V sobotu 13.5 konečně nadešel dlouho očekávaný den, kdy se Helsinky na jedno odpoledne převlekly do funkčních trikotů, napupumpovaly energetickými gely a nápoji, přerušily tramvajové a autobusové linky a hurá na pokoření půlmaratonské tratě o délce 21096 metrů. Závod se letos oficiálně jmenoval Sportyfeel Helsinki City Run, ale je všem známý pod zkratkou HCR. Běhu se účastnilo přes deseti tisíc nadšenců ze 65 zemí. Když jsem se proklikávala výsledky, našla jsem třeba zástupce z Gabonu, nebo Severní Koreje (Údajný Korejec se ale jmenoval Patrick Laaksonen, tak nevím..)Každopádne z Česka mám ze sedmi oficiálně nahlášených celkem dvě účastnice potvrzeny na vlastní oči – svoji maličkost a slečnu LB, bývalou kolegyni z Lukoilu, která si sem odskočila zaběhnout půlku rovnou z Prahy 🙂
Pokud jste ste někdy ocitli v blízkosti běžeckých závodů, třeba jen jako divák, určitě znáte tu koncentraci adrenalinu a emocí, které vás strhnou s davem. Natož když sami běžíte! Vřele doporučuji, třeba jen nějaký rodinný běh ve Stromovce nebo Lužánkách, na vyplavení endorfinů ideální. Tady jen decentní pohled na „úschovnu zavazadel“ a předmaratonské úsměvy.
Letos jsem na HCR trénovala celkem poctivě. Asi od února výběh 3x týdně, i když občas se to smrsklo jenom na dva, výjimečně na jeden. Předtím jsem měla trochu pauzičku spojenou se stěhováním, Vánoci a podobnými výmluvami. Ale od Nového roku už jsem na běhání opět najela. Po výkonu loni, kdy můj čas na stejném závodě přesáhl dvě hodiny o „pouhých“ 7 minut, jsem si vzala do hlavy, že letos bych to na ty dvě hoďky mohla zkrouhnout. Na druhou stranu nejsem z těch, kdo by se při tréninku snažil vypustit duši. Naopak se mi to přímo protiví. Taky ze mě nikdy nevyrostl žádný vrcholový sportovec, ba naopak, v paměti mám dobře uloženy momenty, kdy mě tělák ve škole akorát stresoval kvůli známkám, které jsme za výkony dostávali.
Takže jsem trénovala výběhy kolem 8 km celkem pohodovým tempíčkem. Běžecký guru Miloš Škorpil přece taky říká, že důležité je běhat pomalu! 😀 A pak taky něco o běhání kopců, intervalových tréninků, posilování svalstva celého těla atd, atd.. achjo, tohle jsem trošku podcenila, uznávám 😀 Zvlášť, když jsem v přihlašovacím formuláři do políčka předpokládaný čas v cíli vyplnila furiantsky hodinu padesát minut.
Pro ty, kdo neběhají: účastníci závodu se na základě těchto cílových časů rozdělí do startovacích skupin tak, aby lidi s přibližně stejnou kondičkou startovali společně. Pak vás může motivovat, že stíháte s ostatními. A nebo nasírat, že vás všichni předbíhají. Natož když vás začnou předbíhat lidi ze skupiny, která odstartovala až deset minut po vás, jak se stalo mně 😀
Zkrátka a dobře, na začátku jsem se nechala strhnout davem a běžela moc rychle – od pátého kilometru mě začala popadat krize, žízeň, pocit puchýřů na nohách, a nakonec vydatné bolesti kolen. Joo, přepálený start, to úplně tak nechceš. Do cíle jsem se nakonec dostala v čase 2:19:29 a byla ráda, že jsem ráda. Samozřejmě zvládnout přes 21 km je super výkon, ale ten čas mohl být lepší, no. Příště 🙂 Za to však musím extra pochválit mého drahého muže, který suverénně zastínil všechny naše další kamarády, co se účastnili, a doběhl do cíle v čase 1:50:51. Respect! A to poslední měsíc neběhal vůbec, páč ho bolely achilovky. Někdo trénovat moc nemusí, když „to tam prostě je“ 🙂
Můj rozpis časů vidíte níže. Výsledný čas je označený žlutě a nad ním jsou mezi časy na 5.,10.15. a 20. km. V zeleném políčku ve sloupci nalevo je vidět, za kolik minut jsem uběhla každých 5 kilometrů. Logicky, na celkový čas dvě hodiny bych musela uběhnout každý tehnle úsek za mín než půl hodiny 🙂
Pro srovnání mezičasy vítěze (Aki Nummela)
a vítězky ženské kategorie (Maria Söderström)
Trasu si můžete prohlédnout tady. Náš barák se nachází přibližně tam, kde je napsáno MEILAHTI. Lähtö znamená start a maali cíl. Ten se každoročně nachází na fotbalovém stadionu Sonera (tento rok změnil název na Telia 5G Arena). Hned tesně vedle něj je slavný olympijský stadion, který je ale pořád v rekontrukci. Škoda. Snad by se člověk vyhecoval víc kdyby věděl, že cíl musí proběhnout na stejném místě, kde Zátopek kdysi lámal rekordy.
Po výkonu samozřejmě následovala tučná odměna za litry vypoceného potu. Tento burg v „našem štamgastském“ podniku Viisi Penniä co by kamenem dohodil od baráku celkem na zahnání hladu stačil 😛 http://www.viisipennia.fi/p/home.html
Obžeství pokračovalo druhý den dopoledne, kdy jsme si pošmákli na VYNIKAJÍCÍM nedělním brunchi v MAROCKÉM stylu v podniku Rupla https://rupla.fi/
Takový výběr salátů, dortíků a smoothie se jen tak nevidí. Masa opravdu minimum, ale i tak, nebo právě proto, přímo delikátní hostina. Vše navíc v nádobách s marockým vzorem, jaké jsme si přivezli z poslední dovolené taky 😉 Kochejte se pohledem a přijeďte ochutnat!
Pod Severkou 