Juhannus 2018

Rok se s rokem sešel a minulý víkend opět nadešel čas pro slavení letního slunovratu. Nejdelší dny v roce jsme si letos užívali v lyžařském středisku Tahko ve středním Finsku poblíž Kuopia. Střídání tmy a světla mě tady na severu nepřestane fascinovat asi nikdy. Připadá mi, že je to jen pár týdnů, co jsme si denního světla mohli užívat prakticky jen o víkendech pár hodin přes poledne, jelikož se slunce vyhrabalo nad horizont až kolem desáté dopoledne a za tři hoďky už ho zas nebylo.  Uplynuly necelé čtyři měsíce a je to přesně naopak. Světlo je přes celou noc a v deset večer mám při pohledu z okna pocit, že den je teprve lehce za polovinou. Naštěstí to zatemňovací závěsy a klapky na oči při spánku jistí 😉

O oslavách letního slunovratu (finsky Juhannus) jsem psala už loni, osvěžit paměť si můžete tady: https://podseverkou.com/2017/06/25/juhannus/.

Letošní Juhannus se od toho loňského, rodinného a doplněného tradičními zvyky a obyčeji, trochu lišil. V partě kamarádů doplněné psím společníkem Borisem jsme vyrazili do výše zmíněného Tahko, kam jsme dorazili po sedmi hodinách jízdy autem. Dosyta jsme si mohli užít legendární zácpy na silnicích. To je tak, když se celé Finsko snaží za jedno odpoledne přemístit z měst na chalupy na venkově. Tento exodus byl na silnicích dost poznat jak ve čtvrtek  tak v neděli na zpáteční cestě do Helsinek. Určitě může být zajímavé trávit Juhannus v Helsinkách připomínajících město duchů a pozorovat zmatené turisty podivující se, kam se poděla drtivá většina finských obyvatel. Juhannus a chata k sobě zkrátka neodmyslitelně patří.

V Tahko už na nás čekala pronajatá chata (nebo spíš vila) pro 6-9 lidí se všemi vymoženostmi moderní doby. Sprcha, sauna, vybavená kuchyň, terasa s grilem… Po pobytech na rodinné chatě bez elektřiny a tekoucí vody trochu jiné kafe, ale asi se mi víc líbí styl alá zapadlý venkov, který nepoznal, co to je splachovací záchod. Tím ale rozhodně nemyslím, že bych si pobyt v Tahko neužila, naopak 😊.

Do programu se kromě tradiční žranice a pijanice vešlo i překvapivě hodně pohybu. Ville se zúčastnil dalšího trailového závodu, tentokrát na trase 23 km zahrnující i nejdelší schody ve Finsku (je jich 1075). Jelikož po výkonu nevypadal nijak extrémně znaven a hned další den se přihlásil na trailový maraton v srpnu, mám dojem, že ho již brzy budu moct oficiálně nazývat ultraběžcem 😉

Já se spokojila s mírným výběhem v pátek, ale na sobotu jsem se s ostatními vydala vyzkoušet pro mě nový druh sportu – MTB trail, čili jízdu na horském kole po lesních cestách v terénu, který bych rozhodně označila jako „náročný“. Aspoň teda pro mě, která jsem něco takového zkoušela poprvé. V sobotu a v pátek totiž celkem dost pršelo, tudíž stezka místy připomínala rozbahněný tankodrom. Bahenní lázně hadra 😊 Přiznám se, že z prudkých sjezdů mezi kamením, kořeny a výmoly jsem byla pořádně připokáknutá, ale jinak se mi dvou a půl hodinový výlet dost zamlouval. Že by nový koníček? No, při pohledu na ceny pořádných horských kol mě chuť možná trochu přechází 😛

Další specialitou spadajících mezi tradiční slunovratové aktivity byla hra s názvem Mölkky. Jsou to takové dřevěné špalíky, které se rozestaví v trávě, a dalším dřevěným špalkem se je hráči snaží trefovat a shazovat, za což získávají body. Kdo získá přesně 50 bodů, vyhrává.  Bylo mi řečeno, že jednou rukou se hází špalek a v druhé se musí držet plechovka s pivem pro udržení stability a taky se doporučuje z piva upíjet, aby se hráč uklidnil a házel přesně. Hehe tak nevím, jestli tohle stojí v oficiálních pravidlech hry. Musím se pochválit, že se mi párkrát podařil celkem dobrý hod (zřejmě onen pivní efekt), ale v závěrečném finále jsme jako dvojice stejně prohráli, tak se Ville musel jít okoupat i za mě do jezera 😊.

 

P.S. Co je v tomhle období největší pochoutkou? Přece nové brambory 😀 Jen co sleze sníh, Finové už pomalu začínají vyhlížet, kdypak už si budou moct pochutnat na nových bramborách ve slupce s máslem a koprem. Jednoduché a výživné 😊

Pivečko z vinných sklenic, fajnšmekr styl.

Juhannus

Je pátek třiadvacátého června a já se ocitám se na chalupě, kde budeme oslavovat nejdelší den v roce. Slunovrat sice nastal už o pár dní dřív, ale oslavám je pochopitelně vhodné zasvětit víkend + páteček, kdy do práce nemusíme, páč je volno. Slavnostní náladu a radost z „léta“ v plném proudu mi trošku kalí fakt, že jsem se kvůli téměř nepřetržitému světlu už dva týdny pořádně nevyspala. V našem případě slunce ale zapadne aspoň na pár hodin, na rozdíl od lokalit za polárním kruhem, kde si o takovém luxusu můžou nechat ještě nějakou chvíli zdát. No, každopádně ale lepší tohle než věčná temnota, která už si na nás za pár měsíců brousí zuby. Takže po hlavě do oslav!

Juhannus ve Finsku, to je chata, sauna a žranice. Hořící vatra o půlnoci na pozadí světlé oblohy, šlehání propocené kůže březovými větvičkami, holé zadky mizící v jezerních vodách. Zapíjejte alkonápoji všemožných druhů a chutí, zajídejte klobásou bez chleba. Ráno bolest hlavy vyženete skokem z mola do osvěžující vodní masy a můžete v bužírování směle pokračovat.

Hned po příjezdu na chatu se mě ujímají rodiče mého milého a zasvěcují mě do tajů svatojánských oslav. Mezi prvními aktivitami začneme s přípravou březových větviček do sauny. Naivně si představuju, že vylezem před chatu a nějak osekáme z dostatečně nízkých bříz pár větví. Chyba lávky. Hlava rodiny se ujímá motorové pily a mizí v útrobách lesa, kde kácí jednu mladou břízu za druhou. My ženské vybíráme z větviček ty vhodné velikosti na budoucí nástroj na šlehání do sauny. Říká se tomu vasta. A to výhradně, i když pro tu samou věc existuje i slovo vihta. Tady ale není radno si zahrávat, protože je to podle mého milého VASTA a basta. Konec diskuze o nářečních variantách. Brzo svážu své dva první exempláře, které za pár hodin budu moct vyzkoušet přímo v akci. Břízy navíc potřebujeme i na výzdobu – schůdky do chaty a terasu brzo zdobí několik stromků. Dekoraci doplní kytice lučních květů, které podle tradice plní i funkci praktickou. Stačí nasbírat sedmero druhů a šup s tím pod polštář. Ve snech se prý zjeví budoucí manžel. Tento rok jsem kytici opomenula, takže budoucí manžel zatím zůstává nejasný.

V nitru chaty se začíná rozbíhat příprava jídla, kterého je rozhodně víc než sedm druhů. Zasyčí první plechovky s pivem a načínáme třílitrový karton vína s apartním čepovací pípou přímo na obalu. Rozděláváme oheň v kouřové sauně a každých třicet minut jde někdo přihodit polena do kamen. Pravidelnost intervalů zajistí minutka. Takové to jak tím v kuchyni odměřujete 8 minut na vajíčko natvrdo. Jeden z grilů venku je brzo žhavý a má před sebou třídenní směnu, která s krátkými přestávkami skončí až v neděli odpoledne.

Zabíjím prvních pár komárů a začínám se škrábat. Léto je očividně opravdu tady, protože stačí se chvíli ochomýtat venku a schytáte pěkných pár štípanců. Na boj s komáry jsou tu ale vybavení. V oknech sítě, dveře se musí zavírat, nad postelí visí moskytiéra. Venkovní stůl u grilu je chráněný síťovým přístřeškem.

Svatojánské menu je brzo hotové. Prvnímu chodu vévodí v alobalu grilované sedlčanské hermelíny dovezené přímo z Billy na pražském Břevnově. Společnost jim dělají žampiony ve slanině naplněné nivou, nakládaní sledi, nové brambory vařené ve slupce, salát z čerstvé zeleniny, pečená žebra s chillimajonézou, víno a pivo. Snahy jíst po návratu z minidovolené v Česku chvíli zdravěji a decentněji mizí v dálce. Otvírám si pro jistotu pivečko, protože s očekávaným saunovacím maratonem je potřeba udržovat tekutiny v těle na stabilní úrovni.

Kolem sedmé večer je kouřová sauna dostatečně žhavá, aby uvítala první návštěvníky. Vytváříme si saunovací pořadník. Je nás šest a jdeme po párech. Na začátku je sauna horoucí a každé přilití vody na horké kameny z ní vytváří výheň, ze které slabší jedinci rychle mizí. Po pár hodinách je v sauně příjemné teploučko a kameny můžete kropit, jak je libo. Já a můj drahý jdeme jako poslední a testujeme březové větve. Fungují výborně, kůži máme nejen pořádně prokrvenou, ale i solidně černou od sazí, které větvičky stírají se zdí a rozviřují ve vzduchu. Pak hurá se v rouše Adamově zchladit do jezera.  Sem tam kolem propluje člun, občas se ocitneme v zorném poli sousedů, opodál si chystajících svůj svatojánský oheň. Holé zadky ale nikoho jinak nezajímají a tak se můžeme po břehu v klidu producírovat tak, jak nás přinesl čáp.

O půlnoci zapalujeme svatojánský oheň. Kromě suchého klestí a větví z pořezaných stromů na něj přihazujeme nepotřebné haraburdí, papírové krabice a dřevěné police. Vatra brzo sahá do třímetrové výšky a olizuje větve břízy rostoucí nad ní. Z popela stoupá dým ještě druhý den večer. Na protějším břehu jezera hoří plamenů několik a jedni ze sousedů rozdělávají oheň na jednom z plochých kamenů vyčnívajících z vody.

Kolem jedné jdeme spát. Venku je stále takové světlo, že se obejdete bez baterky. Naštěstí máme v přístěnku pro hosty zatemňovací bednění v oknech, takže se poprvé za několik týdnů probouzím teprve kolem desáté dopoledne!

Sobotu začínáme skokem do studeného jezera a pozorováním vodního ptactva a sousedů v okolí dalekohledem. Brzo je připravena žranice číslo dvě. K předchozím laskominám přibývá tentokrát uzený losos a specialita, které se říká rosvopaisti. Jde o pořádný kus vepřového zabaleného v alobalu a pečeného několik hodin v jámě v zemi pod vrstvou uhlíků. Naštěstí mám elastické tepláky, u kterých nehrozí, že mi uletí knoflík. Po obžerství se dokonce odhodláme k výběhu kolem jezera. Sauna (tentokrát už „normální“, ne kouřová) a palačinky s borůvkovým džemem smažené nad ohněm jsou nám po sportovním výkonu odměnou. Opět vše poctivě splachuji pivečkem a siderem. Večer poprvé chvíli prší, ale jinak je počasí na místní juhannusové poměry luxusní – 15 stupňů a slunce svítí!

Večer vyhlašujeme soutěž v chytání ryb na žížalu. S těžkým srdcem nabodávám svíjející se dešťovku na háček. Můj úlovek čítá dva malé okouny, ale do sedmi úlovků matky rodu mám ještě velké rezervy. Rybky necháváme na břehu jako pochoutku pro racky. Některé ještě lapají po dechu. Asi ze mě rybář nebude.

V neděli se budíme zase kolem desáté. Asi je zbytečné říkat, že sauna už je pro nás opět rozehřátá. Spořádáme poslední oběd, který tentokrát obsahuje kuřecí se zeleninou + zbytky z uvedeného výše. Je na čase odebrat se na autobus a vrátit se zpátky do města a do kanceláře. Můj první Juhannus ve Finsku se mi určitě zapíše do paměti na dlouhé časy. Prosím víc takových pobytů na chatě, tepláků, ptačího skřehotání a komářího bzučení 🙂