr navštívit klub Kaiku ztroskotal na frontě před vstupem do podniku dlouhé několik desítek metrů. V té kose tam čekat, než se vevnitř někdo uráčí odejít, a vpustí vás tam, zavání tak nějak angínou (v našem věku už přeci jen některé věci bereme jinak, než když nám bylo dvacet :D). Za vděk jsme tudíž vzaly barem Siltanem, nacházejícím se příhodně hned vedle. Navíc se v něm neplatilo vstupné ani otravný poplatek za šatnu (který je zvykem vybírat téměř ve všech podnicích a pohybuje se obvykle kolem 3 eur). Na parketě už po půlnoci bylo celkem živo a tak jsme se s chutí vmísily do osazenstva a domů se dostaly někdy nad ránem. Opět velmi pozitivní hodnocení, doporučuji všem, kdo se chtějí jít rozšoupnout za rozumný peníz.

V neděli následoval výlet do Turku, města vzdáleného od Helsinek asi 150 km směrem na západ, které v minulosti bývalo finským hlavním městem. Tam nám dělal společnost Katčin britský kamarád žijící dnes na Ålandských ostrovech – autonomní, švédsky mluvící provincii Finska směrem na jihozápad od finského pobřeží. Z celého výletu se mi do paměti nejvíc vryla ukrutná sibérie, která tam panovala – dokonce i v péřových bundách nám byla kosa. Proto jsme si čas krátili zejména popíjením kávy či čaje a pojídáním zákusků. Na návštěvu turkuské katedrály, nejstarší stavby svého druhu ve Finsku s historií sahající do třináctého století, jsme si však čas našly.

IMAG3144.jpg

IMAG3153

Vzhledem ke stupni únavy jsme se už v neděli večer uchýlily do postele kolem jedenácté. Návštěva ráno posnídala a vydala se zpátky do Prahy, výlet byl vskutku megarychlý. Brzy, doufám, na shledanou!

Na velikonoční pondělí se tento rok žádné valašské zvyky ani obyčeje nepraktikovaly, místo toho ke slovu přišel odpočinek. Finové Velikonoce tráví Velikonoce pokojně, návštěvou kostela, a pak ve společnosti jehněčí pečínky a sklenky červeného. O velikonoční pochoutce mämmi už jsem psala zde https://podseverkoublog.wordpress.com/2017/03/07/fasanky-po-finsku/. Koledníci chodí také, ale už na Květnou neděli, čili poslední neděli před Velikonocemi, kdy se připomíná příjezd Ježíse do Jeruzaléma. Koledování (narozdíl od českých praktik) zde patří výhradně dětem, které s větvičkou kočiček ozdobenou stužkami obcházejí domy v sousedství. Za odměnu dostávají čokoládová vajíčka. Někdy bývají převlečeny za tzv. velikonoční čarodějnice. Koledující čarodějnice je tak spojením dvou zvyků – odhánění zlého, které mělo nejpříhodnější podmínky pro škodění právě v období mezi Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním, a koledováním přinášejícím do domu zdraví a plodnost, tak jak to známe i z Česka. Na žádné hardcore aktivity typu polévání vodou nebo šleháním karabáčem tu však nenarazíte. To možná třeba napřesrok v Brumově 🙂

Jak na Nový rok, tak po celý rok

A že ten rok 2017 začal v pompézním stylu! Pro svůj příjezd jsem si vybrala skvělé načasování. Přílet na letiště ve Vantaa v pátek 30.12.2016 ještě skýtal dostatek času na vyrovnání se s časovým posunem, otevření uvítací lahvinky šumivého vína a povečeření pizzy z restaurace hned naproti bytu. Tak jsme načerpali potřebné síly na silvestrovskou veselici odehrávající se následující den na náměstí Kansalaistori přímo před finským parlamentem.

Už odpoledne při cestě tramvají kolem se na něm tyčilo mohutné pódium jako předzvěst bujarých oslav přivítání roku 2017, kdy Finsko oslaví stoleté výročí své nezávislosti. V 9 hodin večer začal koncert, během kterého vystoupilo množství představitelů současné finské hudby různých stylů, každý většinou odehrál jednu skladbu. Nechyběl ani můj oblíbenec Samuli Edelmann, kterého jsem tak měla možnost spatřit na vzdálenost pouhých asi 200 metrů a přes hlavy tisíců návštěvníků. Ovšem i to se počítá 🙂

Koncert se naživo vysílal v televizi a na internetu, kde jsme ho nejprve sledovali z tepla a pohodlí u přátel na domácím posezení (pro doplnění silvestrovské pohoštění obsahovalo párečky, hranolky z trouby, bramborový salát, další salát z čerstvých listů, ořechů a kozího sýra, vše zalito alkoholem nejrůznějších druhů, nechyběla ani slivovice. I když, ta od Jelínka se zas moc nepočítá 😉

fsaf a
Silvestr tentokrát bez jednohubek

Před půlnocí jsme se vydali nasát atmosféru venku. Před pódiem bylo v tu chvíli už dost husto a na nás zbyla místa hodně vzadu, ale i tak bylo ozvučení fajn a díky velké obrazovce jsme dokázali i rozpoznat, co se na pódiu děje. O půlnoci párty došla svého vrcholu, kdy spustil svoji nejznámější skladbu DJ Darude, což stotisícový dav uvedlo do euforie a radostného odpočítání zbývajících vteřin do příchodu nového roku, vše doplněno monstrózní světelnou show a ohňostrojem. Dle informací ve zprávách byl počet návštěvníků opravdu sto tisíc. Inu, pokud toto byl začátek stoletého jubilea, jsem velmi zvědavá, co se přichystá na letošní den nezávislosti 6. prosince 😀

IMAG2837
Stage pred vypuknutím akce
IMAG2840
A krátce pred pulnocí

 

P.S. Firma mého drahého pro tuto příležitost vyrobila speciální šumivý nápoj z borůvek a bílého rybízu. Jmenuje se Valkia a jde na dračku, v obchodě bylo skoro vyprodáno.

 IMAG2844