Na cestách s potomkem

Tak jsem se včera vrátila z desetidenního pobytu v Česku. A byla to jízda 😀 Tentokrát jsem se totiž na dovolenou vydala pouze s půlročním dítětem, bez mužského doprovodu. První let letadlem jsme jako rodina absolvovali už v létě, kdy bylo Emilkovi tři a půl měsíce. Destinací byla pochopitelně má rodná hrouda. Tehdy jsme si vyzkoušeli, že cestování s miminkem je normálně zvládnutelné, a pokud jsou na něj lidi dva, nestojí to ani tolik nervů. Při druhé cestě jsem se musela spolehnout po velkou část cesty sama na sebe a Emil už taky není žádné malinkaté miminko, které většinu času prospí. To představuje velkou výzvu, kterou bych slabým povahám úplně tak nedoporučila 😀 Jasně, že to každý zvládne, ale měla jsem kolikrát co dělat, abych to ustála 😊

Dostat se z Helsinek k našim na Moravu mi trvalo asi 28 hodin. Vyrazila jsem v pondělí kolem jedné a v úterý ve čtyři jsem byla v Brumově jak na koni. Cesta zahrnovala přepravu MHD na letiště, let zpožděný o dvě hodiny, tudíž 3,5 hodinové čekání na letišti, dvouhodinový let do Prahy, cestu taxíkem a noc v hotelu v centru Prahy. Následující den čtyřhodinová cesta vlakem do Horního Lidče a zbytek cesty už v pohodlí auta. Cesta zpátky obdobná. Tady patří velké díky mým rodičům, z nichž jeden nás čekal v Praze na letišti a jel s námi domů a druhý zajistil odvoz autem. Nejnáročnější částí je vždy ta cesta přes celou republiku vlakem. To dá zabrat i leckterému dospělému, natož malému miminu, které si odespí půlhodinku položené na sedačce a pak už odmítá zabrat. Nemluvě o případných zpožděních či jiných diskomfortech, jako je absence vozu, do kterého máte místenku apod.

Ale zvládli jsme všechno a odměnou nám byl relaxační pobyt mezi valašskými kopečky za neuvěřitelně krásného a teplého počasí, o jakém si tu v Helsinkách můžeme nechat zdát asi tak příštích 7 měsíců. Rozhodně velké zpestření všedních dnů našich i české části rodiny, která málem Emilka nepustila z náruče 😉 Matka na mateřské si konečně trochu odfrkla 😉

Hrdí prarodiče v akci

Dost lidí se mě vyptává, jak Emil cestování zvládá a co a jak. Takže tady trocha toho infa.

• Let: dítě do dvou let může cestovat na klíně rodiče, přičemž jeho letenka stojí 10% normální ceny, nebo na samostatném sedadle, kdy zaplatí 75% ceny. Starší dítě už musí mít svoje sedadlo. Na letišti v Praze i Helsinkách fungují rychlejší transfery pro rodiny s dětmi, takže můžete využít kratší frontu na bezpečnostní kontrolu a zejména v Praze se vyplatí už při odevzdávání velkého zavazadla trochu poptat letištního personálu, zda nemají „nějakou tu přepážku pro rodiny s dětmi“ a nahodit zkroušený výraz při pohledu na frontu u přepážek… Mě už dvakrát poslali na přepážku pro byznys třídu, kde nebyl nikdo 😉. Na letištích jsem dost ocenila dětské koutky, kde se děti zabaví a mimino se může válet na zemi.

Dětský kout na letišti v Praze, terminál 2

• Přímo v letadle dítě dostane svůj vlastní bezpečnostní pás, kterým si ho připoutáte ke svému pásu. Naše dítě většinou zatím vždy usnulo hned při startu, rozhodující však je, jak dlouho vydrží spát. Včera se chtělo probouzet klasicky po obligátní odespané půlhodince, ale podařilo se mi ho na klíně ukolébat, že nakonec prospal skoro celý let. Na cestě do Prahy jsem takové štěstí neměla a třicetiminutový spánek mu stačil, takže zbytek letu jsem ho musela zabavit. Hodí se zejména hračky, dudlík a prso. Polykání a cucání něčeho obecně pomáhá hlavně při přistávání proti zalehnutí uší, tudíž okamžik jídla je dobré naplánovat na tu dobu. Emil zatím u přistání nebrečel ani jednou.
• Kočárek: Můžete vzít letadlem samozřejmě s sebou zdarma, ale normální velký kočárek odevzdáte společně s velkým zavazadlem hned na začátku u odbavení. Proto se velmi hodí cestovní kočárek, a to zejména takový, který se dá složit do velikosti příručního zavazadla. Můžete s ním pak vesele drandit po letišti a odevzdáte ho až při nástupu přímo do letadla. Může být, že si ho dokonce vezmete s sebou na palubu, záleží na konkrétní letecké společnosti a na tom, jak moc je letadlo plné. Pro již sedící dítě existuje větší nabídka cestovních kočárků, horší je to pro ležící mimino. Naštěstí je tu Baby Zen Yoyo ve verzi pro děti od 0 do 6 měsíců. Vypůjčili jsme si ho přes internetovou půjčovnu při srpnové dovolené a cestování nám ulehčil neuvěřitelným způsobem. Hlavně při převozu ve vlaku, pohybu na letišti či v různých titěrných prostorách typu sklepy plzeňského pivovaru, které jsme při srpnové cestě nutně museli navštívit 😀 Nevýhodou jsou miniaturní kolečka, která na pražských kočičích hlavách dost drnčela, ale co už, vypůjčenému koni na zuby nehleď.

Složený cestovní kočárek, splňuje rozměry příručního zavazadla. Kýbl pro srovnání velikosti 😀

Kočár v akci. X lidí se mě ptalo, jestli v tom mám psa či panenku.

• Ale to bylo v srpnu, kdy se Emil ještě do takového minimalistického dopravního prostředku vlezl. Teď v říjnu byl už kočár pro panenky příliš malý a navíc do chladnějších podmínek ne moc vhodný. Emil ale ještě nesedí, proto jsem se rozhodla jet bez kočáru. Takže transfery mezi cestovními prostředky jsme zvládli pomocí nosítka/manducy a v Brumově jsme si kočárek půjčili od známých.
• Zavazadla: Čím míň, tím líp. Ted jsem si vystačila s krosnou na zádech a dítětem v nosítku. V krosně jsem měla připravenou plátěnou tašku s nezbytnými věcmi do letadla, čili příruční zavazadlo. V létě jsem měla kromě krosny i batoh do letadla, ale ten se špatně nese, pokud už máte záda i hruď zabranou. Takže něco přes rameno je praktičtější. Do příručního pár plen, hadru na nehody všeho druhu, dečku na válení na zemi pro Emilka, jednu nebo dvě hračky, náhradní oblečení pro případ neočekávané hovínkové katastrofy, náhradní dudlíky, cennosti, pasy, peníze, telefon a jídlo pro dítě na palubu. To přepravovat určitě můžete, ale vyplatí se očekovat pravidla letecké společnosti.

• Pas: dítě musí mít vlastní pas. Vyfotit tříměsíčního prcka nebyl v našem případě problém, držela jsem ho na klíně a mezi nás fotografka dala bílou desku, abych nebyla vidět. Hlavička sice trochu ujížděla všemi směry, ale za pět minut bylo vystaráno.
• Transfery: Jak obvykle cestuju všude MHD, v případě náročnějšího cestovatelského projektu rozhodně doporučuju taxík. Ušetříte si spoustu nervů a psychických i fyzických sil a za ty peníze to rozhodně stojí. Pro dítě se samozřejmě hodí sedačka, kterou nahlaste hned u objednávání taxi. V Praze na letišti jděte na přepážku, která taxíky organizuje a požádejte o sedačku. Povinné to ale v taxících není ani v Praze, ani v Helsinkách, takže v nouzi to jde i bez ní, ale samozřejmě bezpečnostní riziko je to velké. V Praze jsem se ho nakonec rozhodla podstoupit, protože všechny sedačky byly zabrané a čekat dalších 45 minut na letišti po zpožděném letu atd, to už by mě asi rovnou kleplo.
• Ubytování: I když by bylo fajn strávit noc u kamarádů, tentokrát jsem v Praze zvolila hotel. Večer po celodenním cestování jsem byla už tak znavená, že v půl osmé jsem byla v posteli, vděčná za to, že nemusím s nikým mluvit. Hotelová snídaně také potěší a posílí na další dobrodružství dne. Navíc člověk takhle necestuje každý den, tak co by se občas neplácl přes kapsu.
• Jídlo: S kojením je cestování hračka. Tedy v té fázi, kdy už na vás dítě nevisí celý den. Umělé mléko či příkrmy by vám měli ohřát minimálně v letadle, ve Finských vlacích je ohřívač lahví na záchodcích s přebalovacím pultem 😊 Mikrovlnka se nachází na spoustě míst, stačí požádat o ohřátí jídla.

Jak jsem psala minule, cestování rozhodně patří k aktivitám, které rutinu všedního dne skvěle oživí. A rozhodně není potřeba podnikat rovnou takovéhle anabáze 😉 Člověk může nasednout do auta a vysednout v cílové destinaci a mít klid, že ano. Na druhou stranu třeba samotná bych si s dítětem autem nikam netroufala, nemám nervy na to, aby mi vzadu řvalo. Mně osobně se líbí výlety vlakem, kdy se můžete v klidu projít, zajít do restauračního vozu a přebalit dítě bez nutnosti zastavovat. Emil první delší cestu vlakem absolvoval v 7 týdnech a byla to pohodička. Aspoň teda tady ve Finsku máme vlaky přizpůsobené rodičům s dětmi. Nízkopodlažní, do kterých se lehce najede s kočárem. V Česku snad takové vlaky taky jsou, ale bohužel nejezdí na mé trase Praha-Horní Lideč 😊

Ve finském vlaku, na cestě k babičce

Člověk se toho nesmí bát. Tak uvidíme, kam nás vítr zavane příště 🙂

Kodaň vánoční, pivní a volnomyšlenkářská

Dobrý den vespolek 😊 Už dlouho jste o nás zase neslyšeli, tak je na čase to napravit. Máme za sebou klimaticky nejnáročnější měsíc v roce, kdy temnota začíná člověku opravdu lézt na mozek, a sníh, který atmosféru mírně prosvětlí, je zatím v nedohlednu. Osobně se mi ale podařilo „měsícem marasu“ (listopad je finsky Marraskuu) proplout bez větších úhon a splínů a dokonce se pořádně vyspat, nevídáno 😉Každopádně ale neuškodila malá změna prostředí v podobě víkendového výletu do Kodaně. Teď už můžu říct, že jsem navštívila všechny skandinávské země (pokud se řídíme podle nejpřísnější definice, kam spadá pouze Norsko, Švédsko a Dánsko).

Vyrazili jsme v pátek hned po práci a za necelou hodinu a půl letu jsme se ocitli na letišti a posléze hlavním nádraží v Kodani obklopeni humorně-sexy tónem mluvené dánštiny, který možná znáte z dánských detektivních seriálů. Jestli se mi kdy ještě zachce naučit se nový jazyk, dánština je horkým kandidátem 😊

Páteční večer se nesl v duchu burgrové žranice a mírné procházky po okolí hotelu, ale znáte to, pátek večer pro lidi po třicítce, to je okamžik, kdy je únava dosahuje nejvyššího stupně. Proto jsme zbytek aktivit přenechali na sobotu a krátce po desáté večer už se odporoučeli do říše snů.

Sobotní ráno začalo opulentní snídaní. Slanina, vajíčka, hory housek a sladkého dánského eňo ňuňo pečiva, ovoce, mysli, jogurt, džusy, sýry, ryby, káva a ještě trochu té slaniny nahoru, když mám před sebou tu městskou turistiku… Snídaně v hotelu Absolon opravdu předčila veškerá očekávání.

Po hodokvasu nastal čas na obchůzku historického centra Kodaně oblečené už do vánočního hávu se vším všudy. Svařák na jednom vánočním trhu, grilovaný bratwurst na druhém, nákupní šílenství všude kolem. Centrum Kodaně je pro shopaholiky a vyznavače konzumu očividně rájem na zemi. Naše kroky ale směřovaly do svobodné čtvrti/komunitního centra Christiania. V roce 1971 tu squatteři zabrali opuštěné vojenské kasárny a vyhlásili svůj vlastní stát a svoje vlastní pravidla, ke kterým mimo jiné patří prodej hašiše volně na ulici. Ačkoli to v Dánsku legální není, dánské policii se drogy z Christianie vymýtit rozhodně nepodařilo. Vypadalo vskutku jednoduše zabrousit do ulice Pusher Street a koupit si tam trochu matroše na zpříjemnění podzimních plískanic 😛 Ve čtvrti, a hlavně v oblasti prodeje drog, platí přísný zákaz fotografování. Pár fotek jsem ale ukořistila, škoda takové pouliční umění nezachytit. Rozhodně ale nedoporučuji fotit zde lidi, ať se náhodou nedostanete do potíží.

Ani nevím jak, ocitli jsme se taky kdesi na půdě posprejovaného temného baráku, kde jsem si málem nadělala do kalhot, ale ukázalo se naštěstí, že v horních patrech namísto drogového doupěte operuje neškodná umělecká galerie.

Kodaňské tažení pak pokračovalo po stopách pivních. Atmosféra v podniku Tap House, kde mají na čepu 61 druhů piveček, byla uvolněná a tak nějak příjemně naladěná na vánoční vlnu. A druhým must visit místem byla pochopitelně proslulá hospůdka minipivovaru Mikkeler, průkopníka v produkci experimentálních piv vyhlášeného několikrát nejen nejlepším dánským pivovarem, ale figurujícího mezi pěticí nejlepších pivovarů na světě. Titěrná hospůdka fakt praskala ve švech, ale teplé místečko se pro nás na jednu ochutnávku našlo 😊

A pak už přišel čas na návštěvu legendárního zábavního parku Tivoli, vyšperkovaného do posledního detailu a světýlka. Ačkoli v Kodani nebylo po sněhu ani památky, v Tivoli to vypadalo, jako by se nad ním nedávno otevřel umělý sněžný mrak. Kromě kolotočů a podobných atrakcí park disponuje spoustou obchůdků, stánků s občerstvením, restaurací atd, takže je tam co vidět, i pokud se kolotočům vyhýbáte jako já.

Po intenzivní sobotě jsem se v neděli ráno zase posilnili hotelovou snídaní a tradá zpět na letiště a do Helsinek. Na malou mořskou vílu se nedostalo, ale tak třeba zas příště 😊

A taky krásný a klidný Advent všem 🙂

Na skok v Liesjärvi

Začal nám podzim, takže jsme se z letního okouzlení museli přenést do plískanicové reality. Propršených dní sice teď v září a říjnu bylo celkem dost, ale i tak se ještě léto nevzdává své letošní nadvlády. O minulém víkendu zase padaly teplotní rekordy a na mnoha místech Finska teploty překročily 20 stupňů. Takže nezbývalo než po čase oprášit stan a spacáky a vyrazit provětrat mozek do přírody.

Tentokrát volba padla na národní park Liesjärvi, něco málo přes hodinu cesty autobusem z Helsinek směrem na severozápad. O Liesjärvi jsem četla na internetech samou chválu, takže bylo potřeba na vlastní oči otestovat, jestli se zakládá na pravdě. Autobus mířící do Pori nás dovezl na zastávku uprostřed ničeho s názvem Eerikkilän tienhaara a odtamtud jsme napochodovali za celou sobotu asi 15 kilometrů svěžím lesem zahaleným dopoledne v mírné mlze, oblopeným ledovým jezerem a i poměrně naplněným dalšími návštěvníky prahnoucími po odpočinku od shonu všedních dní.

 

Stan jsme zapíchli v tábořišti v Savilahti, odkud se nám večer podařilo sledovat úžasnou červánkovou scenérii na obloze po západu slunce. Po opečení špekáčků a spořádání instantních nudlí s avokádem ještě následovala vzdělávácí půlhodinka aneb předplatili jsme si nedávno víkendové vydání deníku Helsingin Sanomat, takže se ve volných chvílích věnujeme rozšiřování obzoru z tohoto seriozního periodika. Spaní ve stanu pro tuto kratochvíli pochopitelně není překážkou 😉

V neděli jsem se vzbudili do přímo pohádkové krajiny. Na obloze ani mráček a po chvílích ranního chladu jsem mohla bundu vesele odhodit a pochodovat po lese jen v tričku – na říjen opravdu nestandardní počin. Výlet jsme zakončili návštěvou statku v Korteniemi, který však na podzim zel prázdnotou. V létě jsou tu k vidění ukázky způsobu života před sto lety a k dispozici je i kouřová sauna.

Pak už šup šup na autobus, při čemž jsme tak nějak sešli ze správné stezky a poslední minuty do odjezdu dopravního prostředku strávili zběsilým úprkem z krosnami na zádech a divým mávánín na řidiče, ať na nás počká, než doběhneme na zastávku. Sice počkal, ale ukázalo se, že to nebyl náš autobus 😀 Takže jsem ještě měla pár okamžiků na vydýchání, než nás ze zastávky vyzvedla správná linka.

Dnes mě sice bolí celé tělo a ráno se mé vstávání do práce neobešlo bez nadávek a kňourání, že potřebuju ještě den na regeneraci.. ale přitom vím, že tuhle přírodní injekci jsem už každopádně potřebovala jako sůl. Vřele doporučuji, příroda dělá divy 😊

Valašská dovolená 2018

Oumajgad zběsilá desetidenní dovolená v Česku je za mnou, ale mám pocit, že na vzpamatování z ní budu potřebovat ještě několik týdnů 😊 Letos to bylo opravdu intenzivní. Takový už je úděl jedinců žijících v zahraničí. Návštěvy rodné hroudy jsou rozhodně méně časté, než by bylo záhodno, a proto kdy už se tam dostanete, musíte se připravit na pořádnou dávku akce a sociálního kontaktu. Odpočinek neočekávejte ani v nejmenším. Naštěstí skvělé zážitky s těmi nejbližšími lehce vykompenzují nějakou tu únavu z ponocování či přihýbání z plzeňského půllitru 😉

Takže začnu tím nejextrémnějším, co letošní dovolená přinesla – skočila jsem si teda ten tandemový seskok, ze kterého jsem měla stres už od okamžiku, kdy jsem ho v říjnu dostala k narozeninám. Není nad akční kamarádky, které pro mě tenhle adrenalin připravily. Mně, které se dělá špatně i na houpačce pro děti a na kolotoče by mě nikdo nedostal 😀 Ale překonala jsem se a šla do toho, navíc ve společnosti mého drahého, který byl z nápadu skočit z výšky přes tři kilometry s padákem na zádech nadšený podstatně více 😀

Tandemový seskok, čili skok z letadla za asistence a osobní přítomnosti tandemového instruktora (ke kterému jste celou dobu seskoku připoutáni) je beze sporu nejvíc šílená věc, co jsem doposud ve svém životě uskutečnila. Myslím, že na to budu vzpomínat ještě dlouhá léta: Titěrné letadélko, které mi okamžitě evokuje trauma z dětství, kdy jsem v podobném zvracela do sáčku během vyhlídkového letu nad Kunovicemi, s námi vystoupá do výšky 3200 metrů a pak šup šup, dveře na boku se otevírají a už to šlo jde po másle, jedna tandemová dvojice za druhou vyskakuje do prázdnoty pod námi. Při pohledu na Villeho jak skáče asi 10 vteřin přede mnou mi vyskočila husí kůže, ale není čas nad tím hloubat, jelikož přichází řada na mě, zavěsit se do popruhů v pozici banánu (:D) a adié, šup z letadla pryč. Ten pocit, kdy se odtrhnete od letadla, je tak šílený, že nejde popsat slovy. Kupodivu si na volný pád zvykám během pár vteřin a -světe div se- zjišťuju, že si to užívám! Třicet vteřin uplyne jako nic a najednou prudké trhnutí, padák se otvírá, rozhostí se strašidelné ticho a my klouzáme dolů. Ke své hrůze si uvědomuju, že teď mi teda začíná být solidně blbě.. tahle fáze mi hodně připomíná pobyt na kolotoči a o tom už jsem se vyjádřila dříve – nic pro mě. Takže 6 minut plachtění dolů mi nedělá úplně dobře, ale aspoň nezvracím, na rozdíl od jiného nešťastníka, který prý mého instruktora pozvracel při seskoku o pár hodin dřív. Elegantně doplachtíme dolů a zážitek pak rozdýcháváme ještě několik hodin. Stálo to rozhodně za to! 😊 Určitě doporučuji, pokud ve vás dřímá aspoň malá touha po adrenalinu či extrémnímu zážitku, litovat nebudete.

Dále jsem se poprvé v životě podívala na Malou Fatru. Dvoudenní výlet byl skvělou příležitostí provětrat si hlavu unavenou od pracovního stresu, kterého za poslední dobu bylo víc než dost. Velké díky patří sestře a švagrovi, kteří nám dělali velmi příjemnou společnost a všelijak se na praktické organizaci výletu podíleli 😊 Malá Fatra mě překvapila náročností terénu, který mě poměrně dosti zmáhal (z výstupu na Velký Kriváň po trase po lanovkou z Vrátné mě berou mory ještě teď :D) , ale námaha rozhodně stála za to. Ty výhledy, ta pohoda, ten klid, to počasí! Navíc příjemné ubytování v Chatě pod Chlebom včetně obligátních večerních piveček, jitrniček, kotlíkových gulášů a ráno exkluzivního hemenexu posnídaného na terase venku při sledování horských panoramat – k nezaplacení!

No ale hlavně jsem za 10 dní stihla absolvovat neskutečné množství příjemných setkání, rodina, kamarádi a známí, které jsem neviděla už x let –  díky všem, ať už to bylo v Praze, v Brně, v Brumově či jinde v koutech Valašska 😊 Už se těším na další oslavy a seznamování se s novými přírůstky do rodiny 😊   A to jídlo, to prostě nemělo chybu. Česká a slovenská klasika od rána do večera.

Zlatým hřebem pobytu se pak stala valašská senoseč, kdy jsem s vidlemi a hráběmi kmitala v potu tváře po zahradě a chytala bronz. Musela jsem konstatovat, že to v Helsinkách fakt nemáme. Zkrátka aktivní valašská dovolená 😀

„Pár slov“ o Estonsku

Jak již víte z posledního článku, nedávno jsem hned dvakrát navštívila Tallinn. S mírným dojetím si právě uvědomuju, že poprvé jsem se v estonské metropoli ocitla přesně před deseti lety. Byl začátek letních prázdnin a valašská výprava z Brumova, Vrbětic a Zlína se vydala na svoji pouť na Heikkiho jahodové plantáže v Rautalampi. Já se ocitla v části expedice, která to vzala autem, aby mohla zbylým členům doručit decentní zásoby polévek v pytlíku, konzerv a těstovin, abychom na drahém severu měli dva měsíce do jíst 😀 Takže zastávka v Tallinnu byla nevyhnutelná. Kde jen je těm časům konec? Když nad tím přemýšlím, možná by takový nostalgický článek o sběru jahod a mé první návštěvě Finska nebyl marný, co říkáte? 😀 No ale zpátky k tomu Tallinnu a potažmo celému Estonsku.

Pro některým čtenářům tohoto blogu je Estonsko známé dost, ale pro některé je určitě zemí tam kdesi vedle Ruska mezi těmi ostatními pobaltskými zeměmi, jejichž hlavní města se pořád pletou. Přiznávám, i mně kolikrát chvilku trvá si uvědomit, kde leží Vilnius a jestli je Latvia označením Litvy nebo Lotyšska 😉

Estonsko letos čtyřiadvacátého února oslavilo 100leté výročí od vyhlášení nezávislosti a my se na místě činu ocitli právě v tento den. Mohli jsme tak v přímém přenosu sledovat vojenskou přehlídku v centru Tallinnu v zastoupení jednotek z Estonska, Finska, Švédska, Dánska, Itálie a USA. Nějaké ty pancéřové vozy, džípy zamaskované lesním porostem, tank a pár stíhaček nad obloze. Asi tak nějak z pohledu naprostého vojenského laika:D Všude kolem spousta lidí a estonských vlajek, a taky docela drsná kosa kolem -10 stupňů.

Po přehlídce byl čas na kus žvance. My se na oběd uchýlili do pivovarní restaurace Brewery Õlleklubi na starém městě a večer zapluli do restaurace Farm (http://restaurant.farm/?lang=en), kde nás ve vestibule přivítala tato večerní selanka vycpaných divokých zvířat. Liška s kabelkou forever <3.

Tallinn je obecně např. mezi Finy oblíbený díky své nabídce kvalitního jídla a příjemných restaurací, navíc na finské poměry ne až tak drahých. Tak jsem si poručila grilované hovězí srdce, no co vám budu povídat, vegetarián by ze mě zrovna radost neměl, ale tak…dobré to bylo, o tom žádná 😉 Jinak se v Estonsku jí hodně zvěřiny, vepřového, brambor, nakládaného zelí, lesních bobulí či hub. Čili zas tak se to od české kuchyně neodlišuje. Pivečko Estoncům samozřejmě taky šmakuje a minipivovary tady rostou jako houby po dešti. Mým oblíbencem je pivovar Põhjala https://pohjalabeer.com/,jehož produkty jsou hojně zastoupené i v helsinských pubech. Někoho by možná mohla zaujmout tato láhet tmavého portera s názvem Must Kuld, na jehož etiketě se nachází… no prej je to pražené zrno ječmenného sladu, ale tak vám úplně nevím.

Na zápitek mě pak Ville, který kdysi za svých mladých let v Tallinnu strávil horké léto na pracovní stáži, zavedl do svého tehdejšího štamgastského podniku Hell Hunt, kde jsem si poručila starý dobrý likér Vana Tallinn, který při návštěvě Estonska rozhodně nemůžete opomenout. Základem je jamajský rum, ale o specifickou chuť se postará vanilka, pomeranč, citron, citrusové oleje a skořice.   http://liviko.ee/en/toode/vana-tallinn/

Historické centrum Tallinnu je opravdu krásné a dokonce bych se odvážila ho přirovnat ke Starému Městu pražskému. Dobová atmosféra obzvlášť vynikne v době adventu a vánočních trhů, kam se Finové taky vydávají v početných houfech. Centrum není nijak rozlehlé, takže pěšky jej zvládnete projít raz dva.

Ale ještě si řekněme nějaké zajímavosti z Estlandu.

• V Estonsku žije jen 1,3 milionů obyvatel, čili skoro tolik, co je v Praze. Z toho asi čtvrtina mluví rusky.
• Země byla v letech 1940-1989 součástí Sovětského svazu. Tak jako my máme sametovou revoluci, v Estonsku, a prakticky celém Pobaltí, mají revoluci písňovou. Probíhala mezi lety 1987 – 1991 a Estonci se během ní sdružovali po stotisících a, jak vyplývá z názvu, zpívali. V repertoáru byly do velké míry zastoupeny písně s protisovětskou tematikou. Svátky písní jsou v Estonsku velkou událostí dodnes. Například v Tallinnu se konají každých pět let na obřím pódiu z roku 1960, kam se vtěsná prý přes sto tisíc lidí. Takové zpívající hudební těleso už dokáže vytvořit vskutku fascinující zážitek, ostatně podívejte se sami a věřím, že vám naskočí husí kůže https://www.youtube.com/watch?v=OneQRawdLv4
• Po znovudosažení nezávislosti se z Estonska vyklubala pokroková země, od které se má v určitých oblastech co učit i samotné Finsko.
• Estonsko předehnalo Finy v tzv. PISA testech čili mezinárodním srovnání kvality školství, kterého se každoročně účastní patnáctiletí žáci ze základních a středních škol i víceletých gymnázií. Finové jsou na své výsledky PISA testů patřičně hrdí, ale v posledních letech je Estonci dokázali porazit jak matematice tak přírodních vědách.
• Země je v současnosti považována za digitální velmoc. Celá státní správa funguje elektronicky. Estonci disponují tzv. elektronickou občankou, kterou se prokazuje při jednání na úřadech, podepisování smluv a mohou pomocí ní i elektronicky volit (jako první země na světě!)
• Pro obyvatele Tallinnu je místní MHD zdarma. Projekt funguje od roku 2013, ale zatím jsou výsledky z něj spíše rozpačité. Vypadá to, že užívání aut se ve městě nesnížilo, jen na MHD přesedlali ti, co dřív víc chodili pěšky.
• Z Estonska pochází mimo jiné i program Skype, národní chlouba a miliardový byznys. Jeho zakladatelé v současnosti vyvíjejí autonomní doručovací roboty, které před časem s velkou slávou v Praze zkoušel i můj minulý zaměstnavatel Rohlík 🙂 https://tyinternety.cz/smart/fotogalerie-rohlikcz-testuje-autonomni-dorucovaci-roboty/
• Sauny jsou v Estonsku skoro tak oblíbené jako ve Finsku. I plavání v ledové vodě se Estonci věnují se stejnou vervou jako Finové. Právě v těchto dnech se v Tallinnu pořádá mistrovství světa v zimním plavání 😊
• V Estonsku se mluví estonsky, což je řeč hodně podobná finštině. Ale ať se snažím jak se snažím, mluvené estonštině nerozumím skoro nic a Finové jsou na tom podobně. Prý naopak to funguje lépe a Estonci jsou schopni do určité míry Finům porozumět. Určitá stejně znějící slova však mohou mít v každé ze zemí úplně jiný význam. Typickým příkladem budiž slovo svatba, které se finsky řekne häät, ale estonsky pulmad, a pulma zase finsky znamená nějakou šlamastyku 🙂

Ufff kdo jste dočetli až sem, tak máte můj respekt. Snad jste se z článku dozvěděli něco nového 😊

A ted přeji dobrou noc a všechny blechy na pomoc. Blížícímu se víkendu zdar!