S větrem o závod

Lidi se mě vždy v tomhle období vyptávají, jak si tu užíváme sněhu a jak tady tu sibérii zvládáme. Loni a předloni se i celkem trefili, sněhu a mrazu bylo až až a z běžek a lyží se stávalo málem nedostatkové zboží. Letos ovšem chyba lávky! Místo zimních radovánek si užíváme už čtvrtý měsíc bláta, deště a vichru a po sněhu není na jihu Finska ani památky (jihem myslím 400 kilometrový pás od Helsinek na sever) . Prostě nekonečný listopad, to je skoro jako výhra v loterii! Ale tak třeba tahle bezsněžná zima prorokuje brzké jaro a je fakt, že kosi už si ty svoje písně hodně dávají 😊

Je ovšem velmi zarážející, že náš Emil, napůl Fin, zatím se sněhem přišel do kontaktu pouze jednou, minulý víkend u babičky, která bydlí přece jen krapet severněji. V neděli napadly celé dva centimetry, tak si mohl vzácnou chladivou hmotu aspoň osahat. Snad příští zima bude vydařenější a dostane se třeba i na ty běžky. Jinak ve Finsku samozřejmě sníh byl i letos, ale hodně na severu. Tam se zase pod rekordní sněhovou zátěží lámaly stromy a elektrická vedení. Trocha vyváženosti by rozhodně nebyla na škodu.

Každopádně se nám minulý víkend právě u tchýně poštěstilo to, na co jsem čekala dlouhá léta. Pár nocí s poctivými mrazy kolem -12 bez sněhu, co to může znamenat? Samozřejmě bruslení! A to ne jen tak ledajaké, někde na titěrném kluzišti, ale pořádně na zamrzlém jezeře 😊 Kilometrů můžete najet nespočet. Brusle mě sice na začátku dost neposlouchaly, což mému soupeřivé nátuře nedělalo dobře (nesnesu pomyšlení, že mě Finové hodí do škatulky cizinců, co na bruslích v životě nestáli a jim samotným se nemůžou rovnat 😀 Ovšem vzhledem k mému původu ze země, kde se ještě donedávna hrával dobrý hokej.. Já, kterou bruslit naučil sám hokejový trenér Zdenek Miklas, však musím na ledě obstát, no ne?? :D) Naštěstí se vždy počáteční nešikovnost a nezvyk dá svést na tupé brusle, které naposledy někdo brousil v roce raz dva 😉

No byla to prostě děsná romantika v zimní krajině, slunce nad hlavou, vítr ve vlasech a pocit naprosté volnosti. Takových momentů se člověk v hektice všedních dní s malým dítětem naučí opravdu užívat. Takže zde trochu fotodokumentace z celé akce.

P.S. Nováčky na otevřeném ledě překvapí, jak hlučný led umí být. Když na něj přes den svítí slunce, vlivem změny teploty led praská a vydává opravdu zajímavé zvuky. Hlasité BLOM, chvíli ticho, a pak zas. Za chvíli si na to zvyknete, ale na začátku mi z toho celkem běžel mráz po zádech a už už sem se viděla, jak to pode mnou za chvíli proboří.. Ale jezdili tam po ledu i se sněhovým skůtrem, který zřejmě váží krapet víc než já, a všecko v cajku, tak očividně led byl silný dost;)

Víkend v zasněžené přírodě: Nuuksio

Po delší době jsme se opět dostali do přírody, a tentokrát volba padla na mnou už dlouho navrhovaný národní park Nuuksio, který se od Helsinek nachází, co bys kamenem dohodil. Je to vlastně v Espoo, a to, jak už víme, je takové předměstí Helsinek 😉

O Nuuksio jsem mluvila už odedávna, že bychom tam mohli zajít, když to máme hnedle tady za pár zatáčkama (rozuměj hodina cesty autobusem, ale to je přece ve Finsku, zemi dlouhých vzdáleností, opravdu jako to pověstné prdnutí do Šumavy). K realizaci však došlo až o prvním prosincovém víkendu. Na co chodit do lesa v létě, když je (občas) pěkně, my radši půjdeme v podzimním Marasu s velkým M. A co se nestalo – den předem napadl sníh! A sobotní ráno nás navíc počastovalo mrazíkem v podobě mínus celého jednoho stupně, takže podmínky nastaly přímo ideální na provětrání si hlavy v pohádkově zasněžené krajině.

Pronajali jsme si chatku s poetickým názvem Veverčí doupě (Oravankolo), na severozápadě národního parku. Nějakou zázračnou shodou okolností si můj drahý asi před dvěma měsíci povšimnul, že v sobotu 2.12 je na chatě volno. Ihned jsme si místo zarezervovali a doteď nechápeme, že byla k dispozici – v rezervačním kalendáři jsou plné všechny soboty na celý ROK dopředu, hehe. Kdo by chtěl detailní informace k objektu, jsou tady http://www.luontoon.fi/oravankolovuokratupa, ovšem ve finštině.

Klíče jsme si vyzvedli v turistickém centru Haltia https://www.haltia.com/en/haltia-the-finnish-nature-centre/ , které slouží jako výchozí bod pro turisty vyrážející na vandr do okolí, galerie či místo konání různých akcí spojených s přírodou. Doporučuji místní kavárnu/restauraci, kde vám naservírují delikátní pochoutky ze severu – já si dala v sobotu před výšlapem karelský piroh a na něm kusy sobího masa, brusinky a trochu lišejníku  a na zpáteční cestě se nacpala k prasknutí obědovým bufetem obsahujícím například kuličky ze sobího masa (nikoli z hovězího, jak se tu běžně dělají – ne, Finové se necpou sobama jak na běžícím páse, ale sobí maso spadá spíš do lehce sváteční kategorie) či VYNIKAJÍCÍ krémovou polévku s houbama.

Štreka z turistického centra na místo nocování měřila kolem deseti kilometrů. Putovat v zasněžené krajině s krosnou na zádech (navíc báječně lehkou, protože jen jedna noc 😊) rozhodně patří mezi moje oblíbené aktivity. Lidi by určitě měli do přírody chodit častěji. Co může být lepšího na rozlámané kosti od sezení před počítačem proloženým neustálým kontrolováním mobilu?

Do veverčího doupěte jsme dorazili kolem půl třetí a mohli se tak hned za chvilku pokochat romantickým západem slunce. Ano, viděli jsme ho!! Asi tak po dvou měsících života v zataženu a temnotě to celkem potěší. Aneb haluz ještě větší, na chatě ten víkend bylo volno a navíc nám do toho svítilo slunce a celý jeden den nepršelo??? Skoro mám chuť na tuto počest vystřelit něco šumivého.

Večer samozřejmě z velké části zaplnila sauna nacházející se hned vedle chaty. Jednalo se, jak jinak, o chatu na břehu jezera, čili možnost osvěžení po vylezení ze sauny byla přímo na dosah ruky. Já teda do vody šla, na rozdíl od někoho 😀 A ještě si „koupel“ (vlezete do vody asi tak na deset vteřin a máte na co dělat, aby vás netrefil šlak) zopakovala i ráno, heč.

Neděle však přinesla rapidní oteplení a déšť, takže po sněhu zůstaly jen památky v zastrčených koutech, škoda. Na čerstvosti vzduchu ale poprchání nijak neubralo a kontakt se zelení měl na mysl stejně blahodárné účinky, jako pobyt v bílé krajině. Teď už opět sedím v teple domova chystám se duševně na středu, kdy oslavíme teda už konečně tu stoletou nezávislost. Zůstaňte naladěni, reportáž již brzy 😊

Čekání na Godota

Tadáá! Po delší odmlce se hlásím ze svého studia na ulici Mannerheimintie. Poslední dva týdny se u nás nesly v duchu marného čekání na jaro. I když tento týden se vší slávou proběhl první jarní den, při pohledu z okna si kolikrát myslím, že jsme se vrátili v čase o pár měsíců zpět. Joo, vždycky jsem si tak ňák myslela, že všichni ti, kdo se zaříkají, že mezi ty eskymáky do Finska by je nedostali ani párem volů, jen neví o čem mluví. Zima je přece fajn, sníh, led, bruslení, slivovice v placatce v náprsní kapse…jo, tak asi povídali že mu hráli. Narovinu můžu říct, že helsinská zima mě zklamala na celé čáře. Zima v Helsinkách, to znamená šeď, povětšinu času déšť, vítr a protivný vlezlý chlad, co  vás nasírá úplně nejvíc při čekání na zastávce na autobus. Bydlím tu skoro tři měsíce, a dní, které by se daly označit jako ryze „zimních“ bylo asi tak 10. Takže zatímco můj facebook se začíná plnit jarními obrázky z Prahy a z Valašska, tady si užíváme tohoto (zachyceno 24.3. s odstupem asi hodiny):

Druhá z fotek navíc zachycuje Toyotu před Toyotou..hehe, fórek. Ano, toto je mé pracoviště a v pravém rohu budovy ostrozrací jedinci rozeznají nápis Toyota Material Handling Finland. (A jestli to auto před barákem není Toyota, tak sorry jako 😉

O finském počasí tu píšu už poněkolikáté, což si jasně uvědomuji, ale mé prozření kolem finské zimy bylo prostě tak bolestné, že se tady z toho musím trochu vypovídat 😉 Tento týden jsem navíc na internetech narazila na několik obrázků, které naše čekání na jarního Gogota věrně vystihují.  Na následujícím koláčovém grafu je jasně patrný průběh ročních období ve Finsku. Ve zkratce, červená je opravdová zima, žlutá je léto a zbytek…nanicovatá zima a její různé variace.

Nebo připodobnění finského jara k čtyřicetidennímu dešti, co vyvolal potopu světa, je celkem trefné, aneb když pršelo čtyřicet dní a čtyřicet nocí, říkalo se tomu v Bibli pohroma, ovšem my tomu ve Finsku říkáme jaro:

No, ale abychom si čekání na ten žlutý výsek koláče zpříjemnili a urychlili, vypěstovali jsme travinu, co se jmenuje jílek, a bude nám sloužit jako velikonoční ozdoba interiéru.  A taky mi mužíček zakoupil narcisy. A započala jsme svoji pěstební sezonu chili paprik, už spokojeně raší v rašelinových briketách 🙂 Nezájem, že venku se kolikrát žení čerti.

A abych tady nehořekovala neustále nad tím, že musím venku chodit v péřové bundě, zatímco moji milí kamarádíčci ve střední Evropě oprašují grily a vyrážejí na farmářské trhy na Náplavce, tak sem hodím svůj dnešní fotografický úlovek. Dneska jsem totiž poprvé byla svědkem toho, jak se vyváží popelnice na textil, jejichž obsah prý putuje potřebným do Afriky či Indie. Takže kdyby to někoho zajímalo:

A na závěr si dáme ještě jeden vtípek. Jak ve Finsku poznáte, že přichází jaro? Takto:

(o tom, že vzít to v zimě zkratkou támle přes jezero jsem už tady asi někdy psala 😉

Zimní radovánky?

Zatímco Česko svírá už několikátý týden Ladovská zima, naše počasí zde na severu věrně vystihuje tento výjev z nejdepresivnějšího dětského hřište, které jsem kdy viděla:

Takovýchto dní jsme tu za uplynulý měsíc měli asi pětadvacet. Proto si teď pro potěchu duše připomenu doby, kdy tomu bylo jinak 🙂

Minulý víkend jsme se v neděli probudili do sluncem zalitého dopoledne! Vypravili jsme se na procházku na mořské pobřeží. K mému údivu jsme nakonec skončili na ledu uprostřed zamrzlého zálivu, ačkoli doby třeskutých mrazů čítající asi tři dny už dávno pominuly.

Mohla jsem zde prozkoumat principy pro mě celkem dost fascinujícího rybaření v díře v ledu. Děr bylo v ledu víc než dost.

Empirickým měřením jsme prokázali tloušťku ledu, která mě celkem překvapila. Popravdě jsem měla strach na led lézt, ale výsledky pokusu mě celkem uklidnily, led byl tlustý minimálně 10 cm.

Ve zkratce rybaření na ledu (onkiminen) funguje velmi laicky řečeno tak, že se do ledu velkým mechanickýcm vrtákem udělá díra asi o průměru 10-15 cm a pak se do ní spustí na poměrně malé udici vlasec s návnadou. Youtube nikdy nezklame, takže ukázku můžete zhlédnout tady:

https://www.youtube.com/watch?v=t9wii3byyHA

Hodně se takhle chytají okouni, ale jde ulovit i poměrně velké štiky, jen to chce trochu trpělivosti, než se ryba uráčí projít dírou, jak je patrné tady:

https://www.youtube.com/watch?v=0RbBbimxKEM

Dalším lákadlem na zamrzlé ledové ploše je to, čemu se česky zřejmě říká dálkové/nordické bruslení.  Stopy byly k nalezení i v místě naší procházky:

Brusle jsou uzpůsobené pro překonávání velkých vzdáleností a mají nože dlouhé 40-50 cm. Pokud je stabilní led a ne úplně moc sněhu, může takhle člověk urazit fakt velkou štreku a solidně si zasportovat. Tohle zůstává na seznamu aktivit, které zde nutně musím jednou vyzkoušet. Povinnou výbavou pro tuto aktivitu jsou pak tzv. bezpečnostní bodce, které slouží jako opora pro vylezení z vody v případě, že se led proboří 😉 Pokud se navíc poštěstí, že voda zamrzne v době, kdy nefouká, ani nenapadne sníh, je pak zážitek přímo pohádkový. Tohle video je natočené ve Švédsku. Snad se jednou zadaří i tady 🙂

https://www.youtube.com/watch?v=oLjP6AhIt9g

Procházku jsme zakončili v příjemné kavárničce Regatta na pobřeží, která funguje každý den, a poskytuje možnost posedět si venku či vevnitř s šálkem čaje, zakousnoust buchtu či si opéct klobásu na venkovním ohništi s posezením. Slunná neděle k návštěvě přímo vybízela, čili na horký nápoj se musela vystát fronta.

Takže víc takových dní, prosím!

Končí polární noc

Tak se dnes obyvatelům nejsevernějšího finského městečka Utsjoki ukázalo na obloze sluníčko poprvé od toho, co 25. listopadu zapadlo za obzor. Jee! Vydrželo na obloze skoro hodinu! Takže dobré ráno, Utsjoki! Tím máte polární noc za sebou 🙂

A i nám zde v Helsinkách už toho slunečního „svitu“ přibývá, slunce dnes vyšlo v 9:07 a zapadlo v 15:53. A zítra bude východ o minutu dřív v 9:06 a západ o tři později v 15:56, takže je to na dobré cestě 😀