Na skok v Liesjärvi

Začal nám podzim, takže jsme se z letního okouzlení museli přenést do plískanicové reality. Propršených dní sice teď v září a říjnu bylo celkem dost, ale i tak se ještě léto nevzdává své letošní nadvlády. O minulém víkendu zase padaly teplotní rekordy a na mnoha místech Finska teploty překročily 20 stupňů. Takže nezbývalo než po čase oprášit stan a spacáky a vyrazit provětrat mozek do přírody.

Tentokrát volba padla na národní park Liesjärvi, něco málo přes hodinu cesty autobusem z Helsinek směrem na severozápad. O Liesjärvi jsem četla na internetech samou chválu, takže bylo potřeba na vlastní oči otestovat, jestli se zakládá na pravdě. Autobus mířící do Pori nás dovezl na zastávku uprostřed ničeho s názvem Eerikkilän tienhaara a odtamtud jsme napochodovali za celou sobotu asi 15 kilometrů svěžím lesem zahaleným dopoledne v mírné mlze, oblopeným ledovým jezerem a i poměrně naplněným dalšími návštěvníky prahnoucími po odpočinku od shonu všedních dní.

 

Stan jsme zapíchli v tábořišti v Savilahti, odkud se nám večer podařilo sledovat úžasnou červánkovou scenérii na obloze po západu slunce. Po opečení špekáčků a spořádání instantních nudlí s avokádem ještě následovala vzdělávácí půlhodinka aneb předplatili jsme si nedávno víkendové vydání deníku Helsingin Sanomat, takže se ve volných chvílích věnujeme rozšiřování obzoru z tohoto seriozního periodika. Spaní ve stanu pro tuto kratochvíli pochopitelně není překážkou 😉

V neděli jsem se vzbudili do přímo pohádkové krajiny. Na obloze ani mráček a po chvílích ranního chladu jsem mohla bundu vesele odhodit a pochodovat po lese jen v tričku – na říjen opravdu nestandardní počin. Výlet jsme zakončili návštěvou statku v Korteniemi, který však na podzim zel prázdnotou. V létě jsou tu k vidění ukázky způsobu života před sto lety a k dispozici je i kouřová sauna.

Pak už šup šup na autobus, při čemž jsme tak nějak sešli ze správné stezky a poslední minuty do odjezdu dopravního prostředku strávili zběsilým úprkem z krosnami na zádech a divým mávánín na řidiče, ať na nás počká, než doběhneme na zastávku. Sice počkal, ale ukázalo se, že to nebyl náš autobus 😀 Takže jsem ještě měla pár okamžiků na vydýchání, než nás ze zastávky vyzvedla správná linka.

Dnes mě sice bolí celé tělo a ráno se mé vstávání do práce neobešlo bez nadávek a kňourání, že potřebuju ještě den na regeneraci.. ale přitom vím, že tuhle přírodní injekci jsem už každopádně potřebovala jako sůl. Vřele doporučuji, příroda dělá divy 😊

Poslední část laponské výpravy. Kilpisjärvi a NP Pallas-Yllästunturi.

Návrat do Finska proběhl ve svěžím duchu. Z Hammerfestu jsme téměř po sedmi hodinách jízdy dorazili na státní hranici v Kilpisjärvi. Kilpisjärvi pro mě odedávna bylo bájnou vesnicí, kde sníh leží ještě v červnu a průměrná teplota v červenci nepřesahuje 11 stupňů. Dodnes si pamatuju, jak jsme se ve škole učili finská slovíčka týkající se počasí. Na příkladu Kilpisjärvi se daly dobře procvičovat různé výrazy pro vyjádření zimy, deště, sněhu a teplot na záporné straně Celsiovy stupnice. A hle, uplynulo deset let a jsem tu jako na koni.

Ukázalo se, že učitelé na hodinách finštiny nám nelhali. Přes den se teplota vyšplhala na pět stupňů, v noci na dva. Konečně došla řada na záložní spacák, který jsem měla pro tyto případy s sebou. Má noční garderoba ve stanu v místním kempu čítala troje kalhoty, troje termoponožky, dvě tričky, dvě mikiny, bundu a dva spacáky. Teprve při této výbavě jsem mi přestala být zima a usnula jsem.  V místním kempu na úpatí kopce Saana (pozor, dosahuje výšky lehce přes tisíc metrů nad mořem, což už je co říct:D) se můžete ubytovat ve (vlastním) stanu  za dvanáct eur na osobu a v ceně máte i teplou sprchu a saunu, což není rozhodně k zahození, když se venku žení všichni čerti. Plusové body jdou za kuchyňku s plotnou a vším nádobím. Kemp nabízí zázemí pro karavany, ale i ubytování v chatkách, záleží na preferencích.

http://www.kilpisjarvi.info/EN/main.html

Páteční ráno nás přivítalo vydatným deštíkem a ještě vydatnějším větříkem. Setrvali jsme však u původního plánu vystoupat na vrchol Saany, kdy už jsme jednou tady. V mých představách se zdolání Saany zdálo jako piece of cake, to jsem ale poněkud zmýlila. Chabé pokusy držet pláštěnku na těle ztroskotaly hned při vystoupání nad horní hranici lesa (asi tak 5 metrů nadmořské výšky, protože jak už víme, stromů v Laponsku moc není).   S přibývajícími metry převýšení vítr sílil, chůze těžkla a oblečení nasávalo víc a víc vody. Na vrcholu sněžilo! A bylo vidět asi tak na dva metry. Se zapršenými brýlemi jsem navíc stěží dohlédla dál než pod vlastní nohy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že do návštěvní knihy dole na recepci v kempu jsme se i přes výrazná doporučení v pokynech pro turisty jaksi zapomněli zapsat.  No nic, nakonec jsme dolů došli bez újmy, zápal plic se nekonal.

Naštěstí jsme si mohli dát teplou sprchu a odfrčet do další destinace – vesničky Särkijärvi, kde jsme si rovnou pronajali celou chatku s topením, saunou a kuchyní. Můžem taky jednou být v suchu a teple, že ano! A rozhodně doporučuju, na deštivý den je chata jako dělaná. Očekujte nabídku ubytování zde http://www.sarkijarvenmajat.fi/fi/ a určitě si vyberete. Místo se nachází už na prahu národního parku Pallas-Yllästunturi, takže můžete z chaty vyrazit na túru nebo se tu zregenerovat po ní.

V sobotu jsme pak podnikli desetikilometrový výšlap v dešti z Ketomella do Hannukuru, kde jsme přespali v „rezervační“ chatce za poplatek 12 eur. Chata byla rozdělená na dvě půlky a v každé z nich bylo postelí pro 12 lidí. Naštěstí byli naši spolunocležníci z kategorie 30+, která, jak víme, již neholduje bujarým veselicím do nočních hodin, takže úderem desáté byla celá chata v postelích a vyspala jsem se víc než výborně. K vybavení chaty patřil kuchyňský kout, sušárna na mokré oblečení s kamínky (celkem praskala ve švech) a duchovní strava v podobně Nového zákona. Bonusem byla sauna venku u jezera.

Pak nastala neděle a odchod po stejné trase zpátky k autu, autem do Rovaniemi a letadlem do Helsinek. Skvělá dovolená, Laponsko doporučuji všem milovníkům přírody a těm, kdo si chtějí odpočinout od městského ruchu. Později v září můžete obdivovat krajinu hrající barvami podzimu, v zimě zase vyrazit na běžky a pozorovat polární záři. Na své si přijdete během každého ročního období.

Laponská odysea, část první.

Tak mi před týdnem nastala další dovolená, uff! Náročné to léto, když člověk pořád musí někde trajdat.. Ale zvládli jsme to, zmokli jsme a už jsme tu, zase zpět ve víru všedních kancelářských dní. Trip stál rozhodně za to, takže by byla škoda se nepodělit o tipy a triky na dovolenou ve finské a norské části Laponska. Čili území, které obývají Sámové a které se rozprostírá na území Finska, Norska, Švédska a Ruska. Neplést s Japonskem (heh).

Sámové jsou jeden z původních národů na území Evropy. Jejich počet se odhaduje na asi 60 tisíc, z toho zhruba desetina jich žije ve Finsku.  Sámové mají svoji vlajku, samosprávu a mluví sámskými jazyky, které se dají rozdělit do několika skupin. Původně Sámové žili kočovným způsobem života  a způsobem obživy pro ně byl chov sobů, rybolov a sběr bobulí. Dnes je však tradiční způsob života na ústupu.

Předtím jsem z Laponska viděla jen město na polárním kruhu Rovaniemi  a od té doby už uplynulo pěkných pár let. Až teď se mi konečně podařilo vyrazit na sever Severu na dobu delší než dva dny. Protože času bylo ale i tak omezeně, vzali jsme to na z Helsinek nočním vlakem rovnou do Rovaniemi. Nalijme si čistého vína, na téhle trase zas tak moc nepropásnete, pokud pojedete jinak než autem, ba naopak, ušetříte si mnohahodinové řízení v krajině, kde nenarazíte téměř na nic jiného než na les a jezera. Je téměř k nevíře, že ačkoli pocházím ze železničářské rodiny využívající vlaky i na cestu do porodnice (:)), nikdy jsem nejela v lůžkovém voze! Konečně na prahu třicítky jsem se letos dočkala, a bylo to žůžo. Spala jsem jako v bavlnce a samozřejmě vyzkoušela i vlakovou sprchu, když je to zdarma! #czechstyle.

 

Z Rovaniemi pak započal trip autem z půjčovny. Nebyl čas se moc rozhlížet po městě, protože mé navigátorské schopnosti nás ihned zavedly na výpadovku a jen tak tak jsme se stihli zastavit v supermarketu nakoupit ”skrovné zásoby“ na několik dní dopředu. Příští stanicí se stal národní park Urho Kekkonen (Co kdybychom třeba Vysočinu pojmenovali po Zemanovi?!). V turistickém středisku Kiilopää pohodlně zanecháte auto na parkovišti (zdarma) a můžete rovnou začít zdolávat schody na stejnojmennou tunturi (táhlý kopeček bez stromů, pro finské Laponsko charakteristický).

 

Tras vede v NP spousta a za den se dá ujít kilometrů podle libosti. Asi tak co 7 km je vždy na trase odpočívárna (chatka s vybavením na uvaření čaje, kamny na usušení promočeného oblečení a venkovním ohništěm, nebo tzv. kota, o které jsem už psala zde https://podseverkou.com/2017/05/29/v-lesich-kolem-mantyharju/). Některé chatky jsou určené pro přenocování a mohou být i zpoplatněné (klíč je potřeba si vyzvednout např. v turistickém centru někde poblíž), ale většina je jich volně přístupných. Jiné jsou zase spíš odpočívárny určené na krátké nabrání sil, ale spát by se v nich mělo spíše v případě, že člověk nemá s sebou stan, je špatné počasí atd. No, ale lidi (včetně Finů) v nich normálně spali, a nikdo neřešil, jestli je chata denní či noční.  Naše trasa zahrnovala první den Kiilopää – Rumakuru (asi 8 km), druhý den Rumakuru – Luulampi – Rautulampi (11km) a třetí den návrat zpět k autu do Kiilopää (12 km). Po úvodním dešti vylezlo sluníčko a výhledy začaly stát za to. Všude kam člověk dohlédne jen les nebo holé kopce, nikde ani živáčka. A to ticho. A sobi. Na člověka narazíte opravdu jen minimálně. Samozřejmě jsme ale na chatě v Rautulampi narazili na dva lidi z Opavy 🙂

Pro zájemce info o turistických trasách a jiných aktivitách v okolí Kiilopää k nalezení tady:

http://www.kiilopaa.fi/en/outdoor-activities/hiking.html

http://saariselka.com/saariselka/wp-content/uploads/2014/12/kesareittikartta.pdf

Po důkladném vyvětrání hlavy v národním parku jsme opět naskákali do auta a za pár hodin překročili finsko-norskou hranici v Näätämö. O norské části anabáze již brzy – takže zůstaňte naladěni.

Užitečné tipy:

• Na konci srpna už je velká pravděpodobnost, že komáři již pomřeli, jinak ale rozhodně doporučuji přes léto notnou dávku repelentu s sebou!
• Kdo hůře snáší světlo v noci, vemte si takové ty zatemňovací klapky na oči 🙂
• V turistické základně v Kiilopää můžete po výšlapu využít sprchu za 3 eura, po x dnech putování se může celkem hodit + je zde k dispozici i kouřová sauna, která je veřejnosti přístupná v úterky, středy a pátky od 14-20 hod, cena 13e
• Z místních specialit doporučuji ochutnat:

poronkäristys – na pánvi v tuku opékané sobí maso nakrájené na kousky, ochucené pepřem a solí, podává se s bramborovou kaší, brusinkovým džemem a nakládanýma okurkama)

juusto-savuporokeitto – sýrovou polévku s uzeným sobím masem

leipäjuusto – placatý sýr s černými skvrnami, nejlépe v doprovodu moruškového džemu (ten jsme neochutnali, ale morušky rostoucí v bažině jsme potkali).