Život za časů korony

Zdravíčko, přátelé! Tenhle pozdrav v dnešní době nabírá nových rozměrů. Koronavirus už se stal předmětem tolika zpráv, reportáží, tabulek, diskuzí, nadávek, dohadů a terorií, že se mu kdovíjak věnovat nechci, nicméně se mě občas ptáte, jak to tady máme, tak aspoň trochu situaci nastíním.

 Ve Finsku je průběh zatím celkem umírněný. Díky restrikcím se nákazu podařil podstatně zpomalit a nových případů je každým dnem méně. Celkem je nakažených něco kolem 4 tisíc, úmrtí se eviduje kolem 140. Zavřené je téměř všechno, včetně hranic, ale například školky, obchody, benzínky, kadeřnictví a podobné věci fungují. A jak je to s těma ROUŠKAMA? Roušky povinné nejsou. V době, kdy v Čechách vypuklo rouškové šílenství a šicí stroje šly na dračku, tady se razilo heslo, že roušky stejně nefungují, pokud se neužívají správně. O možnosti je povinně nakázat všem tu nikdo ani neuvažoval. Natož pokud bylo známo, že stát takové množstí lidem zajistit nemůže. Dnes, o pár týdnů později, se názory na roušky stale různí, nicméně začínají se i objevovat hlasy, které by je lidem pohybujícím se venku doporučily.  Lidí s rouškou na obličeji teď pár denně na ulici potkám, sama ji nenosím. Uvidíme, jak to bude dál. Každopádně je s rouškama spojen kolosální skandál, kdy Finsko objednalo miliony ochranných pomůcek z Číny, které se nakonec např. pro použití v nemocnici vůbec nehodily a spoustě lidí navíc způsobily alergickou reakci. Za tohle už padají první hlavy, ale pořádné vyšetřování se teprve rozjíždí.

Bezprecedentním opatřením bylo uzavření celého kraje kolem hlavního města na období 28.3-19.4. Sem spadají celé Helsinky, Vantaa a Espoo, ale i další obce v dosahu. Celkem oblast zahrnuje 1,7 milionu lidí, tedy třetinu obyvatel Finska, kteří nemohli opustit hranice kraje, aby nákazu neroznesli do malých obcí v ostatních částí Finska, kde by kapacita nemocnic v případě epidemie nestíhala. Zákaz se ale už zrušil minulý týden, takže teď bychom teoreticky mohli jet navštívit Villeho rodiče. Jelikož je jim ale už přes 70 let, mají být v “podmínkách odpovídající karanténě”, čili ještě s návštěvou zřejmě vyčkáme.

Samozřejmě, že celá situace bude mít i tady nesmírně rozsáhlé ekonomické dopady. Pro statisíce pracujících je reálnou hrozbou tzv. “odstavení” (lomautus), ke kterému se firmy mohou uchýlit v případě, že to jejich ekonomická situace vyžaduje. A to na dobu určitou či neurčitou. O takové záležitosti se ve firmě může rozhodnout v řádu dní a dotčení pracovníci pak mají nárok na podporu v nezaměstnanosti. V téhle chvíli je těžké předpovídat, jak se tahle stránka věci vyvine. Například letecká společnost Finnair musela omezit 90% letů a jednání o odstávkách se týkají všech 6000 zaměstnanců.

No, to jsem se zase rozepsala 😊 A jak se máme my? Zatím pořád celkem fajn. Jsou lepší a horší dny. Začátek byl pochopitelně náročný. Rodiny s dětmi vědí, o čem mluvím. My naštěstí nemusíme řešit výuku na dálku či to, jak skloubit práci z domu s péči o dítě, které náhle nemá kam jít do školy/školky. Ale i tak. Dny jsou skoro stejné, kolikrát nevím, který den v týdnu právě máme. Ty stejné činnosti ve stejný čas, jeden den za druhým. Jídlo, přebalování, hraní, spánek a furt dokola. Na druhou stranu pravidelný režim dítěte pomáhá zvládat jeden den za druhým. Opakují to všude, je důležité si najít v téhle krizi svoje rutiny a ty dodržovat. Těch my máme až až 😀 Většinu času doma v bytě na malém prostoru, jednou denně ven. Naštěstí je Emil ve věku, kdy mu k zabavení stačí zkoumání bytu, myčky, pračky, odpadkových košů a skříní s oblečením. A rodiče ještě jako parťáky na hraní celkem akceptuje😉

Je těžké vzdát se sociálního kontaktu, který je pro mnohé matky na mateřské jediným způsobem, jak si udržet duševní zdraví. Navíc až do minulého týdne venku byla hodně velká kosa, po opravdovém jaru ještě ani památky. Až včera se udělalo hodně krásně a teplota se vyšplhala na 15 stupňů! Hned má človek ze všeho lepší pocit. Ville pracuje už měsíc a půl z domu, jsme stále jako rodina spolu, což má své výhody i nevýhody 😀 Na to, že jsme fakt všichni tři prakticky furt spolu v obýváku, ještě jsme to nedopracovali do stádia ponorky, takže respekt.

Dny si snažíme zpříjemnit, jak se dá. Občas si objednáme dobré jídlo (restaurace jsou zavřené, ale domů dovážejí), jdeme si pro kávu s sebou (kavárny to stejné), buď společně všichni tři nebo jeden z dospělých sám (dítě jsme ještě samotné ven nepustili 😉) se jdeme projít, zaběhat si nebo se projet na kole. A tady tento týden nastala velká změna, protože jsme si konečně pořídili sportovní kočárek, o kterém jsme snili už v době, kdy Emil pobýval ještě v břichu. Ville má navíc tento týden volno (je odstaven), takže ideální chvíle pro podobné investice. Croozer se stal rychle novým členem domácnosti a jelikož jsme ho koupili z druhé ruky, nestál nás ani tak velký majlant. Zatím jsme ho stačili využít pro cyklistiku, ale hodí se na běhání, což vyzkoušíme ve velmi dohledné době. A nemůžeme si to vynachválit. Zrovna včera, během prvního opravdu jarního dne, jsme si zajeli na zmrzlinu, pořádně se provětrali, dali si do těla (teda aspon já, páč na mé kolo bylo prej jednodušší kočár přidělat, haha :D) a Emilek si dal hodinového šlofíka. Win win situace 😊

První testovací den. Teplota venku 8 stupňů, slunce nesvítí.

Ještě musíme mladému pánovi přikoupit helmu.

Den dva,  změna ročního období. 

Tak horko, že si dítě krátilo čas sundáváním ponožek. Ještě jsme mu nezvládli koupit boty 😀

Občerstvovací pauza

První letošní zmrzlina

Takže teď vzhůru do jara a léta! Snad časem i ta korona trochu poleví a aspoň v některých aspektech se vrátíme do jakž takže normálního života. Také se nám rýsují velké změny v domácnosti, páč Ville už se za pár chvil stane otcem na rodičovské 😊 A co já? To je zatím trochu tajemstvím, ale už brzy se dozvíte víc, takže zůstante naladěni. Snad se mi teď podaří i psát časteji než jednou za x měsíců 😀

S větrem o závod

Lidi se mě vždy v tomhle období vyptávají, jak si tu užíváme sněhu a jak tady tu sibérii zvládáme. Loni a předloni se i celkem trefili, sněhu a mrazu bylo až až a z běžek a lyží se stávalo málem nedostatkové zboží. Letos ovšem chyba lávky! Místo zimních radovánek si užíváme už čtvrtý měsíc bláta, deště a vichru a po sněhu není na jihu Finska ani památky (jihem myslím 400 kilometrový pás od Helsinek na sever) . Prostě nekonečný listopad, to je skoro jako výhra v loterii! Ale tak třeba tahle bezsněžná zima prorokuje brzké jaro a je fakt, že kosi už si ty svoje písně hodně dávají 😊

Je ovšem velmi zarážející, že náš Emil, napůl Fin, zatím se sněhem přišel do kontaktu pouze jednou, minulý víkend u babičky, která bydlí přece jen krapet severněji. V neděli napadly celé dva centimetry, tak si mohl vzácnou chladivou hmotu aspoň osahat. Snad příští zima bude vydařenější a dostane se třeba i na ty běžky. Jinak ve Finsku samozřejmě sníh byl i letos, ale hodně na severu. Tam se zase pod rekordní sněhovou zátěží lámaly stromy a elektrická vedení. Trocha vyváženosti by rozhodně nebyla na škodu.

Každopádně se nám minulý víkend právě u tchýně poštěstilo to, na co jsem čekala dlouhá léta. Pár nocí s poctivými mrazy kolem -12 bez sněhu, co to může znamenat? Samozřejmě bruslení! A to ne jen tak ledajaké, někde na titěrném kluzišti, ale pořádně na zamrzlém jezeře 😊 Kilometrů můžete najet nespočet. Brusle mě sice na začátku dost neposlouchaly, což mému soupeřivé nátuře nedělalo dobře (nesnesu pomyšlení, že mě Finové hodí do škatulky cizinců, co na bruslích v životě nestáli a jim samotným se nemůžou rovnat 😀 Ovšem vzhledem k mému původu ze země, kde se ještě donedávna hrával dobrý hokej.. Já, kterou bruslit naučil sám hokejový trenér Zdenek Miklas, však musím na ledě obstát, no ne?? :D) Naštěstí se vždy počáteční nešikovnost a nezvyk dá svést na tupé brusle, které naposledy někdo brousil v roce raz dva 😉

No byla to prostě děsná romantika v zimní krajině, slunce nad hlavou, vítr ve vlasech a pocit naprosté volnosti. Takových momentů se člověk v hektice všedních dní s malým dítětem naučí opravdu užívat. Takže zde trochu fotodokumentace z celé akce.

P.S. Nováčky na otevřeném ledě překvapí, jak hlučný led umí být. Když na něj přes den svítí slunce, vlivem změny teploty led praská a vydává opravdu zajímavé zvuky. Hlasité BLOM, chvíli ticho, a pak zas. Za chvíli si na to zvyknete, ale na začátku mi z toho celkem běžel mráz po zádech a už už sem se viděla, jak to pode mnou za chvíli proboří.. Ale jezdili tam po ledu i se sněhovým skůtrem, který zřejmě váží krapet víc než já, a všecko v cajku, tak očividně led byl silný dost;)

Finský baseball aneb pesäpallo

Tím, jak pořád zkouším a objevuju různé tradiční finské aktivity/pochutiny/nápoje/místa, jsem si už u kolegů v práci vysloužila přídomek „finštější než Fin“ 😛 Tentokrát jsem se čistou náhodou přichomýtla k národnímu finskému sportu. Hádejte, co že by to tak mohlo být. Hokej? Ten je zde sice bez pochyby nejoblíbenějším sportem, ale jeho kořeny bychom museli hledat jinde, a to v Kanadě. Ale takové PESÄPALLO, o tom Finové můžou říct, že je jejich. Takže o co se jedná. Pesäpallo je týmový sport, který na počátku minulého století vymyslel Lauri Pihkala. Tento pán se v Americe zakoukal do baseballu a rozhodl se, že z něj vytvoří finskou verzi. Tak se dal do díla, sepsal pravidla a hurá do na věc. Pesäpallo získalo poměrně rychle oblibu a už od třicátých let 20. století se o něm začíná mluvit jako o finském národním sportu.

Pesäpallo je hrou finského „venkova“. Helsinčané pochopitelně za venkov označují vše, co se nachází za pověstným „třetím městským okruhem (KEHÄ III)“, nazývaným také „vlčí hranicí“, čili vše ve vzdálenosti 25 km od centra Helsinek 😉. Takže zatímco v místech jako Sotkamo či Jyväskylä ve středním Finsku vesele bují pesäpallová kultura, stadion v Helsinkách na nedávném zápase nejvyšší ligy zel tak trochu prázdnotou. Ale! Snaha přiblížit tuto venkovskou zábavu Helsinčanům a hrát sem tam nějaký zápas v hlavním městě mi přinesla exkluzivní příležitost se na mač vypravit osobně.

Pravidla hry vypadají ve zkratce asi takto. Na hřišti jsou dvě družstva – jedno ve „vnějším hracím poli“ a druhé ve vnitřním. Hráči ve vnějším poli opalují míček nadhozený nadhazovačem a obíhají celkem tři mety, zatímco hráči ve vnitřním poli se jim oběh snaží překazit – například tím, že letící míč chytí ve vzduchu, nebo jej sice nechytí přímo v letu, ale dopraví jej po dopadu na nejbližší metu dřív, než tam stihne doběhnout hráč z opalujícího družstva. Za oběhnutí všech met a zdárné doražení domů získává družstvo bod.  Do vybavení patří pálka, míč, rukavice na jeho chytání a helma na hlavu. A pak takové udělátko, které vypadá jako vzorník barev na fasádu, a hráči si jím signalizují taktiku pro další odpal a oběh. Co různé barvy znamenají mi zůstává tajemstvím, a myslím, že se bez této informace docela dobře obejdu 😉.

 

Při sledování téměř tříhodinového zápasu jsem měla co dělat, abych dění na hřišti dokázala věnovat patřičnou pozornost.  Nicméně bylo krásné letní počasí (považte, v květnu se dalo jít po venku v tričku!), na stadionu prodávali tradiční párky v kelímku a alkoholické nápoje (nutno vypít v pauze, do hlediště nelze nosit s sebou) a na stadionu panovala velmi příjemná atmosféra. Asi už se znovu podívat nepůjdu, ale bylo fajn si zase jednou rozšířit obzory.

Legendární nápoj lonkero – gin s grapefruitovým džusem – vytvořený speciálně pro letní olympijské hry v Helsinkách v roce 1952

Co jsem však netušila, bylo, že o pár týdnů později se sama ocitnu v roli hráče! V práci totiž někteří kolegové chodí přes léto hrávat pesäpallo na blízké školní hřiště, tak jsem jednou kývla na pozvání a zúčastnila se dramatického zápasu. Co bych pro tento investigativní blog neudělala 😀 Ehm, popravdě můj výkon nebyl nijak excelentní, spíš jsem tam jen tak postávala a snažila se pochopit, co se kolem mě děje, ale tak co už, snaha se taky cení 😀 Kolegové asi tak nějak předpokládali, že když jiné finské tradice mám v malíčku, bude pro mě pesäpallo hračkou. Tudíž mě bez vysvětlovaní hodili do vody a plav 😀

Jinak se pesäpallo překvapivě hrává také v jiných zemích, např. ve Švédsku, Japonsku či Austrálii. V pořádaných mistrovstvích světa však Finsko vždy drtivě vítězí, kdo by to byl řekl 😊

Bodom trail a finská svatba

Do minulého víkendu se nám vešly hned dvě větší události.  V sobotu 5. května dopoledne jsem absolvovala svůj první trail runningový závod v Espoo kolem jezera Bodom. Fanouškům metalu už svítá – jezero Bodom je nechvalně známé případem z roku 1960, kdy neznámý vrah v lese na břehu jezera zavraždil tři ve stanu spící osoby na výletě. Čtvrtý výletník tehdy vyvázl s četnými zraněními na hlavě a o 45 let později se sám stal podezřelým, ale nakonec byl viny zproštěn. Aspoň tady si ve zkratce můžete přečíst co a jak https://cs.wikipedia.org/wiki/Bodomsk%C3%A9_vra%C5%BEdy  No a těmito událostmi se při výběru jména inspirovala finská metalová kapela Children of Bodom. Takže tak k pozadí legendárního jezera. Naštěstí jsme zrovna neměli v plánu u jezera nocovat, nýbrž cílem bylo uběhnout v okolních lesích 12 km (ve Villeho případě 21), užít si výběh v jarní přírodě a navíc zkusit něco jiného, než se pachtit mezi tisíci dalšími běžci na asfaltu.

Už v lednu jsem tady na blogu podstatu trail runningu zmiňovala. Běžíte lesem, takže musíte dávat dobrý pozor, kam šlapete. Neustálé stoupání a klesání, kořeny, kameny a skaliska pod nohama, podmáčený severský terén – to vše dělá z výběhu diametrálně odlišný zážitek v porovnání s tím, když si jdete zaběhat například v Praze na Náplavce 😉 U mě lesní pobíhání láska na první pohled 😊  Musím říct, že i atmosféra na závodě byla dost jiná, než na co jsem byla zvyklá z předchozích absolvovaných městských půlmaratonů. Tak například lidi do kopců úplně v klidu šli! Nebo si u běhu normálně povídali. I kdybych kdovíjak chtěla honit čas, na úzké lesní pěšince prostě běžci musí jít jeden za druhým a předbíhání je pak kolikrát dost obtížný proces. Takže prostě běžíte na pohodu, občas se zastavíte, napijete, šoupnete do sebe nějaký ten energetický gel a jedete dál… Žádné jazyky až na vestě, pachuť krve v krku a trauma z toho, že vás neustále někdo předbíhá. Snad poprvé závod, který jsem si opravdu užila. Navíc se říká, že běhat v lese zvládnou i ti, jejichž klouby se asfaltu brání. Měkčí lesní terén totiž nárazy tlumí lépe a tempo prostě musíte zmírnit, takže riziko všelijakých úrazů a bolestí z příliš rychlého běhání klesá. Samozřejmě hodlám dál běhat i na asfaltu, ale lesní běh, ten, ten je pro mě v tuhle chvíli number one.

 

No a po závodu jsme se celí zpocení a zabahnění přesunuli 200 km do Taavetti, kde nás čekaly onačejší radovánky. Villeho kamarád se totiž ženil, takže z tenisek obalených bahnem šup šup do lodiček a na svatbu 😊 Často se mě ptáte, jaká že ta finská svatba je. Zatím jsem jich absolvovala jenom dvě, ale i s tímto základem se dá pracovat a něco z něj vyvodit. Finská svatba ale dost podobná té, jak ji známe v Česku, takže nějaké extrémy v sauně apod. nečekejte. Typicky se obřad koná odpoledne a může být civilní nebo v kostele. Po té normálně následuje přesun na místo oslavy, přípitek (většinou něco šumivého), jídlo (vždy formou bufetu alá naberte si co chcete a kolik chcete) a káva s dortem. Co se týče doprovodného programu, většinou nechybí únos nevěsty a její vykoupení tím, že ženich plní různé úkoly před svatebním obecenstvem (na sobotní svatbě však byla unesena ženichova tchýně a musím říct, že ženich nezaváhal ani na chvilku, jestli ji má osvobodit nebo ne 😉 :D). Dál se promítají fotky obou novomanželů z dětství, příbuzní mají proslovy, nevěsta hází kytici. Také do programu většinou patří fotky či video z rozluček se svobodou, pokud se něco takového konalo. V tomto případě jsem mohla zhlédnout video z ženichova tandemového seskoku, který mu jeho kamarádi v čele s mým mužem přichystali jako rozlučkové překvápko… už se nemůžu dočkat vlastního seskoku, do kterého zbývá míň než týden 😛 !  No a pak také na svatbě nechybí živá hudba a tanec. Jen mi přijde, že finské svatby nejsou ani zdaleka tak bujaré jako ty moravské a navíc jsem jednou byla na takové svatbě, kde tvrdý alkohol došel v deset hodin večer 😀 Inu, to by se na Valašsku bralo jako faux pais, ale ve Finlandii to zas až tak nikomu nevadilo. Kolem dvanácté hodiny se pak velká většina hostů včetně nás začali sbírat domů. Takže párty až do rána to zrovna nebyla, ale v mém stádiu únavy z běžeckého dne mi tento harmonogram naprosto vyhovoval 😉.

Takže běhu a svatbám zdar 😊

První lednový týden

Nový rok mi přinesl docela výzvu. Ville se totiž vypravil na měsíc do Nepálu. Jedna věc je, že jsem tady sama, ale mi zas až tak nevadí. Co mě ale přímo nasírá je, že jsem nejela s ním. Chodím do práce a na tak dlouhou dobu mě pochopitelně nikam nepustí. A na podání výpovědi jsem (zatím) jaksi neměla koule 😊 . Po výletech do Chile a Maroka mě dálky začaly lákat mnohem víc a podívat se do Nepálu by samozřejmě byl nejvíc cool zážitek! Místo toho ale sedím v kanclu a musím se dívat na fotky z Himalájí, které mi můj drahý občas posílá, fuck 😀

No, ale samozřejmě, že jsem s tímhle souhlasila a vesele ho podporovala, jen jeď drahý a buď tam jak dlouho chceš.. přece mu to nebudu zakazovat 😊  No, příště si možná víc promyslím, jestli fakt radši nepojedu s ním 😀

Pak jsem teda přemýšlela, co si za kratochvíle vymyslím na leden já. A v souvislosti s melancholií na přelomu roku (viz předešlý příspěvek) jsem se rozhodla, že chci Helsinky víc prozkoumat a vytřískat z nich, co to dá.  A taky poznat nové lidi. Možná totiž ten trik není v tom, pořád něco hledat někde jinde, ale spíš naučit se nacházet kouzlo v tom, co je kolem nás 😉 Tak jsem hned po té, co se za Villem zaklaply dveře, sedla a sepsala seznam věcí, co chci podniknout. Našla jsem toho celkem kvantum! Takže co jsem stihla za první lednový týden?

• Vypravila jsem se do Národní knihovny na Senátním náměstí. Budovu v roce 1836 navrhl architekt C.L. Engel a dnes v ní najdete 3 miliony knih a další tři miliony ostatních tiskovin. I pokud nechcete zrovna nic z toho studovat, doporučuju se do knihovny jít podívat. Interiéry stojí určitě za zhlednutí.

• Navštívila muzeum současného umění Kiasma. http://kiasma.fi/en/exhibitions-events/ Do podobných institucí nezavítám, jak je rok dlouhý, proto bylo na čase to napravit. Konstatovala jsem, že fanouškem moderního umění se asi nestanu, ale i tak neuškodilo si rozšířit obzory. Obzvlášť mě zaujala výstava Korakrita Arunanondchaie z Thajska. Obrázek o jeho tvorbě si udělejte tady http://kiasma.fi/en/exhibitions-events/korakrit-arunanondchai/.
• Zašla do kaple na náměstíčku před nákupním centrem Kamppi v samém centru města. Uprostřed shonu, spěchu a provozu tam stojí dřevěná kaple kuriózního tvaru, která ja otevřená každý den a můžete se tam jít na chvíli usebrat ve spěšném dni 😊 . Šla jsem kolem ní nespočetněkrát, ale dovnitř jsem se rozhodla poprvé podívat až po roce pobytu v Helsinkách.

• Zašla se najíst do vietnamského bistra Ônam.  Útulné prostředí a dobré jídlo, ale měla jsem po vegetariánské omeletě s náplní z hub shiitake a tofu teda ještě pořád trochu hlad 😉

• Zašla jsem na maďarský film On body and soul (Testről és lélekről), což je velice zvláštní počin o hledání cesty dvou lidí k sobě navzájem s tím, že se jim oběma zdají sny, ve kterých jsou jeleny 😊 Běžte se podívat, pokud máte možnost. Získalo to loni zlatého medvěda na festivalu v Berlíně a bylo nominováno na Oscara za v kategorii nejlepší zahraniční film.
• Zašla na večerní setkání cizinců žijících v Helsinkách. To chtělo trochu se překonat, protože vždycky mě trochu napadne takové to „co si budu povídat s cizíma lidma“ a „možná bych si radši mohla číst na gauči a mít klid“. Tak se ale holt nové známosti nenavážou, takže jsem šla, a rozhodně nelituju. Večer ve společnosti asi tak 10 různých národností utekl jako voda, získala jsem nové kontakty a nové nápady na volnočasové aktivity.
• A pak jsem asi objevila novou zálibu: trailové běhání, čili běhání v terénu po nezpevněných stezkách. Jak už víte, máme tu vedle baráku ten centrální park…už jsem o něm mluvila milionkrát 😀 Je to jedno z nejlepších míst ever. A tam je spousta cestiček, balvanů, skalisek, kořenů, mokřad a tak podobně, kde se dá běhat. Zjistila jsem po včerejším výběhu, že tohle je konečně ten druh aktivity, kdy si totálně pročistíte hlavu. Nedokážete totiž moc myslet na nic jiného, než kam šlapete, abyste si nezvrtli kotník. Takže žádné přemýšlení o malichernostech. U normálního běhu na cestě se totiž moje mysl má pořád tendence vydávat někam jinam, kdežto na trailu je opravdu tam, kde je i tělo. Mimochodem jsme se s Villem už v prosinci přihlásili na květnový trailový závod kolem jezera Bodom 😊

• A pak jsem se vydala na Beránčí ostrov, ale tomu věnuju samostatnou kapitolu.

Výzvám zdar!