Juhannus 2018

Rok se s rokem sešel a minulý víkend opět nadešel čas pro slavení letního slunovratu. Nejdelší dny v roce jsme si letos užívali v lyžařském středisku Tahko ve středním Finsku poblíž Kuopia. Střídání tmy a světla mě tady na severu nepřestane fascinovat asi nikdy. Připadá mi, že je to jen pár týdnů, co jsme si denního světla mohli užívat prakticky jen o víkendech pár hodin přes poledne, jelikož se slunce vyhrabalo nad horizont až kolem desáté dopoledne a za tři hoďky už ho zas nebylo.  Uplynuly necelé čtyři měsíce a je to přesně naopak. Světlo je přes celou noc a v deset večer mám při pohledu z okna pocit, že den je teprve lehce za polovinou. Naštěstí to zatemňovací závěsy a klapky na oči při spánku jistí 😉

O oslavách letního slunovratu (finsky Juhannus) jsem psala už loni, osvěžit paměť si můžete tady: https://podseverkou.com/2017/06/25/juhannus/.

Letošní Juhannus se od toho loňského, rodinného a doplněného tradičními zvyky a obyčeji, trochu lišil. V partě kamarádů doplněné psím společníkem Borisem jsme vyrazili do výše zmíněného Tahko, kam jsme dorazili po sedmi hodinách jízdy autem. Dosyta jsme si mohli užít legendární zácpy na silnicích. To je tak, když se celé Finsko snaží za jedno odpoledne přemístit z měst na chalupy na venkově. Tento exodus byl na silnicích dost poznat jak ve čtvrtek  tak v neděli na zpáteční cestě do Helsinek. Určitě může být zajímavé trávit Juhannus v Helsinkách připomínajících město duchů a pozorovat zmatené turisty podivující se, kam se poděla drtivá většina finských obyvatel. Juhannus a chata k sobě zkrátka neodmyslitelně patří.

V Tahko už na nás čekala pronajatá chata (nebo spíš vila) pro 6-9 lidí se všemi vymoženostmi moderní doby. Sprcha, sauna, vybavená kuchyň, terasa s grilem… Po pobytech na rodinné chatě bez elektřiny a tekoucí vody trochu jiné kafe, ale asi se mi víc líbí styl alá zapadlý venkov, který nepoznal, co to je splachovací záchod. Tím ale rozhodně nemyslím, že bych si pobyt v Tahko neužila, naopak 😊.

Do programu se kromě tradiční žranice a pijanice vešlo i překvapivě hodně pohybu. Ville se zúčastnil dalšího trailového závodu, tentokrát na trase 23 km zahrnující i nejdelší schody ve Finsku (je jich 1075). Jelikož po výkonu nevypadal nijak extrémně znaven a hned další den se přihlásil na trailový maraton v srpnu, mám dojem, že ho již brzy budu moct oficiálně nazývat ultraběžcem 😉

Já se spokojila s mírným výběhem v pátek, ale na sobotu jsem se s ostatními vydala vyzkoušet pro mě nový druh sportu – MTB trail, čili jízdu na horském kole po lesních cestách v terénu, který bych rozhodně označila jako „náročný“. Aspoň teda pro mě, která jsem něco takového zkoušela poprvé. V sobotu a v pátek totiž celkem dost pršelo, tudíž stezka místy připomínala rozbahněný tankodrom. Bahenní lázně hadra 😊 Přiznám se, že z prudkých sjezdů mezi kamením, kořeny a výmoly jsem byla pořádně připokáknutá, ale jinak se mi dvou a půl hodinový výlet dost zamlouval. Že by nový koníček? No, při pohledu na ceny pořádných horských kol mě chuť možná trochu přechází 😛

Další specialitou spadajících mezi tradiční slunovratové aktivity byla hra s názvem Mölkky. Jsou to takové dřevěné špalíky, které se rozestaví v trávě, a dalším dřevěným špalkem se je hráči snaží trefovat a shazovat, za což získávají body. Kdo získá přesně 50 bodů, vyhrává.  Bylo mi řečeno, že jednou rukou se hází špalek a v druhé se musí držet plechovka s pivem pro udržení stability a taky se doporučuje z piva upíjet, aby se hráč uklidnil a házel přesně. Hehe tak nevím, jestli tohle stojí v oficiálních pravidlech hry. Musím se pochválit, že se mi párkrát podařil celkem dobrý hod (zřejmě onen pivní efekt), ale v závěrečném finále jsme jako dvojice stejně prohráli, tak se Ville musel jít okoupat i za mě do jezera 😊.

 

P.S. Co je v tomhle období největší pochoutkou? Přece nové brambory 😀 Jen co sleze sníh, Finové už pomalu začínají vyhlížet, kdypak už si budou moct pochutnat na nových bramborách ve slupce s máslem a koprem. Jednoduché a výživné 😊

Pivečko z vinných sklenic, fajnšmekr styl.

Finské Vánoce

Určitě jste všichni zvědaví, jak letos proběhly moje první finské Vánoce. Sice se o mě ze začátku pokoušel trochu zármutek nad tím, že neuvidím své blízké, ale naštěstí ho brzo přebila radost z bílých Vánoc, konečně po letech!

Svátky jsme trávili v Taavetti, malebném městečku východně od Helsinek, nedaleko ruských hranic. Zatímco Helsinky viděly vánoční sníh jen letem světem a rychle se s ním rozloučily, my v Taavetti jsme si mohli užít vydatné sněhové nadílky a decentního mrazíku. Můžete hádat, jestli jsem se ze sauny šla vyválet do sněhu na dvoře 😊.

Můžu vám říct, že finské Vánoce, to je SPOUSTA jídla. Ano, například v naší rodině sice nemáme problém spořádat v pěti lidech tři dvoukilové kapry a lavor bramborového salátu (takový ten, jak si v něm lidi dělají koupel pro nohy), ale to, co jsem zažila ve Finsku, předčilo veškeré moje očekávání.

Obžerství jsme započali už v pátek večer v nově otevřené restauraci The Kitchen ve městě Lappeenranta, kam jsme se vydali na „promoční“ večeři, jelikož dva členové rodiny zdárně dokončili vysokoškolské studium 🙂 ❤ Menu o třech chodech korunoval drink Negroni z ginu z městečka Napue od výrobce Kyrö Destillery, co byl v roce 2015 vyhlášen nejlepším ginem na světě.  (Tento gin s tonikem, brusinkami a větvičkou rozmarýnu si poručíme, až přijedete http://kyrodistillery.com/recipes/napue-gin-tonic/  😉

Ale zpátky k Vánocům. Sobota byla zasvěcena přípravě jídla a zdobení stromečku. Ostatní dekorace v domě už byly připraveny dávno před naším příjezdem (závěsy, ubrusy, svíčky, květinové aranže a tak podobně, Finové si obecně na dekoracích interiéru hodně ujíždějí). Kolem poledne jsme s velkou slávou šoupli do pece na dřevo v kuchyni vánoční šunku.  Přece nebudete troškařit a péct 6,5 kilový kousek masíčka v elektrické troubě. Tam šunka vesele dozrávala po dobu 6 hodin při teplotě asi 150 stupňů a večer už jsme z ní mohli celí lační ukrajovat první ochutnávkové kousky. Nejvíc zábavný byl slavnostní obleček z papíru, který šunka dostala hned po vychladnutí. Šaty přece dělají člověka, a očividně i šunku.

I ostatní chody jsme prakticky připravili už v sobotu, abychom na Štědrý den mohli stihnout i jiné aktivity. Například ráno posnídat rýžovou kaši, která v sobě ukrývala jednu mandli. Kdo mandli objevil ve své misce, tomu má přinést štěstí do nového roku 😊.

Po ranní sauně a válení ve sněhu začala v televizi Ježíškova horká linka. Opravdický Ježíšek (Joulupukki) přijímal v přímém přenosu hovory od dětí a povídal si s nimi o Vánocích. Na konci Ježíškovy show se každý rok v televizi promítá britská animovaná pohádka Sněhulák (Lumiukko) z roku 1982, jejíž ústřední melodii byste možná mohli znát ve verzi od Nightwish. https://www.youtube.com/watch?v=ubeVUnGQOIk  Jinak ale smršť pohádek na český způsob nečekejte, to je asi opravdu libůstka jen Čechů 😊

Po Sněhulákovi jsme se odebrali navštívit luteránský kostel a zapálit svíčky na hřbitově ve Virojoki a pak už to konečně mohlo vypuknout.

Takže co všechno jsme měli na štědrovečerním stole kromě šunky?

Začnu třeba od tzv. laatikko– přílohy k masu na bázi kaše zapečená v troubě. Dá se dělat například z mrkve, brambor, tuřínu, a nebo taky z jater, například hovězích, nebo losích 🙂 To, jaké děláte doma na Vánoce druhy laatikko, je velmi nosným tématem pro  společenskou konverzaci například s kolegy na obědě (hned za tím, jak velkou koupíte šunku a jestli bude s kostí nebo bez).  My měli pro jistotu všechny druhy laatikko a taky to z losích jater.

Další vánoční specialitou je rosolli – salát z červené řepy, brambor, vařené mrkve, nakládaných okurek a cibule doplněný šlehanou smetanou s přídavkem šťávy z červené řepy, octa, cukru a soli. Když jsme u těch salátů, na našem nechyběl ten z nasolených hub vlastnoručně nasbíraných v lese, salát klasický zeleninový a ještě italský, s majonézou, mrkví, hráškem a těstovinami.

Dále následovala karjalanpaisti alias karelská pečeně. To je pokrm, který se na Vánoce podává spíš ve východní části Finska. Tady se musím přiznat, že naše karelská pečeně u mě z celé vánoční tabule vyhrála, kam se hrabe šunka! Nakrájené kousky vepřového a hovězího masa jsme společně s mrkví, cibulí, novým kořením, solí a bobkovým listem nechali táhnout v troubě stejně dlouho jako tu šunku a výsledkem byla opravdu znamenitá chuť i křehkost masa. Víc karelské pečeně z trouby Villeho rodičů, prosím!

Tak jedem dál, co jsme tam teda ještě měli. Ano, správně, lososa jsem ještě nezmínila. Nesmí chybět graavilohi, čili pár dní dopředu nasolený syrový a na plátky nakrájený losos. Takže k šesti kilům vepřového a x kilům zapečených tuřínů a mrkví ještě jednoho celého nasoleného lososa prosím!! A pro jistotu ještě kousek lososa uzeného, kdyby někomu nebyla syrová ryba po chuti. A když teda máme toho lososa, tak si ho nejlépe naaranžujeme na karelský piroh (karjalanpiirakka) namazaný hustou vrstvou směsi vytvořené z vajíček natvrdo a másla! A kdyby někdo měl málo, může se vždy dojíst třeba chlebem. Finové jak nejí nikdy chleba ke klobáse, tak ke všemu ostatnímu ano. Pozoruhodné.

O karelském pirohu už jsem tady na blogu mluvila několikrát, ale možná jsem ještě pořádně nevysvětlila jeho podstatu. Takže je to pečivo skládajícího se z těsta z žitné mouky a typicky náplně z rýžové nebo bramborové kaše. Tohle je jedna z finských věcí, které můžu jíst pořád. Na zátiší se šunkou pirohy najdete vpravo a „vajíčkové máslo“ neboli munavoi hned za ním.

Dva druhy dortů jako zákusek už jsme si naštěstí nechali na příští den.  Takže tak, co se jídla týče, ufff. Tohle všechno jsme jedli tři dny v kuse, takže věřte, že jen málokomu se podaří se toho nepřejíst. Na zapíjení jsme měli pivo, bílé a červené víno a nějaký ten likér z lékořice či glögi, o kterém jsem psala tady. https://podseverkou.com/2017/11/18/den-otcu/

Po večeři jsem byla svědkem návštěvy finského Ježíška u Villeho příbuzných. Joulupukki dorazil i se skřítkem pomocníkem k dětem kolem šesté večer, nechal si zazpívat písničku, rozdal dárky a šel zase podarovat děti o dům dál. Tohle je  běžná praxe v rodinách s malými dětmi.

Zbylý čas jsme v Taavetti trávili jezením, pitím a saunováním, ale zlatým hřebem volnočasových aktivit se staly … běžky!! Podmínky byly přímo ideální a dokonce můj styl nebyl zas až tak tragický, ještě pár tréninků, a dokážu třeba souvisle vystoupat na nějaký ten kopeček a nesupět po pár kilometrech jako parní lokomotiva 😀 (Fotka je z úseku, kde trať křižovala cesta, proto to vypadá, že je sněhu jen pár milimetrů. Zdání klame.)

Moje první finské Vánoce byly výborné. Doufám ale, že ty příští budou na Valašsku, aby můj drahý mohl konečně ochutnat toho kapra, když jsem o něm furt tak básnila 😊

P.S. Perlička na závěr: při pečení šunky takové velikosti se pochopitelně uvolní značné množství tuku. A ten můžete různě po Finsku odnést na sběrná místa, jelikož poslouží pro výrobu pohonných hmot. Z tuku z jedné šunky prý auto ujede kolem tří kilometrů!

Den nezávislosti 6.12.2017

Tak je to za námi a nakonec to ani tak nebolelo 🙂 Myslím tím samozřejmě narozeninovou párty stoletého Finska.

Oslavy započaly už v úterý 5.12 večer, kdy prezident Sauli Niinistö (jasný kandidát na vítěze prezidentských voleb příští rok, viz poslední fotka dole) pronesl na přístavním tržišti Kauppatori před prezidentským palácem krátkou řeč a děti a omladina tam vyvěsili sto finských vlajek. Od tohoto okamžiku Finsko zachvátilo modrobílé šílenství. Modrá kam se podíváš – všechny významnější stavby se zahalily do modrého světla, vlajka na každém roku, základním stavebním kamenem menu ve všech seriozních restauracích se staly (aspon myslím) borůvky na milion způsobů, dekorace bez modré neměla šanci. Také na sociálních mediích bylo téměř nemožné narazit na něco jiného než tématiku SUOMI100. Procházkou po vánočních trzích na Senátním náměstí před (modře nasvícenou) katedrálou naše účast na oslavách pro tento den skončila, jelikož jsme dali přednost naší úterní sauně a poklidu domova.

Ve středu 6.12 program pokračoval hned od rána. V Kuopiu, městečku nacházejícím se nedaleko pověstné Heikkiho jahodové plantáže v Rautalampi, kde se v dobách nedávno minulých hrbila záda nejednoho českého brigádníka, proběhla dopoledne vojenská přehlídka, kterou na místě sledovalo dvacet tisíc diváků.

Politické elity i běžní smrtelníci se po celém Finsku vydali na hřbitovy uctít památku padlých v boji za finskou samostatnosti. Navíc na břehu zálivu v Töölö vyrostla tato instalace v podobě tunelu, ve kterém se promítají jména všech padlých v druhé světové válce. Seznam čítá kolem 90 tisíc obětí a ve středu 6.12 byl tento skoro nekonečný proud jmen k vidění i v televizi – trvalo kolem šesti hodin, než se dostalo na všechny. Já se k tunelu vyrazila proběhnout, ale přes den byl ke vší smůle zavřený, takže do něj musím zavítat později – přístupný bude do 10. ledna.

Naši domácnost pak ovládlo šílenství sportovní. Od rána byly v televizi k vidění různé dokumenty o postavách z finské sportovní historie. Tudíž jsem měla možnost dozvědět se něco o fotbalovém králi Jarim Litmanenovi, nejlepším finském fotbalistovi všech dob, vítězi ligy mistrů s Ajaxem Amsterdam za rok 1995. Takže očividně ve Finsku někdo někdy i uměl hrát fotbal 😉 Následoval dokument o čtyřnásobně zlatém olympijském běžci Lasse Virénovi, proslulém mimo jiném závodu na 10 000 metrů na olympiádě v Mnichově v roce 1972, kde navzdory pádu v polovině závodu doběhl do cíle první. Ville si samozřejmě televizní program nemohl vynachválit, že ano 🙂 Zlatým hřebem se ovšem nestalo nic jiného než sestřih nejlepších okamžiků z finských zápasů na hokejovém mistrovství světa v roce 1995 😀 Finsko totiž turnaj nejen že vyhrálo, ale navíc ve finále rozdrtili Švédy výsledkem 4:1, což samozřejmě představuje úspěch tak fenomenální, že je nutné si ho v televizi každoročně na den nezávislosti připomínat! Útočná formace Saku Koivu – Ville Peltonen – Jere Lehtinen se navíc zapsala do historie pod názvem Tupu – Hupu – Lupu, v české verzi Kulík, Dulík a Bubík z Příběhů z Kačerova od Walta Disneyho :D. Toto prostě musíte vědět, pokud chcete, aby vás v této zemi brali vážně! (O MS 95 mimochodem na Vánoce přichází do kin celý FILM!! trailer ke zhlédnutí zde https://www.youtube.com/watch?v=AUlP8Sgzzk0 ).

Po snůšce sportu pochopitelně přišel Neznámý voják, verze z roku 1955. O této záležitosti jsem už psala dříve tady: https://podseverkou.com/2017/11/05/filmova-udalost-roku-neznamy-vojak/.

Abychom celý den neproseděli u televize, následovala procházka ve městě a nasávání atmosféry před vypuknutím největší společenské události roku – slavnosti na Hradě. To se vám má tak. 6.12 se každý rok v prezidentském paláci pořádá slavnost, na kterou jsou přímo z prezidentské kanceláře pozváni významní představitelé finského politického, sportovního, kulturního, ekonomického a kdovíjakéhoještě života. Letos bylo pozváno 1900 lidí (!) a s nimi VŠEMI si prezidentský pár jeden po druhém potřese pravicí, což v přímém přenosu sleduje doma u obrazovek většina finské populace. Noviny následující den nepíší o ničem jiném, než kdo s kým přišel (a hlavně s kým odešel), kdo měl jaké šaty a kdo komu přišlápnul vlečku. Po úvodním potřásání rukou pak v paláci následuje nějaký ten kulturní program a nějaké to popíjení a samozřejmě afterpárty, tentokrát už v hotelu Kämp. Venku zase program většinou doprovází nějaká ta demonstrace na vyjádření nesouhlasu s tímto plýtváním peněz z kapes daňových poplatníků.

Fascinující byl i způsob, jakým se finská nezávislost slavila za hranicemi. Všude po světě se významné stavby a památky rozsvítily do modra – Ježíš v Riu, Koloseum v Římě, ruské kolo ve Vídni, tančící dům v Praze – všechno bylo na modro. Skoro jako by Finsko bylo světovou velmocí, jejíž nezávislost si musí všechny ostatní země připomínat 😊

Celou slávu zakončil v deset večer ohňostroj, jak jinak. Ufff, málo toho všeho nebylo. Každopádně ale nové století je načato a teď už se můžeme pohroužit do adventního klidu a usebrání. Tak vám všem přeju taky poklidné čekání na Vánoce 🙂

Den otců

Na minulou neděli 12.11. připadl Den otců, takže jsme se vypravili do Taavetti strávit víkend v kruhu rodinném. Vlastního tatínka jsem tak mohla pozdravit jen po Skypu a propásla jsem každoroční košt svatomartinského vína v bylnické pálenici, což mě velmi mrzelo, ale není všem dnům konec a příští rok se třeba zadaří 😊

Den otců se ve Finsku slaví ve stejné míře jako Den matek. Děti ve školách dny či týdny dopředu kreslí tatínkům přáníčka či vyrábí jiné dárky, v některých školkách se pořádají třeba hrací odpoledne, kam se tátové přijdou vrátit do dětských let. Na Den otců ráno se kolikrát děti činí natolik, že tátovi přinesou snídani do postele. No úžo žůžo, co si budeme povídat. Otcové v Česku by si taky zasloužili trochu víc pozornosti, no ne?

Členové rodiny mého milého sice už snídaním do postele a přáníčkům odrostli, ale i tak si všichni našli čas na společný oběd/večeři už s předstihem v sobotu odpoledne. Hlava rodiny obdržela lahvinku – v podzimním a předvánočním období se tu pije glögi, nápoj na bázi vína či jiného alkoholu přirovnatelný ke svařáku, okořeněný skořicí, hřebíčkem, zázvorem atd. Pije se horký a je na můj vkus dost sladký. Nabídka v Alku teď před Vánoci praská ve švech a na své si přijdou i milovníci nealkoholických verzí. My v sobotu koštovali tento https://www.juomavinkki.fi/fi/kausijuomat/vsop-juhla-glogi  (odkaz vás napřed vyzve k vyplnění roku narození, heh), který je přiostřený dávkou brandy, a musím říct, že konečně jsem objevila konkurenta starého dobrého českého svařáčku. A co víc, dokonce mi to svými volty (20% alkoholu) dost připomínala slavný nápoj Dispečer, kteří mnozí z vás čtenářů již v mých rodných končinách někdy ochutnali 😉

Oběd se nesl v duch masíčka, brambor, salátů, hub (lišek) a dortu, vše zalito tzv. domácím pivem – kotikalja je nápoj, který si můžete jednoduše připravit doma. Čili do vody zamícháte balíček obsahující slad, přidáte kvasnice a cukr a necháte tak den odstát v uzavřené nádobě a olalaá, máte pitíčko k obědu. Ingredience koupíte v nejbližší sámošce. Obsah alkoholu je natolik minimální, že „pivečko“ tady běžně pijou malé děti a máme ho taky každý den k dostání v závodní jídelně k obědu. Až tu přijedete, uděláme, ochutnáme 😊

Večer následovala sauna, televize a nějaké ty hrátky s kůží z psíka mývalovitého (supikoira), však to znáte, ta sobotní pohodička. Kdybyste nevěděli, jak zužitkovat nadbytečný sobí paroh, můžu vám poradit, že se skvěle hodí pro výrobu otvíráku na pivo. Praktické! To vše ve společnosti veverky a sobíka Rudolfa za oknem.

A jinak nám v Helsinkách začalo očekávání vánoc. Světla svítí a stěrače stírají a v obchodním domě Stockmann v centru města odhalili tradiční vánoční výlohu s pohádkovou tématikou, kterou chodí děti i dospělí do centra obdivovat už od roku 1949. Vánoce jsou za dveřmi, nebo spíš za oknem 😉

Juhannus

Je pátek třiadvacátého června a já se ocitám se na chalupě, kde budeme oslavovat nejdelší den v roce. Slunovrat sice nastal už o pár dní dřív, ale oslavám je pochopitelně vhodné zasvětit víkend + páteček, kdy do práce nemusíme, páč je volno. Slavnostní náladu a radost z „léta“ v plném proudu mi trošku kalí fakt, že jsem se kvůli téměř nepřetržitému světlu už dva týdny pořádně nevyspala. V našem případě slunce ale zapadne aspoň na pár hodin, na rozdíl od lokalit za polárním kruhem, kde si o takovém luxusu můžou nechat ještě nějakou chvíli zdát. No, každopádně ale lepší tohle než věčná temnota, která už si na nás za pár měsíců brousí zuby. Takže po hlavě do oslav!

Juhannus ve Finsku, to je chata, sauna a žranice. Hořící vatra o půlnoci na pozadí světlé oblohy, šlehání propocené kůže březovými větvičkami, holé zadky mizící v jezerních vodách. Zapíjejte alkonápoji všemožných druhů a chutí, zajídejte klobásou bez chleba. Ráno bolest hlavy vyženete skokem z mola do osvěžující vodní masy a můžete v bužírování směle pokračovat.

Hned po příjezdu na chatu se mě ujímají rodiče mého milého a zasvěcují mě do tajů svatojánských oslav. Mezi prvními aktivitami začneme s přípravou březových větviček do sauny. Naivně si představuju, že vylezem před chatu a nějak osekáme z dostatečně nízkých bříz pár větví. Chyba lávky. Hlava rodiny se ujímá motorové pily a mizí v útrobách lesa, kde kácí jednu mladou břízu za druhou. My ženské vybíráme z větviček ty vhodné velikosti na budoucí nástroj na šlehání do sauny. Říká se tomu vasta. A to výhradně, i když pro tu samou věc existuje i slovo vihta. Tady ale není radno si zahrávat, protože je to podle mého milého VASTA a basta. Konec diskuze o nářečních variantách. Brzo svážu své dva první exempláře, které za pár hodin budu moct vyzkoušet přímo v akci. Břízy navíc potřebujeme i na výzdobu – schůdky do chaty a terasu brzo zdobí několik stromků. Dekoraci doplní kytice lučních květů, které podle tradice plní i funkci praktickou. Stačí nasbírat sedmero druhů a šup s tím pod polštář. Ve snech se prý zjeví budoucí manžel. Tento rok jsem kytici opomenula, takže budoucí manžel zatím zůstává nejasný.

V nitru chaty se začíná rozbíhat příprava jídla, kterého je rozhodně víc než sedm druhů. Zasyčí první plechovky s pivem a načínáme třílitrový karton vína s apartním čepovací pípou přímo na obalu. Rozděláváme oheň v kouřové sauně a každých třicet minut jde někdo přihodit polena do kamen. Pravidelnost intervalů zajistí minutka. Takové to jak tím v kuchyni odměřujete 8 minut na vajíčko natvrdo. Jeden z grilů venku je brzo žhavý a má před sebou třídenní směnu, která s krátkými přestávkami skončí až v neděli odpoledne.

Zabíjím prvních pár komárů a začínám se škrábat. Léto je očividně opravdu tady, protože stačí se chvíli ochomýtat venku a schytáte pěkných pár štípanců. Na boj s komáry jsou tu ale vybavení. V oknech sítě, dveře se musí zavírat, nad postelí visí moskytiéra. Venkovní stůl u grilu je chráněný síťovým přístřeškem.

Svatojánské menu je brzo hotové. Prvnímu chodu vévodí v alobalu grilované sedlčanské hermelíny dovezené přímo z Billy na pražském Břevnově. Společnost jim dělají žampiony ve slanině naplněné nivou, nakládaní sledi, nové brambory vařené ve slupce, salát z čerstvé zeleniny, pečená žebra s chillimajonézou, víno a pivo. Snahy jíst po návratu z minidovolené v Česku chvíli zdravěji a decentněji mizí v dálce. Otvírám si pro jistotu pivečko, protože s očekávaným saunovacím maratonem je potřeba udržovat tekutiny v těle na stabilní úrovni.

Kolem sedmé večer je kouřová sauna dostatečně žhavá, aby uvítala první návštěvníky. Vytváříme si saunovací pořadník. Je nás šest a jdeme po párech. Na začátku je sauna horoucí a každé přilití vody na horké kameny z ní vytváří výheň, ze které slabší jedinci rychle mizí. Po pár hodinách je v sauně příjemné teploučko a kameny můžete kropit, jak je libo. Já a můj drahý jdeme jako poslední a testujeme březové větve. Fungují výborně, kůži máme nejen pořádně prokrvenou, ale i solidně černou od sazí, které větvičky stírají se zdí a rozviřují ve vzduchu. Pak hurá se v rouše Adamově zchladit do jezera.  Sem tam kolem propluje člun, občas se ocitneme v zorném poli sousedů, opodál si chystajících svůj svatojánský oheň. Holé zadky ale nikoho jinak nezajímají a tak se můžeme po břehu v klidu producírovat tak, jak nás přinesl čáp.

O půlnoci zapalujeme svatojánský oheň. Kromě suchého klestí a větví z pořezaných stromů na něj přihazujeme nepotřebné haraburdí, papírové krabice a dřevěné police. Vatra brzo sahá do třímetrové výšky a olizuje větve břízy rostoucí nad ní. Z popela stoupá dým ještě druhý den večer. Na protějším břehu jezera hoří plamenů několik a jedni ze sousedů rozdělávají oheň na jednom z plochých kamenů vyčnívajících z vody.

Kolem jedné jdeme spát. Venku je stále takové světlo, že se obejdete bez baterky. Naštěstí máme v přístěnku pro hosty zatemňovací bednění v oknech, takže se poprvé za několik týdnů probouzím teprve kolem desáté dopoledne!

Sobotu začínáme skokem do studeného jezera a pozorováním vodního ptactva a sousedů v okolí dalekohledem. Brzo je připravena žranice číslo dvě. K předchozím laskominám přibývá tentokrát uzený losos a specialita, které se říká rosvopaisti. Jde o pořádný kus vepřového zabaleného v alobalu a pečeného několik hodin v jámě v zemi pod vrstvou uhlíků. Naštěstí mám elastické tepláky, u kterých nehrozí, že mi uletí knoflík. Po obžerství se dokonce odhodláme k výběhu kolem jezera. Sauna (tentokrát už „normální“, ne kouřová) a palačinky s borůvkovým džemem smažené nad ohněm jsou nám po sportovním výkonu odměnou. Opět vše poctivě splachuji pivečkem a siderem. Večer poprvé chvíli prší, ale jinak je počasí na místní juhannusové poměry luxusní – 15 stupňů a slunce svítí!

Večer vyhlašujeme soutěž v chytání ryb na žížalu. S těžkým srdcem nabodávám svíjející se dešťovku na háček. Můj úlovek čítá dva malé okouny, ale do sedmi úlovků matky rodu mám ještě velké rezervy. Rybky necháváme na břehu jako pochoutku pro racky. Některé ještě lapají po dechu. Asi ze mě rybář nebude.

V neděli se budíme zase kolem desáté. Asi je zbytečné říkat, že sauna už je pro nás opět rozehřátá. Spořádáme poslední oběd, který tentokrát obsahuje kuřecí se zeleninou + zbytky z uvedeného výše. Je na čase odebrat se na autobus a vrátit se zpátky do města a do kanceláře. Můj první Juhannus ve Finsku se mi určitě zapíše do paměti na dlouhé časy. Prosím víc takových pobytů na chatě, tepláků, ptačího skřehotání a komářího bzučení 🙂