Valašská delegace v Helsinkách

Je čtvrtek půl jedenácté večer, letiště ve Vantaa skoro zeje prázdnotou, po chodbách se sem tam trousí nějaký ten unavený cestovatel. Po náročném dni plném příprav, úklidu, nákupů, a pečení chleba čekám v příletové hale na letadlo z Prahy. S tímhle mám už zkušenosti, průvodkyni jsem svým návštěvám dělala už kolikrát. Tentokrát je ale situace trochu jiná. Už brzy se mi totiž do spárů dostanou moji vlastní rodiče! Když už si začínám říkat, že snad zabloudili v hlubinách miniaturního finského letiště, otevírají se dveře a rodičovská výprava v celé kráse vstupuje na finskou půdu. Olalaa, dlouho očekávaná delegace je zde 😊

dav
Do záběru se mi příhodně připletl i růžový panter.

Po hodinové jízdě hromadnou dopravou se konečně dostáváme k nám domů. Cesta probíhá poklidně, zpestřením jsou pouze opilé dvacetileté slečny povykující na hlavním nádraží a mamčin údiv nad tím, jak jsou Helsinky prázdné. Vítejte ve Finsku 😀 Ale není divu, takhle o půlnoci ve všední den. Po obligátních slivovicích a ochutnávce vlastnoručního chleba se v jednu hrabeme do postele. Nebo já teda na gauč. Nemám už sílu se odebrat do hostelu, ve kterém máme s Villem pronajatý pokoj, abychom se čtyři na sedmatřiceti metrech neušlapali, tak pro tentokrát přenechávám celý pokoj mému drahému.

Ráno vstáváme svěží a naladění na průzkum Helsinek. Naši se holedbají, že chtějí vidět všecko! Tak jo, máte to mít, uchichtávám se v duchu. Úvod do finské kuchyně si odškrtneme hned při snídani v podobě karelských pirohů, které sklízejí velký úspěch. Typický žitný tvrdý suchý chleba vypadá pro oko českého jedlíka asi dost zvláštně, ale i ten testem prochází („jako není to tak špatné“) :D. Po snídani a dvacaterém ujištění, že ano, opravdu jízdenky na tramvaj koupím telefonem pro všechny, kdo je potřebují, vyrážím na pobřežní trh Kauppatori. A už to jede, výkřiky obdivu nad tím, jak je město čisté, jak vše září a v ranním slunci vytváří úžasnou scenérii. Na trhu dokonce prodávají hřiby, nechceš si Marto koupit do mražáku?? No a tak na tuhle loď jakože jdeme hmm hmmm… o taťku se začíná pokoušet mořská nemoc, ale statečně jde s davem na palubu. Když se loď odrazí od břehu, úleva je patrná. Však to vůbec nehoupe. A ty výhledy. A ty ostrůvky. Všecko je krásné a báječné. Já vám říkala, že se vám tu bude líbit 🙂

Za chvilku se vyloďujeme na ostrovní vojenské pevnosti Suomenlinna. Nadšené výkřiky pokračují. Kanóny na pobřežní linii jsou vděčným objektem pro fotografie. Pozdrav slunci na skalnatém pobřeží je nutností. Hledáme kavárničku pro dopolední kávu s dortíkem. Hlava rodiny si přeje, ať je to kavárna s výhledem na moře a navíc se na hladině musí odrážet sluneční paprsky (!).  Tak jo teda, když si to panstvo přeje. Kavárna Piper požadavky splňuje.

dav
Pozdrav slunci

dav

dav

Tečkou za ostrovním výletem je návštěva místního pivovaru. Dvě velké a jedno malé pivko, dvacet euro jen to fikne. Znovu vítejte ve Finsku 😉

Za odpoledne stihneme obejít helsinskou katedrálu na Senátním náměstí, nacpat se špenátovou polévkou v obědové přestávce u nás na bytě a vyrazit na jízdu pivní tramvají. Ta disponuje barem a toaletou a za přibližně pětačtyřicet minut udělá okruh kolem hlavních stavitelských atrakcí ve městě. Nálada je uvolněná a zážitek prvotřídní. Co bychom pro naše staroušky neudělali 😊

dav

IMG-20180826-WA0000

Pak je čas na decentní večeři osahující smažené rybičky (síhy), masové kuličky a podobné speciality. Z hospody se téměř koulíme domů a stále obdivujeme krásné výhledy na místní zátoky, skaliska, zeleň a architekturu. Po takové míře zážitků večer vytuhneme večer jako nemluvňátka.

dav

dav

Abychom si užili i trochu toho venkova, vyrážíme v sobotu na chalupu u tchýně. U snídaně panuje mírná nejistota.  Co to tam na nás ty děcka nachystaly, určitě se upečeme v sauně nebo nás sežere medvěd. Nebo komáři. Hosté to sice neříkají nahlas, ale moc bych za to nedala, že je to občas napadne. Nedá se svítit, šup šup do auta a brzy vystupujeme na finském venkově. Tady začíná vykrmovací fáze, páč Villeho maminka je opravdu výborná kuchařka a taťka protřelý mistr grilu. Dobrůtky kam se podíváš. Jestli se Villeho rodiče mohli od našich naučit něco z češtiny, tak jsou to výrazy „výborné“ a „vynikající“ 😉 Po obědě začíná rybářská sejšn. Nadšení našeho tatínka nezná mezí. Vytahuje jednoho okounka za druhým, a všecky musím vyfotit. Vidíte ten výraz, ty zářící oči?? Není možné ho od ryb dostat pryč!!  Mamka se zatím věnuje odpočinku a dokonce svolí k vyjížďce na člunu, která se dostane do top ten její hitparády finských zážitků.

dav
Dětský sen splněn

dav

dav

dav

dav
Převozník

To hlavní ale přichází krapet později. Konečně příležitost vysaunovat se v pravé finské sauně, a navíc hned v té kouřové. Čili žádný luxus s vonnými oleji a saunovými rituály, jak to známe z wellnes center. Tu vám dají do ruky ručník, zavedou vás k nažhavené udírně plné sazí a řeknou, ať se nikde moc neopíráte o černé zdi, neochomýtáte kolem žhavých kamenů, a že umýt se máte přímo v sauně v kýblu vody a spláchnout v jezeře. Hehe, jsem fakt zvědavá, jak si s tím poradí. Zůstávám sedět s finskou částí osazenstva na terase u piva a nechávám rodiče na pospas finské saunovací kultuře. Sauna je notný kus dál v ústraní a k jezeru nevidíme. Není slyšet ani ň. Snad v sauně neomdleli?? Říkali že tam stejně budou jen chviličku. „Šak my to jenom zkusíme, Adélko, aby se neřeklo“, dušuje se mamka. No, uplynulo 40 minut a stále o rodičích není vidu ani slechu, až mám nutkání jít je zkontrolovat. Po padesáti minutách se na terasu přihrnou dva nadšení vysaunovaní turisté, co si zážitek nemůžou vynachválit. Prý paráda!  Uff, aspoň že tak.

V neděli se vzbudíme do vydatného deště. To nám taky hraje do karet, je přece potřeba, aby hosté poznali tu pravou tvář finského počasí. Předchozí dva dny totiž fakt bylo pětadvacet stupňů a obloha téměř bez mráčku. Tak teď si užijeme trochu toho slejváku, ale odpoledne už zas svítí. Žádní medvědi ani losi se nám do cesty nepřipletli, škoda. Taťka ještě naloví pár obřích (10cm) úlovků a hybaj zase zpátky do metropole. A co by to byl za výlet bez českého piva?? A tak v nedělní podvečer dovolenou zakončíme oroseným půllitrem Plzeňského Prazdroje v české restauraci Vltava.

dav

dav

Ráno hosty dovedu na letiště a s nostalgií se dívám, jak procházejí bezpečnostním rámem. Mám dojem, že na tenhle víkend budeme ještě dlouho vzpomínat. Pokud se nemýlím, hosté byli z našeho současného domova víc než nadšení. Doufám, že se tu zase brzy sejdeme, třeba pro změnu v zimě 😊 Takže díky všem, kdo se na tomto projektu podíleli 🙂

IMG-20180819-WA0015

Velikonoce

Dobrý den vespolek. Pro ty, kdo už na blogu postrádali delší dobu nové příspěvky – jsme stále naživu a v dobré fyzické i psychické kondici. Moje pracovní vytížení a neochota trávit mimopracovní dobu u počítače se na množství příspěvků v posledních týdnech určitě podepsali. Ale nevěšme hlavu, dobrého pomáli, jak říkáme u nás na Valašsku 😎

Takže máme za sebou Velikonoce. Oproti těm loňským, které jsem strávila v české společnosti, jak již víte z příspěvku zde https://podseverkou.com/2017/04/23/velikonocni-cas/ jsem letos Velikonoce mohla prožít více ve finském stylu.  Zamířili jsme, jak jinak, opět do slavného městyse Taavetti. Na chalupě jsme sice navnaděni vydatným slunečním svitem a teplotě kolem 4 stupňů Celsia zahájili sezónu vysedávání na terase s pivem v ruce, ale jinak na jezeře stále kralovala vrstva ledu silná asi čtyřicet centimetrů. Byla by škoda toho nevyužít k osvěžující koupeli po sauně, samozřejmě poté, co Villeho příbuzenstvo led zdolalo motorovou pilou. Tak jsem namísto tradičních moravsko-slovenských velikonočních aktivit absolvovala namočení aspoň tímto způsobem 🙂

dav

dav

dav

K dalším tradicím patří velikonoční vajíčka. Tak jako v Česku, i finské děti dostávají za koledování ta čokoládová, ale doma se barví klasicky i ta slepičí. Podle tradice v noci z pátku na sobotu si děti nachystají vedle postele klobouk, čepici či jinou pokrývku hlavy, do které v noci snese vajíčka velikonoční kohout (protože rovnoprávnost pohlaví, že ano J). My jsme na tohle zapomněli, ale od příbuzných jsme obdrželi na důkaz kohoutího řádění tuto fotografii, ze které je patrné, že kohout opravdu vajec snesl až až!

IMG-20180407-WA0000

Co mi ale letos neušlo, bylo slavné Mignon vejce od Fazera. Jde o hutné nugátové vejce (není duté) v pravé vaječné skořápce. Nechápu, jak mi tato lahůdka celé ty roky unikala 😀 Ve videu si můžete prohlédnout její výrobu. Vyfouknuté a vydezinfikované skořápky alias VEJDUNKY (jak říkávala naše babička) se ručně plní tekutým nugátem, otvor se zalepí cukrovou hmotou, pak se celé dílo se nechá vychladnout a zabalí se do papírového obalu. https://www.youtube.com/watch?v=NPvtCcINJlI

Takových vajec Fazer vyrobí za jednu sezonu (od listopadu do března) úctyhodných 1,6 milionu a výroba trvá už od roku 1896, kdy Karl Fazer přivezl recepturu z Německa. Finský národ rozděluje názor na to, zda je vejce lepší loupat a jíst vychlazené z lednice či v pokojové teplotě. Nugát totiž poměrně rychle v ruce taje, takže pokud jej nechcete mít až za ušima, první způsob se zdá praktičtější. Obsah vejce finské hospodyňky používají i při pečení, např. do dortových náplní.

dav

dav

Dále se mi poštěstilo ochutnat desert z tvarohu, smetanu másla, vajec a cukru (=obzvlášť dietní záležitost) nesoucí název pasha. Ten patří k Velikonocům v pravoslavné církvi. Hmota se naplní do speciální formy a přebytečná tekutina se nechá odkapat. Doprostřed pak přijde svíčka a ozdobný dezert je hotov. My se však spokojili pouze z verzí z kelímku z obchodu. Špatné to nebylo, ale díky kalorické hodnotě toho zvládnu spořádat nanejvýš tak pár lžiček, věřte, že to žaludek celkem zaplní 🙂

Jinak náš jídelníček ozvláštnil ještě uzené skopové a asi tak pět různých dortíků, z nichž aspoň tento se mi podařilo vyfotit.

dav

Takže tak k Velikonocům. Teď nezbývá než si přát, aby už brzy přišlo opravdické jaro. Zatímco Praha hlásí 22 stupňů, tady máme sněhu pořád dosti, ve stinných zákoutích dobře po kolena, a nejvyšší letošní teplota se zatím vyškrábala na číslo 7. Ale i k nám to jednou přijde ..:) Po loňské zkušenosti už jsem poučená a vím, že jaro seriózně můžeme očekávat až začátkem příštího měsíce. Ale kdo ví, třeba se ještě budeme divit 🙂

Druhý lednový týden

Leden nám pokračuje a nevšedními aktivitami jen překypuje. Minulý týden se mi podařilo zažít výtečné saunování na plovárně Allas Sea Pool, nacházející se přímo v centru Helsinek na pobřeží vedle trhu Kauppatori. Vyrostlo to tam teprve předloni a je to samozřejmě zase celé dřevěné a stylové, v zimních měsících navíc příjemně osvětlené a doplněné ruským kolem vypínajícím se hned za plovárnou.

dav

Allas Sea Pool je místo, kde můžete podnikat všelijaké aktivity. Základem je saunování a plavání, a to buď vyhřívaném bazénu s teplotou vody 28°C, a nebo pokud máte v sobě kus seveřana, ve druhém bazénu s mořskou vodou o přírodní teplotě. Takže kolem dvou stupňů třeba. Je to zážitek podobný proslulé finské koupeli v díře v ledu. Tím, jak jste zahřátí ze sauny, to ale jde chvíli vydržet 😉 Já teď zvládnu pobýt v téhle mořské vodě asi tak 5 sekund. Ale vždycky na podobných místech narazím na finské dámy v letech, které si v téhle sibérii plavou jako by se nechumelilo. Teplý bazén je pak opravdovou lahůdkou, kde si dáte od studené vody zase voraz. Akorát to vylezení z vody ven do mrazu a cesta zpět do sauny může vyžadovat trochu sebezapření 😀

Plovárna je i ted v zimě otevřená každý den a vstup stojí 12 EUR. Přes léto můžete kromě koupacích aktivit navštívit bar na střeše budovy či zajít na koncerty, které se v areálu konají. No a nebo nasednout na to ruské kolo. A věděli jste, že z jeho dvou kabinek jsou udělané sauny?? Ty si pak můžete za 240 EUR pronajmout pro svoji soukromou párty a saunovat se s výhledem na Helsinky ze 40 metrové výšky. Vždycky si říkám, že na bláznivější saunu než vyrobenou z telefonní budky nebo autobusu už nenarazím, ale chyba lávky!

dav

dav

dav

Dalším předmětem mého zájmu se stala botanická zahrada v Kaisaniemi. Jednou za čas tam můžete zajít ZADARMO, což jsem si jako správná Češka nemohla nechat ujít. Skleníků je tam spousta, takže v zimě si rozhodně přijdete na své a užijete si trochu té atmosféry z tropického pralesa nebo africké savany (když už teda nikam na dovolenou zrovna v dohledné době nejedete 😉 V létě navíc můžete obdivovat venkovní zahrady. Jak jsem se dřív smála mamce, že všechen volný čas věnuje skalce a skleníku, teď tomu začínám rozumět 😀 Sama mám v našem miniaturním bytě třináct stabilních květináčů a v sezoně chilipaprik kolem dvaceti. A doufám, že tohle je terpve začátek 🙂 . Každopádně botanické zahrady jsou skvělým místem pro odpočinutí od ruchu města. Všecko se zelená, pučí a zurčí a mozek odpočívá.

dav

dav

Pak jsem taky ochutnávala nová jídla. Objevila jsem skvělý vegetariánský bufet v restauraci Silvoplee, nacpala se vietnamskýma závitkama v restauraci Vibami a sprášila veganský burgr v podniku Roots Helsinky. Hehe nějak si na té rostlinné stravě začínám ujíždět, já, která jsem v dětství k jogurtu přikusovala tlačenku, jak praví stará rodinná legenda :D. No nebojte, pečeného králíka si v Brumově s chutí dám. Ale proč nevyzkoušet nové věci místo zajetých jídel, co člověk tak nějak jí pořád dokola.

No a pak jsem taky v sobotu navštívila designové muzeum a po letech si šla zatančit na diskotéku,  ale těmto záležitostem asi věnuju samostatný článek někdy příště. A taky jsem hodila Drahošovi lístek do urny. Na jeden týden toho bylo až až. A to jsem normálně chodila do práce a cvičit, do postele odcházela se slepicemi  v půl desáté a např. celou neděli se válela doma u Netflixu. Tenhle nabitý program mě teď doslova dopuje energií a po splínu zatím není ani památky 😊 Navíc v následujících dvou týdnech přivítám v našem skrovném příbytku hned dvě zahraniční delegace, takže zůstaňtě naladěni 🙂

A co vy, podařilo se vám v poslední době navštívit nějaké zajímavé místo nebo podniknout něco nového?

Laponská odysea, část II: Norsko

Sotva překonáte finsko-norskou hranici, výhledy se rapidně mění. Tatam jsou nekonečné lesy a bažiny a posléze i holé kopečky. Na jejich místo nastupují hory a fjordy. My do Norska dorazili v lijáku a v naší další zastávce Bugøynes panovalo počasí, které by asi nikdo nenazval letním (8 stupňů, mrholení a osvěžující větřík od moře, na sklonku  srpna). Naštěstí na noc ve stanu stačily jen dvoje kalhoty a dvě mikiny, cajk. Skutečná kosa měla teprve přijít.

Bugøynes neboli finsky Pykeijä leží sice v Norsku, ale s finštinou tu obstojíte zcela bez problémů. Velká část obyvatelstva vesničky o 200 lidech má totiž kořeny ve Finsku a kolem 60 procent jich finsky aktivně mluví, i když trochu zvláštním nářečím, jehož některá slova jsem slyšela poprvé v životě. V místní základní škole se finsky učí všichni.

Zaliv
Pykeijä

dav

dav

Hlavní atrakcí obce je…olalaa….. SAUNA na břehu Severního ledového oceánu. Prakticky Barentsova moře, ale to do oceánu patří 🙂 Místo je očividně oblíbenou turistickou atrakcí, protože během našeho pobytu v sauně na parkoviště kousek opodál dorazily dva autobusy, z nich se vyvalily zástupy lidí, kteří se za hurónského povyku vrhli do vody, za ještě většího řevu z ní vylezli, naskákali zpátky do busu a adié.  Saunu provozuje už osmadvacet let paní Elsa, která má pod palcem místní turistický ruch včetně ubytovacích zařízení a kempingu pro karavany. Kontakt na ni a podrobnější informace o turistické infrastruktuře v Pykeijä najdete zde:

http://www.bugoynes.no/jaumlaumlmeren-sauna.html

dav

Vesnička je také proslulá lovem krabů královských, kteří se v moři kolem trošku přemnožili, jelikož tu jako nepůvodní obyvatelé nemají žádné přirozené nepřítele. Lovit se tedy můžou dle libosti a můžete se toho dokonce sami zúčastnit. My si tohle odpustili, ale na talíři a v akváriu jsme se s kraby seznámili ochotně v místní restauraci/infocentru/poště v jednom. Sice cenově taková lahůdka nevyjde zrovna na dvě pětky, ale jednou za život, když už se dohrabete tak daleko na sever… Dají vám několik krabích nožek, ze kterých maso vyškrabujete lžičkou a pár kousků libového masíčka zvlášť, to vše s rýží, mangovou a sójovou omáčkou a grilovanou zeleninou. Výborné.

dav

dav

Krab

Po krabích hodech naše cesta nabrala směr na nejsevernější bod Evropy. Nejsevernějším bodem sice tak úplně není, ten se totiž nachází hned vedle na jiném výběžku pevniny, ale tam zas nevede cesta. Takže Nordkappu můžeme říkat nejsevernější místo Evropy, kam se ještě dostanete autem. Jelikož je to z račí zátoky ještě dalších 7 hodin řízení, spočinuli jsme na noc poblíž městečka Lakselv. Památným dnem dosažení severního mysu (škoda, že ne pólu) se pak stala středa 23.8.2017.

nordkapp

Nordkapp taky vlastně leží na ostrově, kam vede šestikilometrový tunel svažující se napřed značně dolů a pak stoupající nahoru. Od roku 2012 se za průjezd tunelem neplatí žádné mýtné. Zato na Nordkappu vás zkásnou hned, vstupné pro dospělého činí 270 NOK, čili asi 750 korun. Vítejte v Norsku! Za tento peníz se můžete pokochat výhledem na nekonečné moře a útesy kolem, zhlédnout v místním kině patnáctiminutový film o ročních dobách v severním Laponsku, navštívit historickou expozici a thajské „muzeum“ (zřízeno na počet návštěvy thajského krále Chulalongkornem na přelomu 19. a 20 století!?), nakoupit suvenýry a poslat pohled. A vlastně, připít si sklenkou šampaňského, jak patří ke staré tradici všech návštěvníků Nordkappu. My zrovna po ruce lahvinku perlivého nápoje neměli, ale aspoň jsme si na trampském vařiči uklohnili luxusní oběd na parkovišti před budovou muzea.

Za další tři hodinky řízení po klikatých cestách mezi fjordy jsme dorazili do Hammerfestu, nejsevernějšího evropského města s univerzitou. K naší obrovské radosti v městečku vaří pivo, takže ochutnávka v pivovaru/baru Jernteppet byla samozřejmostí. Tento večer jsme se i rozhodli složit v hlavu v normální posteli, pod pěti dnech ve stanu už se to celkem šiklo.

Jernteppet

Kvůli omezenému času jsme do sebe ráno naházeli obří snídani a tradá zase zpátky do Finska. Tím ale výlet nekončil, poslední část příběhu zase příště 😊

vyhled na udoli

dav

dav

dav

dum ve vzduchu

Juhannus

Je pátek třiadvacátého června a já se ocitám se na chalupě, kde budeme oslavovat nejdelší den v roce. Slunovrat sice nastal už o pár dní dřív, ale oslavám je pochopitelně vhodné zasvětit víkend + páteček, kdy do práce nemusíme, páč je volno. Slavnostní náladu a radost z „léta“ v plném proudu mi trošku kalí fakt, že jsem se kvůli téměř nepřetržitému světlu už dva týdny pořádně nevyspala. V našem případě slunce ale zapadne aspoň na pár hodin, na rozdíl od lokalit za polárním kruhem, kde si o takovém luxusu můžou nechat ještě nějakou chvíli zdát. No, každopádně ale lepší tohle než věčná temnota, která už si na nás za pár měsíců brousí zuby. Takže po hlavě do oslav!

Juhannus ve Finsku, to je chata, sauna a žranice. Hořící vatra o půlnoci na pozadí světlé oblohy, šlehání propocené kůže březovými větvičkami, holé zadky mizící v jezerních vodách. Zapíjejte alkonápoji všemožných druhů a chutí, zajídejte klobásou bez chleba. Ráno bolest hlavy vyženete skokem z mola do osvěžující vodní masy a můžete v bužírování směle pokračovat.

Hned po příjezdu na chatu se mě ujímají rodiče mého milého a zasvěcují mě do tajů svatojánských oslav. Mezi prvními aktivitami začneme s přípravou březových větviček do sauny. Naivně si představuju, že vylezem před chatu a nějak osekáme z dostatečně nízkých bříz pár větví. Chyba lávky. Hlava rodiny se ujímá motorové pily a mizí v útrobách lesa, kde kácí jednu mladou břízu za druhou. My ženské vybíráme z větviček ty vhodné velikosti na budoucí nástroj na šlehání do sauny. Říká se tomu vasta. A to výhradně, i když pro tu samou věc existuje i slovo vihta. Tady ale není radno si zahrávat, protože je to podle mého milého VASTA a basta. Konec diskuze o nářečních variantách. Brzo svážu své dva první exempláře, které za pár hodin budu moct vyzkoušet přímo v akci. Břízy navíc potřebujeme i na výzdobu – schůdky do chaty a terasu brzo zdobí několik stromků. Dekoraci doplní kytice lučních květů, které podle tradice plní i funkci praktickou. Stačí nasbírat sedmero druhů a šup s tím pod polštář. Ve snech se prý zjeví budoucí manžel. Tento rok jsem kytici opomenula, takže budoucí manžel zatím zůstává nejasný.

davdav

V nitru chaty se začíná rozbíhat příprava jídla, kterého je rozhodně víc než sedm druhů. Zasyčí první plechovky s pivem a načínáme třílitrový karton vína s apartním čepovací pípou přímo na obalu. Rozděláváme oheň v kouřové sauně a každých třicet minut jde někdo přihodit polena do kamen. Pravidelnost intervalů zajistí minutka. Takové to jak tím v kuchyni odměřujete 8 minut na vajíčko natvrdo. Jeden z grilů venku je brzo žhavý a má před sebou třídenní směnu, která s krátkými přestávkami skončí až v neděli odpoledne.

Zabíjím prvních pár komárů a začínám se škrábat. Léto je očividně opravdu tady, protože stačí se chvíli ochomýtat venku a schytáte pěkných pár štípanců. Na boj s komáry jsou tu ale vybavení. V oknech sítě, dveře se musí zavírat, nad postelí visí moskytiéra. Venkovní stůl u grilu je chráněný síťovým přístřeškem.

dav

Svatojánské menu je brzo hotové. Prvnímu chodu vévodí v alobalu grilované sedlčanské hermelíny dovezené přímo z Billy na pražském Břevnově. Společnost jim dělají žampiony ve slanině naplněné nivou, nakládaní sledi, nové brambory vařené ve slupce, salát z čerstvé zeleniny, pečená žebra s chillimajonézou, víno a pivo. Snahy jíst po návratu z minidovolené v Česku chvíli zdravěji a decentněji mizí v dálce. Otvírám si pro jistotu pivečko, protože s očekávaným saunovacím maratonem je potřeba udržovat tekutiny v těle na stabilní úrovni.

Kolem sedmé večer je kouřová sauna dostatečně žhavá, aby uvítala první návštěvníky. Vytváříme si saunovací pořadník. Je nás šest a jdeme po párech. Na začátku je sauna horoucí a každé přilití vody na horké kameny z ní vytváří výheň, ze které slabší jedinci rychle mizí. Po pár hodinách je v sauně příjemné teploučko a kameny můžete kropit, jak je libo. Já a můj drahý jdeme jako poslední a testujeme březové větve. Fungují výborně, kůži máme nejen pořádně prokrvenou, ale i solidně černou od sazí, které větvičky stírají se zdí a rozviřují ve vzduchu. Pak hurá se v rouše Adamově zchladit do jezera.  Sem tam kolem propluje člun, občas se ocitneme v zorném poli sousedů, opodál si chystajících svůj svatojánský oheň. Holé zadky ale nikoho jinak nezajímají a tak se můžeme po břehu v klidu producírovat tak, jak nás přinesl čáp.

davdav

O půlnoci zapalujeme svatojánský oheň. Kromě suchého klestí a větví z pořezaných stromů na něj přihazujeme nepotřebné haraburdí, papírové krabice a dřevěné police. Vatra brzo sahá do třímetrové výšky a olizuje větve břízy rostoucí nad ní. Z popela stoupá dým ještě druhý den večer. Na protějším břehu jezera hoří plamenů několik a jedni ze sousedů rozdělávají oheň na jednom z plochých kamenů vyčnívajících z vody.

dav

Kolem jedné jdeme spát. Venku je stále takové světlo, že se obejdete bez baterky. Naštěstí máme v přístěnku pro hosty zatemňovací bednění v oknech, takže se poprvé za několik týdnů probouzím teprve kolem desáté dopoledne!

Sobotu začínáme skokem do studeného jezera a pozorováním vodního ptactva a sousedů v okolí dalekohledem. Brzo je připravena žranice číslo dvě. K předchozím laskominám přibývá tentokrát uzený losos a specialita, které se říká rosvopaisti. Jde o pořádný kus vepřového zabaleného v alobalu a pečeného několik hodin v jámě v zemi pod vrstvou uhlíků. Naštěstí mám elastické tepláky, u kterých nehrozí, že mi uletí knoflík. Po obžerství se dokonce odhodláme k výběhu kolem jezera. Sauna (tentokrát už „normální“, ne kouřová) a palačinky s borůvkovým džemem smažené nad ohněm jsou nám po sportovním výkonu odměnou. Opět vše poctivě splachuji pivečkem a siderem. Večer poprvé chvíli prší, ale jinak je počasí na místní juhannusové poměry luxusní – 15 stupňů a slunce svítí!

Večer vyhlašujeme soutěž v chytání ryb na žížalu. S těžkým srdcem nabodávám svíjející se dešťovku na háček. Můj úlovek čítá dva malé okouny, ale do sedmi úlovků matky rodu mám ještě velké rezervy. Rybky necháváme na břehu jako pochoutku pro racky. Některé ještě lapají po dechu. Asi ze mě rybář nebude.

dav

IMG_20170624_210517.jpg

V neděli se budíme zase kolem desáté. Asi je zbytečné říkat, že sauna už je pro nás opět rozehřátá. Spořádáme poslední oběd, který tentokrát obsahuje kuřecí se zeleninou + zbytky z uvedeného výše. Je na čase odebrat se na autobus a vrátit se zpátky do města a do kanceláře. Můj první Juhannus ve Finsku se mi určitě zapíše do paměti na dlouhé časy. Prosím víc takových pobytů na chatě, tepláků, ptačího skřehotání a komářího bzučení 🙂