Velikonoce

Dobrý den vespolek. Pro ty, kdo už na blogu postrádali delší dobu nové příspěvky – jsme stále naživu a v dobré fyzické i psychické kondici. Moje pracovní vytížení a neochota trávit mimopracovní dobu u počítače se na množství příspěvků v posledních týdnech určitě podepsali. Ale nevěšme hlavu, dobrého pomáli, jak říkáme u nás na Valašsku 😎

Takže máme za sebou Velikonoce. Oproti těm loňským, které jsem strávila v české společnosti, jak již víte z příspěvku zde https://podseverkou.com/2017/04/23/velikonocni-cas/ jsem letos Velikonoce mohla prožít více ve finském stylu.  Zamířili jsme, jak jinak, opět do slavného městyse Taavetti. Na chalupě jsme sice navnaděni vydatným slunečním svitem a teplotě kolem 4 stupňů Celsia zahájili sezónu vysedávání na terase s pivem v ruce, ale jinak na jezeře stále kralovala vrstva ledu silná asi čtyřicet centimetrů. Byla by škoda toho nevyužít k osvěžující koupeli po sauně, samozřejmě poté, co Villeho příbuzenstvo led zdolalo motorovou pilou. Tak jsem namísto tradičních moravsko-slovenských velikonočních aktivit absolvovala namočení aspoň tímto způsobem 🙂

K dalším tradicím patří velikonoční vajíčka. Tak jako v Česku, i finské děti dostávají za koledování ta čokoládová, ale doma se barví klasicky i ta slepičí. Podle tradice v noci z pátku na sobotu si děti nachystají vedle postele klobouk, čepici či jinou pokrývku hlavy, do které v noci snese vajíčka velikonoční kohout (protože rovnoprávnost pohlaví, že ano J). My jsme na tohle zapomněli, ale od příbuzných jsme obdrželi na důkaz kohoutího řádění tuto fotografii, ze které je patrné, že kohout opravdu vajec snesl až až!

Co mi ale letos neušlo, bylo slavné Mignon vejce od Fazera. Jde o hutné nugátové vejce (není duté) v pravé vaječné skořápce. Nechápu, jak mi tato lahůdka celé ty roky unikala 😀 Ve videu si můžete prohlédnout její výrobu. Vyfouknuté a vydezinfikované skořápky alias VEJDUNKY (jak říkávala naše babička) se ručně plní tekutým nugátem, otvor se zalepí cukrovou hmotou, pak se celé dílo se nechá vychladnout a zabalí se do papírového obalu. https://www.youtube.com/watch?v=NPvtCcINJlI

Takových vajec Fazer vyrobí za jednu sezonu (od listopadu do března) úctyhodných 1,6 milionu a výroba trvá už od roku 1896, kdy Karl Fazer přivezl recepturu z Německa. Finský národ rozděluje názor na to, zda je vejce lepší loupat a jíst vychlazené z lednice či v pokojové teplotě. Nugát totiž poměrně rychle v ruce taje, takže pokud jej nechcete mít až za ušima, první způsob se zdá praktičtější. Obsah vejce finské hospodyňky používají i při pečení, např. do dortových náplní.

Dále se mi poštěstilo ochutnat desert z tvarohu, smetanu másla, vajec a cukru (=obzvlášť dietní záležitost) nesoucí název pasha. Ten patří k Velikonocům v pravoslavné církvi. Hmota se naplní do speciální formy a přebytečná tekutina se nechá odkapat. Doprostřed pak přijde svíčka a ozdobný dezert je hotov. My se však spokojili pouze z verzí z kelímku z obchodu. Špatné to nebylo, ale díky kalorické hodnotě toho zvládnu spořádat nanejvýš tak pár lžiček, věřte, že to žaludek celkem zaplní 🙂

dav

dav

Jinak náš jídelníček ozvláštnil ještě uzené skopové a asi tak pět různých dortíků, z nichž aspoň tento se mi podařilo vyfotit.

Takže tak k Velikonocům. Teď nezbývá než si přát, aby už brzy přišlo opravdické jaro. Zatímco Praha hlásí 22 stupňů, tady máme sněhu pořád dosti, ve stinných zákoutích dobře po kolena, a nejvyšší letošní teplota se zatím vyškrábala na číslo 7. Ale i k nám to jednou přijde ..:) Po loňské zkušenosti už jsem poučená a vím, že jaro seriózně můžeme očekávat až začátkem příštího měsíce. Ale kdo ví, třeba se ještě budeme divit 🙂

Velikonoční čas

Minulý víkend se nesl nejen ve znamení Velikonoc, ale také první zahraniční návštěvy v našem příbytku, kterou jsem přivítala na Velký pátek kolem půlnoci. Nejednalo se o nikoho jiného než o drahou přítelkyni a kolegyni od finského fochu Katku. Té patří metál jako první osobě, která se sem za námi odvážila 🙂 Doufám, že další zájemci budou následovat co nejdřív, takže kdo se hlásí?

Ville se radši na víkend vydal navštívit maminku a tatínka na rodnou hroudu, aby nám tak umožnil naplno se věnovat našim babským klevetám a slečinkovským aktivitám, za což mu patří díky 😉

Velký pátek před příjezdem návštěvy jsem strávila v poklidu a usebrání a večer se vydala podívat se do centra na dramatické ztvárnění Ježíšovy poslední cesty v podání herců a dobrovolníků v průvodu procházejícím městem. Pomyslnou Golgotou se staly schody u katedrály na Senátním náměstí, kam Ježíš s křížem na zádech vystoupal za přihlížení 20 tisíc diváků kolem půl jedenácté večer. Toto představení se v Helsinkách konalo po dvaadvacáté, a letos se stalo o to zajímavějším, že všechny postavy včetně Ježíše ztvárnily ženy. Zpracování bylo také výrazně moderní, v některých pasážích v doprovodu elektronické hudby, jindy přesahující rámec biblického příběhu do dnešní doby plné konfliktů. Za mě palec nahoru.

Z města jsem se rovnou vydala vyzvednout návštěvu k autobusu. Shledání po dlouhé době jsme musely decentně okořenit vzorkem slivovice, která prošla kontrolou v příručním zavazadle v těchto miniaturních flaštičkách hodících se pro podobné účely první nebo poslední záchrany:

(Ostatně co se slivovice týče, na suchu tu v poslední době nejsme, jelikož se moji přátelé dobře starají o to, abychom si měli čím mazat aparát 😉 Tímto patří velké díky za půllitr v poštovním balíku Adél D. a Martina U.)

No takže zpět k velikonočnímu programu – v sobotu následovala pochopitelně sauna, tentokrát v prostorách bývalé léčebny pro duševně choré, kde se chodívali v minulosti saunovat pacienti. V téhle sauně většinou člověk natrefí na mezinárodní společnost, a ani tentokrát tomu nebylo jinak. V sauně se sešli dva Finové, jeden Ind a dvě Češky. Nutno podotknout, že do ledového moře opodál se šli svlažit právě jen ti přespolní – finské pány nějak ozýbalo či co 😀 Komparz při lezení do vody nám zase dělal dav turistů málem si ťukající na čelo, že lezeme do takové ledárny. Pro ty, co neměli s sebou plavky (chlapec z Indie), musela jejich přítomnost být obzvlášť žádoucí.

Večer následoval průzkum zábavních podniků, alias v merku jsme měly jít si zatančit. Protože jsme si obě naposledy navštívily taneční parket někdy v dávné minulosti, s přípravami jsme si daly záležet:

Tentokrát volba padla na restauraci a bar Kaarna přímo v centru, kde měla být akce na perlivé víno..No jako bylo za cenu dvaceti eur za láhev, což je samozřejmě přímo „nekupto“-cena.. no ale holt levnější asi neseženete. Posléze jsme vyrazily do čtvrti Kallio známé svým pestrým kulturním životem a složením obyvatel. Prvotní záměr navštívit klub Kaiku ztroskotal na frontě před vstupem do podniku dlouhé několik desítek metrů. V té kose tam čekat, než se vevnitř někdo uráčí odejít, a vpustí vás tam, zavání tak nějak angínou (v našem věku už přeci jen některé věci bereme jinak, než když nám bylo dvacet :D). Za vděk jsme tudíž vzaly barem Siltanem, nacházejícím se příhodně hned vedle. Navíc se v něm neplatilo vstupné ani otravný poplatek za šatnu (který je zvykem vybírat téměř ve všech podnicích a pohybuje se obvykle kolem 3 eur). Na parketě už po půlnoci bylo celkem živo a tak jsme se s chutí vmísily do osazenstva a domů se dostaly někdy nad ránem. Opět velmi pozitivní hodnocení, doporučuji všem, kdo se chtějí jít rozšoupnout za rozumný peníz.

V neděli následoval výlet do Turku, města vzdáleného od Helsinek asi 150 km směrem na západ, které v minulosti bývalo finským hlavním městem. Tam nám dělal společnost Katčin britský kamarád žijící dnes na Ålandských ostrovech – autonomní, švédsky mluvící provincii Finska směrem na jihozápad od finského pobřeží. Z celého výletu se mi do paměti nejvíc vryla ukrutná sibérie, která tam panovala – dokonce i v péřových bundách nám byla kosa. Proto jsme si čas krátili zejména popíjením kávy či čaje a pojídáním zákusků. Na návštěvu turkuské katedrály, nejstarší stavby svého druhu ve Finsku s historií sahající do třináctého století, jsme si však čas našly.

Vzhledem ke stupni únavy jsme se už v neděli večer uchýlily do postele kolem jedenácté. Návštěva ráno posnídala a vydala se zpátky do Prahy, výlet byl vskutku megarychlý. Brzy, doufám, na shledanou!

Na velikonoční pondělí se tento rok žádné valašské zvyky ani obyčeje nepraktikovaly, místo toho ke slovu přišel odpočinek. Finové Velikonoce tráví Velikonoce pokojně, návštěvou kostela, a pak ve společnosti jehněčí pečínky a sklenky červeného. O velikonoční pochoutce mämmi už jsem psala zde https://podseverkoublog.wordpress.com/2017/03/07/fasanky-po-finsku/. Koledníci chodí také, ale už na Květnou neděli, čili poslední neděli před Velikonocemi, kdy se připomíná příjezd Ježíse do Jeruzaléma. Koledování (narozdíl od českých praktik) zde patří výhradně dětem, které s větvičkou kočiček ozdobenou stužkami obcházejí domy v sousedství. Za odměnu dostávají čokoládová vajíčka. Někdy bývají převlečeny za tzv. velikonoční čarodějnice. Koledující čarodějnice je tak spojením dvou zvyků – odhánění zlého, které mělo nejpříhodnější podmínky pro škodění právě v období mezi Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním, a koledováním přinášejícím do domu zdraví a plodnost, tak jak to známe i z Česka. Na žádné hardcore aktivity typu polévání vodou nebo šleháním karabáčem tu však nenarazíte. To možná třeba napřesrok v Brumově 🙂