Je čtvrtek půl jedenácté večer, letiště ve Vantaa skoro zeje prázdnotou, po chodbách se sem tam trousí nějaký ten unavený cestovatel. Po náročném dni plném příprav, úklidu, nákupů, a pečení chleba čekám v příletové hale na letadlo z Prahy. S tímhle mám už zkušenosti, průvodkyni jsem svým návštěvám dělala už kolikrát. Tentokrát je ale situace trochu jiná. Už brzy se mi totiž do spárů dostanou moji vlastní rodiče! Když už si začínám říkat, že snad zabloudili v hlubinách miniaturního finského letiště, otevírají se dveře a rodičovská výprava v celé kráse vstupuje na finskou půdu. Olalaa, dlouho očekávaná delegace je zde 😊
Po hodinové jízdě hromadnou dopravou se konečně dostáváme k nám domů. Cesta probíhá poklidně, zpestřením jsou pouze opilé dvacetileté slečny povykující na hlavním nádraží a mamčin údiv nad tím, jak jsou Helsinky prázdné. Vítejte ve Finsku 😀 Ale není divu, takhle o půlnoci ve všední den. Po obligátních slivovicích a ochutnávce vlastnoručního chleba se v jednu hrabeme do postele. Nebo já teda na gauč. Nemám už sílu se odebrat do hostelu, ve kterém máme s Villem pronajatý pokoj, abychom se čtyři na sedmatřiceti metrech neušlapali, tak pro tentokrát přenechávám celý pokoj mému drahému.
Ráno vstáváme svěží a naladění na průzkum Helsinek. Naši se holedbají, že chtějí vidět všecko! Tak jo, máte to mít, uchichtávám se v duchu. Úvod do finské kuchyně si odškrtneme hned při snídani v podobě karelských pirohů, které sklízejí velký úspěch. Typický žitný tvrdý suchý chleba vypadá pro oko českého jedlíka asi dost zvláštně, ale i ten testem prochází („jako není to tak špatné“) :D. Po snídani a dvacaterém ujištění, že ano, opravdu jízdenky na tramvaj koupím telefonem pro všechny, kdo je potřebují, vyrážím na pobřežní trh Kauppatori. A už to jede, výkřiky obdivu nad tím, jak je město čisté, jak vše září a v ranním slunci vytváří úžasnou scenérii. Na trhu dokonce prodávají hřiby, nechceš si Marto koupit do mražáku?? No a tak na tuhle loď jakože jdeme hmm hmmm… o taťku se začíná pokoušet mořská nemoc, ale statečně jde s davem na palubu. Když se loď odrazí od břehu, úleva je patrná. Však to vůbec nehoupe. A ty výhledy. A ty ostrůvky. Všecko je krásné a báječné. Já vám říkala, že se vám tu bude líbit 🙂
Za chvilku se vyloďujeme na ostrovní vojenské pevnosti Suomenlinna. Nadšené výkřiky pokračují. Kanóny na pobřežní linii jsou vděčným objektem pro fotografie. Pozdrav slunci na skalnatém pobřeží je nutností. Hledáme kavárničku pro dopolední kávu s dortíkem. Hlava rodiny si přeje, ať je to kavárna s výhledem na moře a navíc se na hladině musí odrážet sluneční paprsky (!). Tak jo teda, když si to panstvo přeje. Kavárna Piper požadavky splňuje.
Tečkou za ostrovním výletem je návštěva místního pivovaru. Dvě velké a jedno malé pivko, dvacet euro jen to fikne. Znovu vítejte ve Finsku 😉
Za odpoledne stihneme obejít helsinskou katedrálu na Senátním náměstí, nacpat se špenátovou polévkou v obědové přestávce u nás na bytě a vyrazit na jízdu pivní tramvají. Ta disponuje barem a toaletou a za přibližně pětačtyřicet minut udělá okruh kolem hlavních stavitelských atrakcí ve městě. Nálada je uvolněná a zážitek prvotřídní. Co bychom pro naše staroušky neudělali 😊
Pak je čas na decentní večeři osahující smažené rybičky (síhy), masové kuličky a podobné speciality. Z hospody se téměř koulíme domů a stále obdivujeme krásné výhledy na místní zátoky, skaliska, zeleň a architekturu. Po takové míře zážitků večer vytuhneme večer jako nemluvňátka.
Abychom si užili i trochu toho venkova, vyrážíme v sobotu na chalupu u tchýně. U snídaně panuje mírná nejistota. Co to tam na nás ty děcka nachystaly, určitě se upečeme v sauně nebo nás sežere medvěd. Nebo komáři. Hosté to sice neříkají nahlas, ale moc bych za to nedala, že je to občas napadne. Nedá se svítit, šup šup do auta a brzy vystupujeme na finském venkově. Tady začíná vykrmovací fáze, páč Villeho maminka je opravdu výborná kuchařka a taťka protřelý mistr grilu. Dobrůtky kam se podíváš. Jestli se Villeho rodiče mohli od našich naučit něco z češtiny, tak jsou to výrazy „výborné“ a „vynikající“ 😉 Po obědě začíná rybářská sejšn. Nadšení našeho tatínka nezná mezí. Vytahuje jednoho okounka za druhým, a všecky musím vyfotit. Vidíte ten výraz, ty zářící oči?? Není možné ho od ryb dostat pryč!! Mamka se zatím věnuje odpočinku a dokonce svolí k vyjížďce na člunu, která se dostane do top ten její hitparády finských zážitků.
To hlavní ale přichází krapet později. Konečně příležitost vysaunovat se v pravé finské sauně, a navíc hned v té kouřové. Čili žádný luxus s vonnými oleji a saunovými rituály, jak to známe z wellnes center. Tu vám dají do ruky ručník, zavedou vás k nažhavené udírně plné sazí a řeknou, ať se nikde moc neopíráte o černé zdi, neochomýtáte kolem žhavých kamenů, a že umýt se máte přímo v sauně v kýblu vody a spláchnout v jezeře. Hehe, jsem fakt zvědavá, jak si s tím poradí. Zůstávám sedět s finskou částí osazenstva na terase u piva a nechávám rodiče na pospas finské saunovací kultuře. Sauna je notný kus dál v ústraní a k jezeru nevidíme. Není slyšet ani ň. Snad v sauně neomdleli?? Říkali že tam stejně budou jen chviličku. „Šak my to jenom zkusíme, Adélko, aby se neřeklo“, dušuje se mamka. No, uplynulo 40 minut a stále o rodičích není vidu ani slechu, až mám nutkání jít je zkontrolovat. Po padesáti minutách se na terasu přihrnou dva nadšení vysaunovaní turisté, co si zážitek nemůžou vynachválit. Prý paráda! Uff, aspoň že tak.
V neděli se vzbudíme do vydatného deště. To nám taky hraje do karet, je přece potřeba, aby hosté poznali tu pravou tvář finského počasí. Předchozí dva dny totiž fakt bylo pětadvacet stupňů a obloha téměř bez mráčku. Tak teď si užijeme trochu toho slejváku, ale odpoledne už zas svítí. Žádní medvědi ani losi se nám do cesty nepřipletli, škoda. Taťka ještě naloví pár obřích (10cm) úlovků a hybaj zase zpátky do metropole. A co by to byl za výlet bez českého piva?? A tak v nedělní podvečer dovolenou zakončíme oroseným půllitrem Plzeňského Prazdroje v české restauraci Vltava.
Ráno hosty dovedu na letiště a s nostalgií se dívám, jak procházejí bezpečnostním rámem. Mám dojem, že na tenhle víkend budeme ještě dlouho vzpomínat. Pokud se nemýlím, hosté byli z našeho současného domova víc než nadšení. Doufám, že se tu zase brzy sejdeme, třeba pro změnu v zimě 😊 Takže díky všem, kdo se na tomto projektu podíleli 🙂
Pod Severkou 