Letní shrnutí

Je to už víc než čtyři měsíce od posledního zápisu, tak je čas na menší zpravodajství 😊 Naposledy jsme slavili první narozeniny a vyhlíželi léto, dnes už nás stíhá podzim, dítě nám venku utíká do útyhodných vzdáleností a brzo ho budu muset taky objednat k holiči. A taky si rychlým tempem rozšiřuje slovní zásobu. Zatím převažuje jazyk český a do repertoáru patří kromě názvů členů domácnosti (dokonce i na mámu se už dostalo), jídla, zvuků celé zvířecí farmy i takové perly jako babo (bagr) či ampa (lampa). Jsem sama překvapená, že už v tomto věku se Emil tak má k mluvení. Rozumí věci v obou jazycích a ve finštině taky něco breptne. Jazykové poměry se však určitě změní za pár měsíců, až nastoupí do školky. K tomu se pak tady vrátím 😊

Jinak hlavní náplň léta se nesla v českému duchu. Navzdory koroně jsme všichni tři strávili celkem šest týdnů v Česku, z toho drtivou většinu v Brumově na Valašsku. A tentokrát to byla opravdu Dovolená s velkým D. Konečně jsem měla pocit pořádného odpočinku, za což vděčíme hlavně dvěma faktorům. Zaprvé byl pobyt konečně dostatečně dlouhý, tudíž se nescvrkl na kalendář nacpaný k prasknutí setkáními s celou rodinu a přáteli, a byl čas taky prostě jen tak být, chodit na zmrzlinu a jezdit na kole. A za druhé jsme měli k dispozici pořád nějaké hlídače.  Babička a děda se opravdu činili, po práci si každý den vzali Emilka do parády a my měli leháro. Stejně tak teta Pája se se synovcem pořádně vyřádila. Tímto všem moc děkujeme, opravdu si toho moc ceníme. Protože ať si říká kdo chce co chce, rodiče mají svaté právo se občas věnovat jen sami sobě, bez nutnosti neustále hlídat, kde si potomek vybíjí svoji nikdy nekončící energii.

IMG-20200722-WA0000

dav

dav

Do pobytu se toho vešla spousta, pár dní v Praze i v Brně (včetně seznámení s novou pidineteří Josefínkou, která se narodila na konci července), menší výlety na kole či autem do blízkého okolí Brumova, setkání se spoustou milých lidí, a take nespočet návštěv hospůdek, kaváren a zmrzlináren. Největší žůžo bylo, že v těchto zařízeních na mé rodné hroudě dávno vědí, že se vyplatí disponovat dětským hřištěm nebo aspoň pískovištěm 😉 Zdá se to jako blbost, ale fakt jsme byli nadšení, když jsme mohli Emilka vypustit hrabat se v písku a v relativním klidu si vypít pivo/kávu. To tu ve Finsku vůbec neexistuje, přece nebudete dítě brát na místa, kde se pije pivo no ne??? 😀 To trochu zveličuju, ale něco na tom bude. Do hospod jako takových, kde se chodí na pivo, se děti ve Finsku neberou. Na druhou stranu jsem ale nabyla dojmu, že do restaurací a kaváren je tady zcela normální přijít s dítětem a v životě by se na vás nikdo nedovolil podívat divně, narozdíl například od Prahy, kde se na nás hned druhý den po příletu dívali jako na zjevení, když jsme se v době obědového shodnu do poniku opovážili přijít s kočárkem. Ale to by bylo obecně na samostatný článek, tak to třeba někdy později.

dav

dav

Taky bych v souvislosti s cestováním pochopitelně neměla vynechat info ohledně korony a cestování z a do Finska, ale to je taky na dlouhé povídání. Určitě se k tomu ještě vrátím, ale teď aspoň můžu říct, že už desátý den trávíme v karanténě po příletu ze zahraničí a ještě čtyři dny v izolaci budem. Chodíme pouze ven do přírody a k nikomu se nepřibližujeme. Finové si z toho nedělají prdel no. Ale s tím jsme už do Česka jeli, že po návratu dva týdny budeme muset vydržet doma. Ale rozhodně to za to stálo a neměnila bych ani za nic. Nevidět rodinu celé léto a kdoví kdy příště, to by pro mě bylo nepředstavitelné. Na druhou stranu nechceme nikoho ohrozit, tak karanténu bereme vážně.

A jak jsme si vlastně mohli dovolit tak dlouho “dovolenkovat”? Tak tady teď vypustím další bomby. Od začátku května jsme prakticky oba dva s Villem doma. Nejprve čerpal své dovolené v práci on a já dojížděla rodičák. Pak jsme se na začátku června vyměnili, Ville nastoupil na rodičák a já si čerpala víc jak měsíc dovolené. Teď jsem chvíli nezaměstnaná, ale od 21. září nastupuju do školy 😊 A Ville do konce roku setrvá doma s Emilkem a do práce se vrátí v lednu, kdy dítě nastoupí do školky. Takže tak ve zkratce. Díky tomuto uspořádání byl čas nejen na šest týdnů v Česku, ale i na následnou karanténu. A i velkou část května a června jsme strávili zase u Villeho rodičů. Pro mě osobně tohle všechno znamenalo opravdové vydechnutí. Péči o dítě si dělíme napůl a střídáme se tak, aby ten druhý měl čas si zajít sám zaběhat/na kolo/na procházku. Konečně se cítím víc odpočatá. Každý druhý den si můžu pospat, když s Emilkem vstane Ville a obstará pro něj snídani atd. Začla jsem taky mnohem lépe spát. Konečně známka větší vnitřní pohody. Tak snad mi to vydrží i po návratu do školních lavic. A co že to jdu studovat? Tak to je další perla, aby toho všeho nebylo málo. Po letech strávených prací v kanclu jsem se rozhodla následovat svoji intuici a jít se učit na pekařku – cukrářku. Nedělám si srandu 😀 Došla jsem k názoru, že za život má člověk zkusit různé věci, takže vyzkoušíme a uvidíme. Třeba z toho bude práce, co mě konečně bude i trochu bavit, a nebo taky ne a uznám, že v kanclu to byla vetší pohodička. Uvidíme! Hlavní je se toho nebát 😉 Tak brzy zase ahoj!

dav

dav

IMG-20200808-WA0001

První narozeniny

Dneska Emil slaví jeden rok 😊 Respektive hlavní párty se odehrála včera, dnes už jen přijímáme blahopřání ze všech stran. První rok za námi, konec kojeneckého věku a vstup do toho batolecího. Emil sice ještě nechápe, proč nám v obýváku visí nafukovací balonky a proč měl včera ke svačině dort, zato jeho máma je celá v sentimentální náladě. Furt se mi vybavují vzpomínky na to, co se dělo před rokem, na odjezd do porodnice a toho malého špunta, kterého jsme si odtamtud odvezli. Jako by to bylo včera! A přitom už mezitím uplynulo 366 dní (protože přestupný rok :D).

dav

Nemůžu se ubránit zamyšlení, co všechno se za tu dobu událo, čím vším jsme si prošli, co všechno se Emil naučil, jak moc vyrostl. Ať to zní jako sebevětší klišé, narození dítěte je opravdu jeden největších zázraků v lidském životě, ne-li přímo ten největší. Nepřestává mě fascinovat lidské tělo, které je schopno vyprodukovat svoji minikopii. A za pár týdnů se už tváří jako by se vlastně ani nic tak velkého nestalo, i když jinak se v životě rodičů změnilo úplně všechno 😊

Z malého uzlíčku, co na nás neuměl ani zaostřit pohled, se postupem času stal kluk, který už chápe různé věci, něco nám pořád vykládá svým vlastním jazykem, s oporou už chodí, stojí, všude leze, všechno ho zajímá. Má 12 zubů, začínají mu růst konečně vlasy a vypadá napůl jako já, napůl jako Ville. V určitých směrech je to s ním neuvěřitelně jednoduché. Od dvou měsíců usíná večer sám v postýlce, od půl roku spí celou noc, výborně jí, nemá problém se zabavit s kýmkoli (tety na hlídání, babičky, dědové a další). Zatím neměl stavy, že by vyžadoval jenom maminku. S tatínkem jsou jedna ruka. Teď je největší sranda, jak nás napodobuje. Třeba si jakože umývá ruce, což u nás vidí v době korony xkrát denně. Mává a tleská, na vše ukazuje a všecko komentuje. Od mala zvládá levou zadní cestování, má rád, když se kolem něco děje.  Je to naše zlatíčko.

dav

dav

Tohle všechno je hrozně fajn, na druhou stranu však pro nás byl uplynulý rok neskutečně náročný. I když jsem se snažila dopředu připravit na to, že život se porodem změní, nedokázala jsem si představit, že to bude změna až tak velká. V prvních týdnech po porodu není jako dřív vůbec nic a i po roce je zbytečné čekat, že některé věci se vrátí do starých kolejí.  Najednou je tu další člověk, který se bez vás neobejde a vy taky musíte být neustále s ním. Tohle mě stálo dost psychických sil. Byla jsem to já, kdo v noci vstával, kojil, byl pak vzhůru kolikrát i hodiny, moc toho nenaspal. Ten kdo pak musel zvládnout den, zatímco byl Ville v práci. Ville sice přes léto měl spousta volna a vydatně se na všem podílel, za což si ho strašně moc vážím. Je nejlepší taťka, navíc narozdíl ode mě kliďas, co zvládá řvoucí dítě s přehledem a grácií. Od začátku byl úplně u všeho, ale to kojení a noční bdění jsem vzala na sebe. A každou noc s odchodem na kutě jsem se už dopředu bála, jak to dnes zase bude probíhat, jak se vyspím a jak zvládnu následující den. A obecně, furt stres jak co zvládnu. Všecko je tak nové, nevíte o ničem nic. Vše si člověk musí nějak prožít, prošlapat cestičku a zvykat si.

Po letních a otcovských dovolených Ville začal zase naplno makat a všechno tak nějak zůstalo na mě. Záviděla jsem všem ženským, co mají chlapa doma z práce ve čtyři odpoledne. Nebo babičky na blízku. Někdy jsem si připadala hrozně sama. Tisíckrát denně o všem rozhodovat, co si obleče ven, co mu dám najíst, kdy ho dát spát, jak do toho zakomponovat ještě aspon trochu nějakého svého života. Někdy jsem prostě jen chtěla, aby to někdo rozhodl za mě. Stále mívám dny, kdy na mě všechno padá a chce se mi ze všeho jen brečet. Bylo jich už o dost míň než v prvním půlroce po porodu, ale s příchodem koronakarantény se tyhle krize zase vrátily, protože jsem musela omezit sociální kontakty a aktivity, které mi pomáhaly zvládat bytí doma s miminem v nějaké rovnováze. Ale člověk si zvykne na vše a přizpůsobí se. A dítě taky vyroste! Navíc máme jaro, začíná být hezky, slunce svítí a před námi je léto, kdy budem oba doma a můžeme si čas s Emilkem lépe rozdělit.

Nejtěžší na tom všem pro mě asi bylo se smířit s tím, že času sama pro sebe mám tak málo. Teď už je to mnohem lepší a když jsem v sedmi měsícíh skončila s kojením, konečně se mi trochu ulevilo, když jsem mohla jít sama ven bez obav, jestli moje dítě mezitím nebude trpět hladem. A kojení jako takové – za mě jedna z nejhorších věcí. Bolest, počáteční obtíže s tím, že nevíte co a jak. Pak už to sice šlo jako po másle a Emil rostl jako z vody, ale já jsem pořád odpočítávala měsíce, jak dlouho to ještě dám. Je to těžké vysvětlit, prostě jsem nesnesla pocit, že je to jen na mě. Navíc hormony s kojením spojené ovlivnují spoustu věcí. Teprve po skončení kojení jsem se začala cítit zpátky ve svém vlastním těle. Zkrátka a dobře, pokud kdy bude nějaké příště, rozhodně zvážím, jak dlouho a pokud vůbec kojit. Každý má o tom právo rozhodnout sám a pokud to někomu nevyhovuje  a způsobuje mu to úzkost nebo jiné psychické problémy, nemusí se do toho nutit. Naštěstí žijeme v zemi, kde se varianta “nekojím, protože nechci” normálně akceptuje.

No to už tady zase směřuju k děsivé litanii plné negativismu 😀 Prostě jsem tímhle vším chtěla říct, že novopečené matky to nemají jednoduché a zasluhují si velký respekt a taky hodně pomoci. Na druhou stranu mám dojem, že je pořád (obzvlášť pro nás perfekcionisty) těžké o tu pomoc žádat. Furt bojuju s takovým tím “to ještě prostě nějak zvládnu” dokud se ze všeho už fakt nehroutím. Naštěstí jsem uznala, že musím mít aspon nějaké chvíle sama pro sebe, jinak se z toho zblázním, a zařídila si jednou týdně hlídání. A při pobytech u jedné či druhé babičky se fakt snažíme vytřískat z toho nějaký ten čas pro sebe.

Abych to shrnula, období toho nejmenšího miminka jsem si moc neužila. K Emilkovi a sobě samé v roli rodiče jsem si vztah musela budovat dlouhé měsíce, ale teď mám opravdu pocit, že to rozhodně všechno stálo za to. A život taky není furt jenom o tom užívání, že jo 😉

V naší době jsme pořád zahlceni návody na to, jak být lepší. Já jsem došla k názoru, že se potřebuju naučit, jak dělat věci hůř.  Jak se nesnažit být furt dokonalá. Jak se s některými věcmi smířit a nechat jim volný průběh. Akceptovat, že nemusí být vždy všechno jako podle příruček z poradny či knih o výchově, že je v pohodě dát dítěti kupované jídlo, nechat ho chvíli řvát, když zrovna prostě jsem na záchodě či potřebuju něco dodělat. Že je oukej svěřit dítě někomu jinému, abych si sama odpočinula. A mít doma bordel! (s tím se smířit pořád neumím :D) Myslím, že chvíle klidu, kdy dítě spí, se opravdu vyplatí zasvětit něčemu, u čeho si matka dáchne a nabere další dech. Seriály, lenošení, sport, kafíčko s přáteli. Chci se naučit být ještě víc “sobecká” a dát svoje potřeby a duševní klid na první místo, abych z dlouhodobého hlediska nápor na nervy lépe zvládala.

Tak milý Emilku. Jsi to nejlepší, co nás potkalo a jestli si tohle někdy budeš číst, věř, že tě máme rádi nejvíc na světě. Někdy to ale být rodičem není vůbec jednoduché, proto měj pro nás pochopení, až se ti jednou nebude líbit, jak jsme dělali to či ono. Vždycky pro tebe budeme chtít jen to nejlepší, ale jsme jenom chybující lidé a občas se i mistr tesař utne. Tak hodně štěstí a zdraví a hodně krásných zážitků do dalších let :*

dav

dav

dav

Dělání strasti zahání

Dítě přinese do rodiny mnohé radosti, pocity štěstí a naplnění z toho, když pozorujete, jak ten malý tvor postupně roste a objevuje svět. To vše s vaším přičiněním! O tom všem není pochyb, stejně jako i o tom, že realita všedního dne je kolikrát strašně náročná. Pravidelný režim člověka chodícího do práce se odchodem na mateřskou změní v jakési roztěkané neurčito naplněné péčí o miminko, krmením, přebalováním, hraním, a taky do velké míry řevem a frustrací. Pokud je člověk na tohle po většinu času sám, muž vydělává na živobytí dlouho do večera a babičky jsou v nedohlednu (o ubohé kvalitě nočního spánku radši úplně pomlčím :D), boj s nervovým zhroucením nastává častěji, než se může zdát. Pak je nutné vymyslet si nějakou tu zábavu!

Přijde mi totiž, že Emil nesnáší být se mnou o samotě mezi čtyřmi stěnami. Vydrží být v klidu tak půl hodiny a pak už nastává fáze řevu přerušovaného různě dlouhými světlejšími chvilkami, než nastoupí spánek. Růst zubů, zácpa, únava, vztekání se nad tím, že po přetočení na bříško ještě neumí lézt (přibližně 250x za den) to vše je u nás neustále zdrojem pláče. Takže jsem musela vymyslet, čím vyplnit dlouhé všední dny, a olalá, ukázalo se, že je toho víc než dost. I s malým miminkem člověk nemusí zůstávat zavřený doma, samozřejmě za předpokladu, že dítě i matka jsou zdravé, a únava nedosáhla zatím ještě vrcholu.  Třeba následující tipy a triky budou k užitku i někomu jinému a když ne, aspoň si je tady sesumíruju pro sebe a okamžiky, kdy už zase budu mít ze všeho na krajíčku a nebudu schopná racionálně uvažovat 😀

(Vhodné pro matky, které mají na krku potomka jenom jednoho, zatím nechodícího, bydlící spíš v městském prostředí).

dav

Základem je dohrabat se ven. Dítě do kočáru či nosítka a šup na vzduch. Na začátku člověk může přemýšlet nad tím, co když se dítě v kočáře vzbudí hladem, nebude v něm chtít vydržet, bude řvát na veřejnosti a nebudu vědět, co s ním. I takové situace byly, ale nakonec jsem si uvědomila, že vždy můžu při nejhorším Emila z kočáru vyhrabat a nakojit ho prakticky kdekoli.  V létě je to úplná pohoda, i lavička v parku poslouží, a v zimě městské prostředí skýtá množství prostor, kam se v takových případech uchýlit. Kavárny, knihovny, obchodní centra. Střecha nad hlavou a teplo, bonusem kolikrát i záchody s přebalovacím pultem. Je dobré tahle místa mít na paměti pro případ největší nouze. Nakonec člověk zjistí, že takové situace nastávají spíš výjimečně. Ale nikdy nevíte 😉

A druhým pilířem udržení si duševního zdraví je socializace.  Není nad to slyšet od ostatních lidí ve stejné situaci, jak se daří jim. Všichni rodiče máme své splíny, slabé chvíle, i okamžiky radosti, které chceme s někým sdílet. Mě osobně pomohla jednak sociální média a jednak i náhoda. Přes facebook jsem se zapojila mezi mezinárodní matky žijící v Helsinkách, které neustále něco organizují či se někde potkávají. Podobnou skupinu matek nám zorganizovala i poradna. A s někým se můžete seznámit třeba i v buse, stačí se nebát otevřít pusu. Musím říct, že za poslední měsíc jsem se seznámila s mnohonásobně větším počtem lidí než za celé předchozí dva roky v Helsinkách.

dav

 

A co teda konkrétně podnikat, ať už se společností, či o samotě?

  1. Pohyb – svižná chůze s kočárem či běh, něco, při čem se člověk trochu zapotí. Endorfiny zaručí okamžité zlepšení nálady, i když je člověk sebevíc unavený. Existují i posilovny s hlídáním (celkem drahé, zatím jsem nevyzkoušela) či cvičení, kam si miminko můžete vzít s sebou (vhodné pro stádia, kdy se dítě ještě moc nehýbe). Dokonce i Emil vydržel z podložky na zemi zírat na upocenou mamku, jak se natřásá opodál.
  1. Poslech – audioknih či podcastů. Doma se nedokážu souvisle soustředit na knihu, ale na procházce venku to jde. Rozšíříte si obzory nebo jednoduše odvedete myšlenky na chvíli jinam.
  1. Příroda – někdy stačí jednoduše poslouchat zvuky přírody a nasávat čerstvý vzduch lesa. Dítě v kočáru nebo v nosítku. Příroda uklidňuje, o tom není pochyb. Snad se nám časem podaří navázat na naše dřívější outdoorové aktivity poněkud víc.
  1. Plavání miminek – My chodíme jednou týdně plavat, což se odehrává ve večerních hodinách, aby se mohl zúčastnit i Ville. Tady se může chodit od 3 měsíců. Levné to není, ale na druhou stranu je fajn dělat něco takhle jako celá rodina spolu.
  1. Hudebka – Hudební aktivity se tu v Helsinkách konají na každém kroku. Zpívá se tam či „hraje“ na různé hudební nástroje. Zatím nevyzkoušeno, ale co jsem slyšela, i tříměsíční miminka si to užívají. Někde jsou hodiny dokonce zdarma. Slyšela jsem, že existují i hodiny salsy pro matky s miminkem či „výtvarka“, kde se maluje například borůvkami 😀 Zatím nevyzkoušeno, ale koneckonců proč ne, pokud už člověk neví, kudy kam 😀
  1. Jen tak posedět a popovídat si. Stačí si domluvit s někým sraz například v knihovně či jiném veřejném prostoru. Vybalit děti z kočárku a nechat je objevovat svět na zemi a probírat u toho, jak jde život.
  1. Mamalattelife – návštěvy kaváren či dát si oběd venku. Ne vždy je potřeba doma v potu tváře vařit jídlo. Jasně, něco to stojí, ale jsem přesvědčená, že benefit z toho pramenící za to rozhodně stojí. Základem je najít takové podniky, kam se dá pohodlně zajet s kočárem. Pokud máte štěstí, dítě třeba vydrží zrovna v poklidu spát a pokud ne, vezmete ho na klín a pokračujete v občerstvování. V létě se dá praktikovat piknik v parku, kam si přinesete svoje jídlo a spořádáte ho na dece. To nestojí nic moc navíc, ale změna prostředí dělá divy 😊
  1. Baby kino – i matka s miminkem může do kina 😊 Promítání se koná se čas od času v multiplexech, ale i například v knihovnách, během dne, a může být i zdarma. Můžete dovnitř někdy i s kočárkem, jindy do sálu vezmete jen potomka. Některá miminka si tam v klidu leží na zemi, jiná lezou mámě po hlavě. Proto film většinou bývá takový, aby i přes občasné vyrušení člověk neztratil přehled 😀 Zvuk je trochu ztišený a v sále bývá prostor pro přebalení či ohřátí jídla. Někoho neruší, pokud dítě řve nebo při kojení vydává hlasité zvuky 😀
  1. Čas sama pro sebe! Extra důležité ale ke vší smůle kolikrát obtížně realizovatelné. Nicméně ne nemožné! Využívám chvíle, kdy Emilek spí doma, výhradně na své vlastní aktivity, čtení, bezcílné bloumání na netu apod. Ideální by bylo se i prospat, ovšem to bych musela umět usnout během dne 😉 Zařekla jsem se, že v těchto chvílích neexistuje úklid, vaření či podobné aktivity. Emil sice spí doma maximálně 30 minut v kuse, takže času není nazbyt, ale i to stačí. A pak jednou za týden jsme se s mužem domluvili, že mám pro sebe celé dvě hodiny. V tu dobu většinou odcházím z domu buď na jídlo, nebo procházku. Toto praktikujeme teprve chvíli, takže uvidím, co dalšího vymyslím. Když Emilek oslavil tříměsíční narozeniny, objednala jsem se na masáž. Salon je hned přes cestu, takže celá procedura nevyžadovala víc jak hodinu mé nepřítomnosti. To zvládne i matka kojící. Je jen na každém, co mu udělá radost. Domluvit jde vždy všechno, stačí se nebát požádat o pomoc. Hodinu jednou za týden či dva určitě každý v harmonogramu najde. Nezapomínejme, že pokud se matka neúnosně vyčerpá, doma nebude fungovat nic.
  1. Cestování. Navštívit nová místa, to náš Emilek zbožňuje. U babiček či jinde na návštěvě je obvykle jako andělíček. A také o poznání líp spí 😀 Máme za sebou třítýdenní dovolenou v Česku a spoustu výletů různými dopravními prostředky. Brzy v mezinárodním cestování budeme pokračovat, takže tomu věnuju samostatnou kapitolu 😊

dav

No takže tak si tady krátíme čas na mateřské. Samozřejmě že není potřeba mít na každý den plán, ale většinou tak dny plynou rychleji a tak nějak má člověk ze všeho lepší pocit. Pokud máte další tipy na zábavu s dítětem, sem s nima 😉

IMG_20191007_152431_734

 

Hotelová porodnice

Zdá se mi to nějaké divné, jak můžou být Emilkovi tento týden už dva měsíce? Nevím, kam se ty týdny poděly. Teda vlastně vím, nové zkušenosti, zážitky a výlety by vydaly za několik příspěvků, takže se není čemu divit. A jelikož náš potomek teď už vydrží trávit drahné chvíle povalováním na gauči a zíráním do stěny bez doprovodu rodičů, možná se dokopu k nějaké reportáži z letních kratochvil s miminkem v Helsinkách. Ještě jsem ale chtěla trochu sesumírovat porod, když už jsem minule nakousla tu prenatální péči. I když jsme se už posunuli hodně dopředu a pryč jsou doby, kdy jsem se v hormonální bouři snažila pochopit, jak někdo může nazývat kojení příjemnou aktivitou, vyvrcholením vztahu mezi matkou a dítětem, blablabla… 😉, tak přesto by byla škoda opomenout některé zážitky z finské porodnice 😉

Emilek se na svět vydral (slovo vyklubal mi přijde pro popis oné akce příliš jemnocitné haha) po jedenácti hodinách od pověstného prasknutí vody. To si tak jdete lehnout v pátek večer po nacpání se pizzou a nějak nemůžete usnout, což je na konci těhotenství celkem běžný stav.. Pak vstanete na záchod a hle, na podlahu se valí potopa světa.

Takže začnete volat do porodnice. Žádné jezdění na místo činu, pěkně z pohodlí domova voláte několikrát porodním asistentkám, jestli už se můžete přijet ukázat. Rada z poradny a předporodního kurzu zní: hlavně zůstaňte doma co nejdéle to jde, přece nebudete v porodnici zbytečně zabíjet případné nudné hodiny, než se něco skutečně začne dít 😉 Já jsem volala celkem třikrát, než jsem se po čtyřech hodinách rozhodla, že už je čas (kontrakce co dvě minuty se mi už zdály být celkem pádným důvodem).

Další věc, co tu celkem frčí, je tzv. TENS přístroj na tlumení bolesti. Takové udělátko se čtyřmi elektrodami, které si přilepíte na záda, až to na vás půjde, ještě v klidu doma, a pak si v průběhu kontrakce dopřejete mírný elektrický impuls, který zaprvé uvolňuje v těle endorfiny a za druhé odvádí myšlenky pryč od kontrakční bolesti jako takové. Já si přístroj pronajala v půjčovně zdravotnických a jiných zařízení. Hodnotím to tak, že v prvních hodinách bolestí vám to jakž takž od bolesti uleví, ale jak se porod pořádně rozjede, už od tohoto přístroje moc nečekejte 😀

dav

Takže vzhůru do porodnice. Vzhledem k její poloze asi 10 minut chůze od našeho bytu jsem si před porodem občas pohrávala s myšlenkou tam normálně DOJÍT, až to bude potřeba, nicméně jsem pak přece jen souhlasila s odvozem taxíkem 😀  Takže dvě minuty jízdy a vcházíme na recepci, po nahlášení jména už si mě pěkně najdou v databázi, ahá, to jste vy co jste sem už několikrát volala, oukej, jdem se na to podívat. Porodní sál je dost velký pokoj se sprchou a záchodem, kam se kromě lůžka pro výkon samotný vejde i postel pro znaveného otce či jiného porodního partnera, a různé zařízení pro úlevy od bolesti, jako jsou gymnastické míče, žebřiny na protažení či závěsné sítě, jaké se používají pro akrobatickou jógu či jak se tomu říká..no zkrátka pokud se na to cítíte, můžete tu v porodnici absolvovat zajímavou gymnastickou rozcvičku, po které budete zajisté rodit jako po másle. Jinak pro úlevu od bolesti nabízejí i všelijaké další vynálezy, jako jsou aplikace horké vody pod kůži na záda (vytvoří vám to tam malý puchýřky, což taky bolí, takže opět na kontrakční bolest prý zapomenete.. poněkud těžké uvěřit, nevyzkoušela jsem😉) či porod do vody. Nevím, nemůžu posoudit, já se spokojila se svým elektrošokovým přístrojem a pak už se jen snažila vydržet, než dorazí anesteziolog a píchne mi konečně ten slavný epidurál do páteře. Řeknu vám, takovou úlevu jsem od toho nečekala ani v nejdivočejších snech. Málem jsem si tam na dvě hoďky dala pořádného šlofíka, kdybych jen o trochu líp uměla usínat za světla a ve vyhrocených situacích, do jakých se snad porod dá započítat. Ville se ovšem s ničím nepáral a za chvilku už na lůžku pro otce spokojeně oddychoval, aby se připravil na závěrečný boj 😉  Rajský plyn jsem pro tentokrát odmítla, tak ani otec nemohl okoštovat, jaká škoda 😀

20190427_050411

20190427_060121

No a pak už to šlo ráz na ráz, pár zatlačení a byl na světě. (Heh, toto berte samozřejmě s rezervou. Zatlačení bylo na můj vkus až až, když to bylo za mnou, byla nejsilnějším pocitem asi úleva, všecko ostatní včetně mateřské lásky muselo přijít až krapet později.) Vedle sedící Ville si uchoval po celou dobu svoje typicky železné nervy a uklidňující pohled, za což mu patří obdiv a velké díky, páč jeho klid je vždy nakažlivý 😊

20190427_122330

No a jak Emilek vyšel na svět, tak nám ho tam nechali v náručí po dobu následujících 6 hodin.  Žádné odnášení, koupání, měření či vážení, to všechno se udělalo až na konec, kdy se čerstvá matka dohrabala do sprchy, takže u zmíněných aktivit asistoval novopečený tatínek.  Miminko bylo celou dobu u mě a Villeho a nacvičovalo si sání mléka. K opravdové akci se ale samozřejmě dostalo až o pár dnů později, kdy se kouhouty pořádně naplnily 😉 Ale zkrátka tohle je tu k nezaplacení, miminku i rodičům se poskytne dostatek času a klidu, aby se spolu navzájem seznámili. Samozřejmě v případě, že nenastaly žádné jiné komplikace, kvůli kterým by novorozence či matku bylo potřeba přesunout na jednotku intenzivní péče apod.

Po šesti hodinách do porodu proběhnou další rutinní vyšetření a nastane přesun buď na poporodní oddělení, a nebo pokud je všechno v pořádku a nenastaly žádné komplikace, existuje tady v Helsinkách možnost odebrat se do tzv. porodnického hotelu, což byl náš případ. To je normální hotel stojící naproti porodnice, z něhož jedno patro je přizpůsobené potřebám novopečených rodičů. Tam můžou následující noc až dvě strávit všichni tři pohromadě a na patře jsou k dispozici porodní asistentky a pediatr, se kterými jsme měli domluvenou schůzku každých osm hodin. V případě nouze je však může člověk vždy na pokoj přivolat. Pokoj to byl klasický hotelový pokoj vytuněný novorozeneckou postýlkou na kolečkách a zásobou plenek a poporodních potřeb pro matku. V ceně třikrát denně teplé jídlo z hotelové restaurace pro rodičku (slanina, vejce a párečky na snídani, no neber to), otec si platí jídlo sám, ale pobyt v hotelu má zase zadarmo.

dav

K těm cenám ještě: Pobyt v nemocnici obecně, včetně porodnice, stojí 38 euro za osobu a noc. Stejná cena platí i pro pobyt v tomto hotelu, nejedná se tedy o službu za nadstandardní příplatek.  Za porod jako takový vám naúčtují 49 euro za den. Takže oučtíček za celou tuto záležitost u nás činil 123 eur (dvě noci v hotelu + porod). Shrnutí: něco se tu sice za pobyt platí, ale zase vám tam všecko dají, žádné plenky, vložky, kalhotky ani ručníky nemusíte mít svoje. Plus přístup personálu je prostě báječný, berou v potaz všechny vaše názory a požadavky, pokud nejsou v rozporu s tím, co lékařsky vyžaduje daná situace. U porodu jsou dvě porodní asistentky (ty, co mají zrovna službu, nejsou dopředu domluvené s rodičkou, jako je tomu zvykem v některých jiných zemích) a pro konečnou fázi přivolali ještě třetí asistentku. Lékařku jsem pak viděla jednou, když přišla zkontrolovat, jestli je všecko po výkonu ok. K nezaplacení byla přítomnost porodních asistentek na hotelu, které vždy ochotně pomáhaly s kojením a hlavně na nás měly dostatek času.

Po dvou nocích strávených na hotelu nás pak propustili domů. To už jsme dokráčeli s kočárkem, těch 700 metrů jsem už taxíkem jet odmítla 😉 Zkušenost z finské porodnice dostává deset bodů z deseti.

Dodatek: Ve Finsku je zvykem oznámit jméno miminka všem, včetně nejbližších příbuzných, až při křtu či oslavě na tuto počest uspořádané. Dítě tak vesele třeba dva měsíce „běhá“ po světě bez jména a nikoho ani moc nenapadne dopředu vyzvídat, jak se bude jmenovat. Na rozdíl od Česka, kde je jméno napsané hned v porodnici všem na očích a zmíněná finská praktika zní dosti nezvykle. Nakonec jsme tuto polízanici vyřešili více méně v českém stylu, kdy jsme nejbližším jméno oznámili hned, širšímu okruhu přátel na finské straně krapet později. Oficiálně ale jméno zapsané nikde ještě není a na magistrát ho teprve musíme oznámit ve lhůtě tří měsíců od porodu 😊