Po delší době jsme se opět dostali do přírody, a tentokrát volba padla na mnou už dlouho navrhovaný národní park Nuuksio, který se od Helsinek nachází, co bys kamenem dohodil. Je to vlastně v Espoo, a to, jak už víme, je takové předměstí Helsinek 😉
O Nuuksio jsem mluvila už odedávna, že bychom tam mohli zajít, když to máme hnedle tady za pár zatáčkama (rozuměj hodina cesty autobusem, ale to je přece ve Finsku, zemi dlouhých vzdáleností, opravdu jako to pověstné prdnutí do Šumavy). K realizaci však došlo až o prvním prosincovém víkendu. Na co chodit do lesa v létě, když je (občas) pěkně, my radši půjdeme v podzimním Marasu s velkým M. A co se nestalo – den předem napadl sníh! A sobotní ráno nás navíc počastovalo mrazíkem v podobě mínus celého jednoho stupně, takže podmínky nastaly přímo ideální na provětrání si hlavy v pohádkově zasněžené krajině.
Pronajali jsme si chatku s poetickým názvem Veverčí doupě (Oravankolo), na severozápadě národního parku. Nějakou zázračnou shodou okolností si můj drahý asi před dvěma měsíci povšimnul, že v sobotu 2.12 je na chatě volno. Ihned jsme si místo zarezervovali a doteď nechápeme, že byla k dispozici – v rezervačním kalendáři jsou plné všechny soboty na celý ROK dopředu, hehe. Kdo by chtěl detailní informace k objektu, jsou tady http://www.luontoon.fi/oravankolovuokratupa, ovšem ve finštině.
Klíče jsme si vyzvedli v turistickém centru Haltia https://www.haltia.com/en/haltia-the-finnish-nature-centre/ , které slouží jako výchozí bod pro turisty vyrážející na vandr do okolí, galerie či místo konání různých akcí spojených s přírodou. Doporučuji místní kavárnu/restauraci, kde vám naservírují delikátní pochoutky ze severu – já si dala v sobotu před výšlapem karelský piroh a na něm kusy sobího masa, brusinky a trochu lišejníku a na zpáteční cestě se nacpala k prasknutí obědovým bufetem obsahujícím například kuličky ze sobího masa (nikoli z hovězího, jak se tu běžně dělají – ne, Finové se necpou sobama jak na běžícím páse, ale sobí maso spadá spíš do lehce sváteční kategorie) či VYNIKAJÍCÍ krémovou polévku s houbama.
Štreka z turistického centra na místo nocování měřila kolem deseti kilometrů. Putovat v zasněžené krajině s krosnou na zádech (navíc báječně lehkou, protože jen jedna noc 😊) rozhodně patří mezi moje oblíbené aktivity. Lidi by určitě měli do přírody chodit častěji. Co může být lepšího na rozlámané kosti od sezení před počítačem proloženým neustálým kontrolováním mobilu?
Do veverčího doupěte jsme dorazili kolem půl třetí a mohli se tak hned za chvilku pokochat romantickým západem slunce. Ano, viděli jsme ho!! Asi tak po dvou měsících života v zataženu a temnotě to celkem potěší. Aneb haluz ještě větší, na chatě ten víkend bylo volno a navíc nám do toho svítilo slunce a celý jeden den nepršelo??? Skoro mám chuť na tuto počest vystřelit něco šumivého.
Večer samozřejmě z velké části zaplnila sauna nacházející se hned vedle chaty. Jednalo se, jak jinak, o chatu na břehu jezera, čili možnost osvěžení po vylezení ze sauny byla přímo na dosah ruky. Já teda do vody šla, na rozdíl od někoho 😀 A ještě si „koupel“ (vlezete do vody asi tak na deset vteřin a máte na co dělat, aby vás netrefil šlak) zopakovala i ráno, heč.
Neděle však přinesla rapidní oteplení a déšť, takže po sněhu zůstaly jen památky v zastrčených koutech, škoda. Na čerstvosti vzduchu ale poprchání nijak neubralo a kontakt se zelení měl na mysl stejně blahodárné účinky, jako pobyt v bílé krajině. Teď už opět sedím v teple domova chystám se duševně na středu, kdy oslavíme teda už konečně tu stoletou nezávislost. Zůstaňte naladěni, reportáž již brzy 😊
Pod Severkou 